ZÁPISNÍK TOMÁŠE JANUSZKA

Je to divný konec roku. Dva dny před Silvestrem: ráno zpráva o úmrtí baskytaristy a zpěváka skupiny Motörhead Lemmyho Kilmistra, odpoledne pak další pecka: zemřel fotbalista Pavel Srníček.

Ten prvně jmenovaný byl (nejen) mým hudebním idolem od teenagerovských let. Jeho chraplák a drsně zvučná basa zejména v autě automaticky znamenaly – volume co nejvíc doprava! Dodnes slyším, jak v Praze v roce 1995 po příchodu na pódium pronesl: "Hi, we are Motörhead and we play rock´ n ´roll." Chtěl jsem ho po letech opět vidět a slyšet v únoru v Praze. Už z toho bohužel nic nebude.

Srníčkova smrt mě zasáhla o to víc, že jsem ho znal osobně a s jeho bratrem Milanem jsem párkrát hrál squash. Mohu potvrdit, že pověst, která Pavla předcházela – milý, ochotný, skromný kluk, žádný libový frajer – v ničem ani trochu nelhala. Poprvé jsme spolu mluvili po telefonu asi před čtyřmi lety, v době, kdy byl v Bohumíně zastupitelem. I neznámé číslo na mobilu zvedl a novináři ochotně odpovídal na otázky. "Až bude čas, uděláme rozhovor, co říkáte?" zkusil jsem to na závěr. "Klidně, zavolejte," odvětil ochotně. Týdny utíkaly, přišly jiné úkoly...

Naposledy jsme se viděli letos v létě v Bohumíně před radnicí, na svatbě jeho příbuzné. Opět na mě udělal skvělý dojem: krásný chlap v nejlepších letech, ochotný, milý na každého, kdo ho oslovil. Táta Ital tam tehdy představil synovi svůj fotbalový idol. Pavel byl zájmem potěšen. Okamžitě plynule přešel do italštiny, s malým fotbalistou si popovídal, vyfotil se, podepsal mu míč. Mně zase ochotně dal své telefonní číslo, a opět jsme si slíbili, že "pokecáme". A zase jsem to odkládal... Ten plánovaný rozhovor už spolu nikdy neuděláme. Hrozně mě to štve, Pavle...