7.1.2016 - Negramotní rodiče, svetry po sestrách a sprchování v JZD

Pavel Srniček (†47) a strhující příběh ze začátku kariéry

Seriál BLESKU I. díl
Z chudoby až na vrchol Pavel Srniček (1968 – 2015)

BOHUMÍN – Krátce před náhlou smrtí pokřtil v Anglii životopis. Příběh Pavla Srnička (†47) by ale zasloužil zfilmování v Hollywoodu. Příhody z dětství a začátku kariéry jsou strhující.

Srniček, jak známo, pocházel z chudých poměrů. Maminka Bernadette, rodilá Francouzka, a otec Pavel byli zaměstnaní v JZD v Bohumíně. Vedle Pavla vychovávali ještě Milana a tři dcery.

Vstával ve tři

"Tvrdě pracovali. Maminka se starala o krávy, táta o prasata. Byli jsme chudí, s mamkou jsem proto vstával do práce ve tři ráno, abych se tam osprchoval. Pak jsem šel do školy, a když jsem přišel domů, čekal jsem, až se táta vrátí z práce, půjčil si jeho kolo, protože na moje nebyly peníze, a jel na trénink," popsal Srniček v knize Touching Distance od Martina Hardyho, která vyšla v létě a vypráví o legendách fotbalového Newcastlu.

"Neměli jsme peníze. Neměli jsme auto. V té době nebylo nic, na co bych mohl být hrdý. Řekl bych, že jsem se více než cokoliv jiného styděl. Nosil jsem staré svetry po sestrách. Byl to hrozný pocit. Ale jídlo a vše ostatní k životu jsme měli," vyprávěl »Srňa«.

Do fabriky v 15

Aby vylepšil rodinné poměry, už v patnácti letech začal pracovat ve fabrice jako obráběč kovů. "Myslím, že i dnes bych dokázal cokoliv vysoustruhovat." Při tom chodil do školy a hrál fotbal. "Tehdy jsem znal jen tvrdou práci, školu a tréninky. Nic jiného pro mě neexistovalo. Na druhou stranu jsem nikdy nekouřil ani nepil alkohol, diskotéky byly tabu." Nejdříve kopal za Viktorii Bohumín, v 17 pak podepsal první profesionální smlouvu s Baníkem Ostrava, který toužil po nadějném brankáři.

Srnička lámali funkcionáři klubu už o dva roky dříve, ale nepochodili. "Pamatuji si, když přišli k nám domů. Víte, mamka nikdy nechodila do školy, stejně tak táta. Ona dokonce neuměla ani pořádně psát. Táta neuměl číst. Neměli žádné vzdělání. Jenže já tehdy nebyl doma a rodiče vůbec nevěděli, co ti lidé chtějí. Bylo mi pouhých patnáct a musel jsem ji uklidnit, že si to vyřídím sám." Jenže na první nabídku Baníku ještě nekývl. "Byl jsem z malé vesnice. Když jsem někdy jel do Ostravy, měl jsem pocit, že lidé jsou tam snobi. A že fotbalisti jsou primadony, co utrácejí za nesmysly," vzpomínal Srniček.

---

Štěstí našel ve sportu

"Každá mince má dvě strany, a tak bylo mé dětství taky šťastné. Hned za barákem jsme měli fotbalové hřiště, také tenisový kurt a tělocvičnu. Celé dny jsme hráli basket, tenis, fotbal nebo chodili plavat."

Rukavice z pingpongové pálky

"Po prvním zápase jsem přišel domů a vzal si tátovy pracovní rukavice. Strhl jsem potahy z pingpongové pálky a nalepil je na vnitřní stranu rukavic. Byly obrovské. Ale bylo to to nejlepší, co jsem si mohl dovolit."

Zfalšovaná registračka

"V sedmi jsem začal chytat za Viktorii Bohumín. Ale na zápasy jsem byl příliš mladý, tehdy se smělo hrát až od devíti let. Jenže jsem byl lepší než ten devítiletý kluk, a tak mi klub zfalšoval registračku a já mohl chytat. Všichni byli o hlavu vyšší než já, ale nikdy jsem neměl problém."

Zítra čtěte: Do Baníku? Až si vydělám na džíny!