15.1.2016 - Práce na Hamrech byla jen pro ty, co měli svoje vlastní koně

Lubomír Jančura společně s bratrancem svého otce získali spoustu podkladů o historii Starých Hamer. Chtějí vydat knížku.

5plus2
DOBRÁ ZPRÁVA

STARÉ HAMRY / Lubomír Jančura se narodil v Bohumíně a s rodiči následně bydlel v Praze, kde studovali. Vzhledem k tomu, že pocházeli z Ostravska, se nakonec zase vrátili na východ republiky. Neměli ani jinou možnost, protože tam dostali "umístěnku". "Tatínek vyrůstal ve Starých Hamrech. Stejně jako děda a ostatní naši předkové. Já na Hamry jezdil k babičce a dědečkovi někdy od roku 1956," přiblížil třiašedesátiletý rodák z Bohumína, který tak po všech stránkách poznal život v této části Beskyd.

"Kdysi tady byly zimy i půl roku. Mnohdy napadly i dva metry sněhu. Zdejší život nebyl jednoduchý. Co si lidé neuchovali nebo nevypěstovali, to neměli," upozornil s tím, že některé roky místní trpěli i hladem. "Bylo totiž jen pár měsíců na to, aby se něco zasadilo, pak urodilo a nakonec sklidilo. Jiná práce tady nebyla. Leda pro chlapy, kteří měli koně, ale těch tam zase bylo hodně málo."

Lubomír Jančura však nedal na Beskydy nikdy dopustit. Dodnes přebývá v domě, kde žilo několik předešlých generací jeho rodiny. Protože mu to nedalo, začal se po nich pídit. "To chtěl udělat už otec, ale nějak mu to nevyšlo, tak jsem mu řekl, že až budu mít čas, tak se do toho pustím. A ten už nastal. Navíc jsem zjistil, že po našich předcích pátrá také taťkův bratranec, takže jsme úsilí spojili," poodhalil s tím, že na základě podkladů ze Zemského archivu v Opavě se postupně dostali k mnoha zajímavým informacím týkajících se nejen jejich rodu, ale jednotlivých chalup či osad.

"Zpracovali jsme výtah, který chceme vydat knižně ve dvou částech. Každá bude mít asi 150 stran. Jedná se jen o povídání o všech objektech, které se tady nacházely a které jsme zachytili," nastínil. "Nemáme však kompletní historii o jednotlivých domech či usedlostech, ale časové řezy, takže víme, kdo v té době bydlel v každém z nich a kde se nacházely. Nevíme ale, co bylo v mezidobí. Perfektně je všechno zmapované až od roku 1900," dodal.

Lubomír Jančura s bratrancem svého strýce vytvořil správně fungující tandem. Zatímco on studoval materiály v Zemském archivu v Opavě, jeho příbuzný stahoval data z internetu. Podklady zpracovali do ucelených souborů. "Je třeba říct, že kdysi sahaly Staré Hamry od Bílého Kříže až za dnešní Ostravici. Pravobřežní část byly Staré Hamry. Ta levobřežní, od dnešní Ostravice až po Bílou, zase osada Ostravice," upozornil Jančura. "Pak se uspořádání obce ještě jednou změnilo. Definitivně se rozseklo až v polovině minulého století. Staré Hamry jsou horní tok Ostravice a nižší tok, od hráze přehrady Šance, je Ostravice. Hranice Starých Hamer a Ostravice se sbíhají na Lysé hoře."

Jančurův příbuzný zpracoval mapky, ve kterých jsou zachyceny všechny objekty, které ve Starých Hamrech stály, včetně těch zatopených, zbořených či vyhořelých. "Jsou v nich i ty, o kterých lidé ani neví, že tady byly. Umíme je lokalizovat, kde stály a kdo v nich bydlel. Je to úžasné, protože řada lidí vůbec neví, kdo v dané usedlosti žil před nimi." Ze získaných materiálů se dá odvodit mnoho věcí. Třeba to, jak se provazovaly jednotlivé rodiny. "Nebylo možné jet do Prahy nebo do Ostravy a vzít si někoho tam. Lidé tady žili v docela omezeném kruhu. Vybírali si tak partnery z rodin v nejbližším okolí, takže rodiny se pak vzájemně provázaly."

Když Jančura rodokmeny studoval, přišel na to, že některý z jeho sousedů pochází ze vzdálenější větve. "Takto jsem zjistil, že s řadou lidí jsme velice vzdálení příbuzní. Stykem s těmito lidmi jsem zjistil, že i mnozí další se snaží zjistit své kořeny. Když mi poskytnou své podklady, jsem schopný jim díky své databázi v mnohém pomoct." Navzdory náročným podmínkám mívaly tehdejší rodiny spoustu dětí. Deset, patnáct, ale i dvacet. Byť byla vysoká úmrtnost, takže ne všechny porod přežily, nebo umřely v útlém věku. "Můj pradědeček byl například z osmnácti dětí. Přitom původně jsme o něm vůbec nic nevěděli," řekl Jančura.

Většina z nich však nechodila do školy. Už proto, že v obci žádná nebyla. A do nejbližší to měly třeba až deset kilometrů. Ovšem když v zimě napadl sníh, neměly se tam jak dostat. "Navíc pomáhaly doma s hospodářstvím. Nejdůležitější bylo, aby rodina přežila. Pokud to bylo jen trochu možné, tak šly do školy. Nikdy ale ne všechny, protože měly třeba jen jedny nebo dvoje boty, které si musely střídat. Stejné to bylo i s oblečením," zdůraznil Jančura. Co se týče osídlení, tak největší rozkvět zažily Staré Hamry v 19. století, kdy lidé začali hospodařit na velkých odlesněných plochách.

"Postupně vznikly velké enklávy, největší byla tady na Grúni. Existovaly i další. Vroble či Těšiňoky. Měly deset, patnáct nebo dvacet domů," přiblížil Jančura s tím, že dotyční měli šanci na nějakou obživu. "Neměli žádný majetek, dole mohli být jen jako námezdní síla, tak dostali příležitost pracovat na horách. První tu přišli třeba jako pomocné síly, později se přiženili nebo přivdaly." Ne všichni lidé však nakonec v Hamrech zůstali.

Našli se i takoví, kteří dali přednost těžkému průmyslu, který se v té době začal rozvíjet. "Tato práce totiž byla svým způsobem snazší a především lépe placená. Navíc se lidé přesunuli blíže kulturním a vzdělávacím centrům. A polepšili si, také co se týče kvality bydlení."

---

Mnohdy napadly i dva metry sněhu. Zdejší život nebyl jednoduchý. Co si lidé neuchovali nebo nevypěstovali, to neměli.