Zpravodajství
1.6.2016 - "Chtěla jsem v cirkuse chodit po laně s deštníčkem"
Zdroj: Karvinský deník
Ročník a číslo: 128
Strana: 8
Autor: Hana Porebská
Příloha - Deník Senior
"Mít hodně peněz, zařídila bych hudební školu, kde by učili všichni moji žáci a byli bychom tam pohromadě," říká docentka Drahomíra Míčková, odbornice a pedagožka v oboru sólový koncertní a operní zpěv.
Setkání s osobností
Energická, plná síly a elánu. Kromě operního zpěvu hraje docentka Drahomíra Míčková na klavír, klarinet, saxofon. Zkusila ale i jiné disciplíny, třeba chodila do kurzu tvůrčího psaní, do baletu pro dospělé, ve škole cvičí jógu, učí se italsky. Šarmantní dáma, otevřená, vstřícná, pokorná. Má vzácný dar. Když s ní mluvíte, nabíjí vás svou energií. Kdyby ji prodávala na trhu, jistě by zbohatla. A její melodický alt poznáte i při běžné mluvě...
- Kdo vás přivedl ke zpěvu?
Zpívala jsem odmala, maminka vždycky říkala: To děcko furt haleká, co z něho bude? Ještě než jsem začala chodit do hudební školy, šla jsem do přípravky a později potkala profesora Petra Hrubiše v Příboře. Tehdy mi řekl: Ty bys mohla zpívat v opeře. To mě posadil na hodně vysokého koně. Pocházím z velmi skromných poměrů. Ale otec byl ochotník, hezky zpíval. Takže to mám asi v genech. Maminka – švadlena – zpívala v kostele krásným sopránem. Seděla jsem u ní, když šila, a ona si u toho prozpěvovala. Sama jsem nevyučená švadlena... Jsem exhibicionistka, neměla jsem problém vystoupit před lidmi.
- Pamatujete si na svou první písničku, kterou jste zpívala před publikem?
Maminka říkávala: Ty máš dobrú notu. To znamenalo, že mám hudební sluch, že dobře intonuju. A svou první písničku před publikem jsem zpívala v mateřské škole – Přijde jaro, přijde. Účastnila jsem se jako dítě různých pěveckých soutěží, bodovala s Janáčkovými písněmi. Poprvé jsem před komisí, která hodnotila mé výkony, stála v devíti letech.
- Jaké písně zpíváte nejraději?
Lidové. Mám tři vnoučata, která mě, když zpívám klasické lidovky, moc ráda poslouchají. Mámráda romantické písně, zvláště ruské romance. Vystudovala jsem operní zpěv, ale přesto u mě lidové písně spolu s těmi od Janáčka vítězí.
- Co si nikdy nezazpíváte?
Současné moderní směry a tomu podobné. Studium jsem absolvovala také áriemi od J. S. Bacha a Biblickými písněmi A. Dvořáka. To jsem si vybojovala, nesměli jsme je zpívat. A pěvecké sny, které jsem měla, ale nesplnily se mi, mi splnili mí žáci.
- Co vám zpěv dává?
Není tak úplně pravda, že bez zpěvu nemůžu žít. Když jsem se rozhodovala, co budu v životě dělat, mohli jsme napsat tři školy. Napsala jsem jen jednu – konzervatoř v Ostravě. Považte – psal se rok 1962, a co by se mnou bylo, kdybych se nedostala? Navíc vše proti vůli rodičů. Na základní škole jsem chodila do pěveckého sboru k panu učiteli Ludvíku Štěpánovi, hrozně mě to bavilo a věděla jsem, že se zpěvu chci věnovat profesionálně. Přestože mě spolužáci odrazovali, že nemám původ, já si to prostě vysnila a za tím snem jsem šla.
- Hrajete na saxofon. To není zrovna pro ženu typický hudební nástroj...
Tatínek byl ze třinácti dětí, maminka ze sedmi dětí, narodila jsem se jako čtvrtá ze čtyř dcer, mamince bylo skoro čtyřicet, tatínkovi padesát. Citová výchova byla nulová, ale byli jsme rodina, tatínek byl přísný. Když se mě ptal, co chci v životě dělat, já řekla, že hudbu, že bych chtěla studovat na konzerva toři. Tak tatínek šel do hudební školy, a když přišel, prohlásil, že paní ředitelka řekla, že jakési buňky bych k tomu měla. Ale že by bylo dobré, abych si vzala ještě ke klavíru, na který jsem hrála, nějaký další nástroj, nejlépe dechový. "Kupime klarinet," prohlásil tatínek. A tak jsem začala hrát na klarinet. A co čert nechtěl, vzali mě. Ale úmysl jsem měla jiný. Profesor Hrubiš mě připravoval také na zkoušku ze zpěvu. Upravil pro můj hlasový rozsah písně od Janáčka. A vzali mě taky. Tatínek se hrozně divil, že jsem se hlásila na klarinet, ale vzali mě na zpěv. Říkal: Co to su v te škole za pořadky? Takže jsem ho vlastně obelstila a šla studovat to, co jsem si přála. A saxofon? V Múzické škole v OstravěMariánských Horách jsem poznala paní učitelku Lucii Možnou, slyšela jsem ji hrát úžasně na trubku a věděla jsem, že učí i hru na klarinet a saxofon. A tak jsem se u ní začala ve svých pětašedesáti letech učit hrát na saxofon. Nátisk se ztratit nedá..."
- Třicet let jste učila na Janáčkově konzervatoři, devatenáct let na Ostravské univerzitě. Dáli se to tak říct, na svém kontě máte spoustu absolventů, kteří se hudbě věnují dodnes. Vzpomenete na některé?
Mám velmi dobré absolventy. Ale vždycky jsem si považovala každého žáka, který pracoval, který byl pilný a cílevědomý. Všichni mí absolventi se ve zpěvu uplatňují, zpívají v operních domech, koncertují, vyučují zpěv. Mezi ty nejlepší patří Martina Janková, která je pro všechny adepty pěvectví vzorem. Ale nechtěla bych opomenout žádného ze svých studentů, například sólistu Národního divadla Iva Hrachovce, nebo třeba španělskou studentku, která má úspěch v Jižní Americe, Mexiku i na Kubě, Martu Infante. Čtyři mí absolventi vyučují na Církevní konzervatoři v Opavě. Ale jak říká profesor Lubomír Mátl, zpěv je nejtěžší obor.
- Jak vás ovlivnil skladatel a sbormistr František Hába?
To byla fantastická etapa v mém životě. Teorie zpěvu a praxe zároveň. Absolvovala jsem konzervatoř i Janáčkovu akademii, to byla ta teorie. A s Františkem Hábou to pak byla ta praktická část zpěvu. Dennodenní dřina. Začínala jsem v Ostravském komorním sboru. Byla jsem požádána, abych vypomohla odrůstajícím členkám dívčího sboru. A pak byl ustaven Ženský komorní sbor Františka Háby. S úsměvem jsem říkávala, že mu vlastně několik desítek let pořád ve sboru vypomáhám. Tento ženský sbor, ač amatérský, se vypracoval na vynikající profesionální úroveň. Tam jsem se naučila všechno, získala jsem přehled o sborové literatuře, o vynikajících sborech, o koncertních mistrech, dirigentech, skladatelích, pracovali jsme tvrdě. Zkouška byla i třikrát týdně. A koncertovali jsme zadarmo, platili si cestu... Obrovská praxe, ukázalo mi to ten pravý směr, správnou cestu. Neúčast omlouvala jen smrt. Byla jsem například na jevišti i těsně před porodem. Dostala jsem židli, zpívala a za dva dny jsem byla v porodnici. Obrovská disciplína. Pan Hába byl velmi talentovaný sbormistr s vytříbeným smyslem pro kvalitu lidského hlasu. Ctím všechny členy všech amatérských pěveckých sborů,nesmírně si vážím jejich práce a před dirigenty amatérských sborů hluboce smekám.
- Čím jste chtěla být?
Chtěla jsem jít do cirkusu a chodit po laně s deštníčkem. Taková domácká cirkusová představení jsem samozřejmě organizovala, chodili jsme deset centimetrů nad zemí po laně, maminka z nás šílela. Navíc tenkrát jezdily po venkově malé rodinné cirkusy, vystupovali v nich rodiče se svými dětmi a těmi jsem byla uchvácena. Byla jsem i fyzicky zdatná, stojky mi šly. Když jsem učila na Gymnáziu v Bohumíně brannou výchovu, musela jsem sebou trošku i hodit. Ale bylo to zase nejhezčí období, co se týká vztahů mezi kolegy.
- Co si vůbec nedovedete představit, že byste v životě dělala?
Rozhodně bych nemohla být úřednicí s pevnou pracovní dobou, a jsem ráda, že mi osud určil, abych byla učitelka.
- Věříte na náhodu, na osud?
Nemám to jasné, myslím, že ne. Radši mám to, co můžu ovlivnit. Otrocky jsem nikdy nic v životě nepřijímala, ale jako vedoucí katedry a oddělení jsem určitou dávku diplomacie musela mít.
- Koho obdivujete?
Napoleona Bonaparta, ale nemám to moc v sobě vyřešené. Obdivuju lidi, kteří jsou stateční, mají vysoký cíl a čisté srdce. A za svým cílem si jdou. Taková byla například zmíněná Martina Janková. Poctivé lidi, kteří se věnují oboru, přistupují k němu s pokorou. A také ty, kteří jsou například na invalidním vozíku, a sportují, jedou do Alp. Jsme na půdě Múzické školy. Myslíte si, že jde neobdivovat její zakladatelku a ředitelku Mgr. Miloslavu Soukupovou? Vždyť je to mecenáška dobra!
- Co byste ráda udělala, ale neustále to odkládáte na neurčito?
Potřebuji vymalovat, ráda natírám, natřela jsem vnitřek celé chalupy. A právě aktuálně bych potřebovala natřít kuchyňský stůl a čtyři židle na zeleno.
- Existuje něco, bez čeho se ve svém životě neobejdete?
Neobejdu a těžko bych všechno zvládala bez pana Míčka (takto oslovuje svého manžela – pozn. red.), bez své rodiny, dcer a tří překrásných vnoučat.
- Jaký dárek, který jste kdy dostala, vám udělal největší radost?
Nebylo většího štěstí než narození mých dvou dcer – Ivany a Ondřejky.
- Co vám schází z dětství? Existuje něco, co byste si chtěla z té doby přenést do současnosti, ale víte, že už to nejde?
Fyzickou svěžest. Ale i ve svém věku se snažím pořád hýbat, jezdím na kole, chodím s hůlkami, takový ten walking, a ráno se musím rozcvičit.
- Každý občas potřebuje "vypnout". Jak si nejlépe odpočinete?
Odpočívat vůbec neumím. Kolegyně profesorka Vlasta Danielová, která mi v životě velmi pomohla, mi to neustále vytýkala. Říkala, že se jednou v té škole udřu psychicky a na chalupě pak fyzicky. Jediný odpočinek je spánek, to je boží chléb. Jinak je to ale také ztráta času. A pletu, ovšem jen v zimě.
- Kromě klavíru, klarinetu a saxofonu hrajete ještě na nějaký hudební nástroj?
František Hába mi ve sboru výjimečně dal do rukou triangl. Ten mi svěřil...
- Kde ráda trávíte dovolenou?
Nikdy jsem si nenechala vzít prázdniny. To je výhoda učitelského zaměstnání. Trávím je na chalupě. A když se dostanu k moři, a ještě se u něj můžu na jaře projet na kole, tak to je úplná nádhera.
- Byla jste někdy u kartářky, věříte astrologům?
U kartářky jsem nikdy nebyla. Měla jsem tetu, o které se říkalo, že je bláznivá, a ta mě naučila číst z ruky. Absolvala jsem typologický kurz, ale nějak vážně jsem se tím nezabývala.
- Jak jste na tom v kuchyni? Umíte vařit?
Pan Míček říká, že vařím velmi dobře, ale vařit mě naučil on podle své maminky. To byla vynikající kuchařka a pekařka.
- Koho nebo co byste si vzala na pustý ostrov?
Pana Míčka a obrovské bedny plné knížek.
- Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se celý život řídíte?
Moje maminka říkávala takovou jednoduchou věc: Z ničeho nic není. A pak také říkávala: Lepší spaní než snídani. Mým krédem je být nápomocna lidem.
- Co vás v poslední době trápí?
Mám strach o malé děti, o svá vnoučata, a trápí mě celkový stav a chování naší mládeže. Nemůžu vidět jakýkoliv druh násilí. A když se to týká dětí, tak to jsem naprosto zoufalá.
---
Drahomíra Míčková
Narodila se v Příboře ve znamení Býka, ve stejný den jako P. I. Čajkovskij. Vystudovala konzervatoř v Ostravě (obor sólový zpěv ve třídě profesorky Drahomíry Dubské) a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (obor sólový koncertní a operní zpěv ve třídě profesorky Libuše Lessmannové). Po ukončení JAMU pokračovala v soukromém studiu zpěvu u Lubora Malíka, sólisty Slezského divadla v Opavě. Třicet let vyučovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Po vzniku Ostravské univerzity patřila k zakladatelům uměleckopedagogické katedry, poté pracovala v Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity. Zasloužila se o vznik fakulty umění, k čemuž ji vyzval profesor Rudolf Bernatík, pozdější děkan pedagogické fakulty a jedinečný klavírista. Na univerzitě vedla katedru sólového zpěvu. Drahomíra Míčková založila a patnáct let vedla Pěvecké kolegium Ostravské univerzity. Za významnou součást svého životního i uměleckého zrání považuje práci v Ženském komorním sboru Františka Háby, s nímž navštívila při koncertních turné většinu evropských zemí a opakovaně Japonsko. Necelých 25 let zde působila jako členka tohoto proslulého sboru i jako jeho sólistka. Spolupracovala s dětským pěveckým sborem Permoník, Slezským komorním orchestrem a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Se svými stávající žákyamatéry založila soubor Colegium Cantorum Lidové konzervatoře a Múzické školy, s nímž stále vystupuje. Od roku 1996 vyučuje sólový zpěv v Múzické škole v Ostravě. Za svoji celoživotní inspiraci považuje písňovou tvorbu Leoše Janáčka. Má dvě dospělé dcery. S manželem žije na Soláni. Tam poznala prostředí, kde tvořili malíři Šnajderka, Podešva, Kobzáň a Hofman. Z odkazu malíře Podešvy byla vystavěna zvonice Soláň, která slouží jako informační centrum, ale je to také kulturní stánek v horách. Právě tam se svými žáky pravidelně vystupuje.
Abeceda Drahomíry Míčkové
D –DOMOV. Co se vám vybaví jako první, když se řekne domov? Příbor, celkově. R – RITUÁL. Máte zažitý nějaký rituál? Pokud jde za rituál považovat každé ráno cvičení a umývání studenou vodou. A – AMERIKA, AFRIKA, ASIE, AUSTRÁLIE? Kde byste dokázala žít? Asi někde u moře, Itálie, Francie. Afrika ani Asie ne. H – HRAČKA. Jaká byla v dětství vaše oblíbená hračka? Neměla jsem hračku. Kamarádila jsem hlavně s klukama a od jednoho postiženého kamaráda jsem si půjčovala knížky. O – OBLAKA. Co vás napadá, když se díváte na oblaka? Moc všehomíra. M– MINULOST, NEBO BUDOUCNOST. Kam byste nahlédla raději? Do minulosti. Í – INTUICE. Řídíte se v životě intuicí? Ano. Po mamince jsem zdědila selský rozum. R – RADOST. Co vám bezpečně vždy udělá radost? Setkání a pohled na má tři vnoučata. A – AUTOMAT. Na co byste vymyslela a zařídila automat? Na chování. Aby nějaký magnet vytáhl z mladých lidí to zlo a špatné chování a oni to už nikdy neudělali.
M– MOŘE NEBO HORY. Kam raději? Obojí. Na horách žiju a na moře nedám dopustit. Í – INVESTICE. Do čeho byste ráda investovala? Do pomoci druhým. Kdybych měla hodně peněz, zařídila bych školu, kde by učili všichni moji žáci a byli bychom tam pohromadě. Č – ČEKÁNÍ. Na co neumíte čekat? Neumím čekat, pokud to jde, zakročím sama. Nebo počkám, třeba rok dva, než se u někoho vyvine po technické stránce hlas. To zase čekat umím. K– KÁVU, NEBO ČAJ? Co raději? Dobrý černý čaj, oslazený a s citronem. O –ODVAHA. Jaký druh odvahy je vám sympatický? Odvaha lidí, kteří jdou za svým cílem s rozumem a poctivě. V– VÁŠEŇ. Chováte pro něco vášeň? Pro poslech rozhlasu a pro život. Je tak krásný. Á– AMULET. Nosíte u sebe nějaký amulet? Ne. Oblíbené...
... barva: tyrkys ... knížka: všechny od Liona Feuchtwangera ... místo, město: Příbor, Ostrava ... film: francouzský snímek Muž a žena ... hudba, skladba: romantická hudba P. I. Čajkovského a Janáčkovy písně ... roční období: léto ... jídlo: chleba s máslem, se sádlem a škvarky, zelná polévka ... zvíře: máme tři kočky, ohromně mě fascinuje žirafa a velbloud ... květina: kopretina ... pohádková postava: polní žínka Evelínka z knížky Františka Nepila
Foto: DRAHOMÍRA MÍČKOVÁ.
Snímky: Deník/Pavel Sonnek
Foto: DRAHOMÍRA MÍČKOVÁ s manželem.
Velikost: 350 x 259 bodů - 73 kB