23.7.2016 - Nejzrádnější oceán? Indický. Tam jsou bouře co tři dny

V seriálu MF DNES Zapomenuté osudy vám přibližujeme životy dříve slavných lidí. Dnešní díl patří jachtaři Richardu Konkolskému, který sám třikrát obeplul svět a na kontě má řadu ocenění. Bohumínský rodák se po letech v USA vrací zpět do České republiky. "Na domku v Dolní Lutyni mi už chybí jen horní vrstva krytiny," konstatuje slavný mořeplavec.

• Proč se vracíte?

Neodešel jsem do Ameriky za lepším životem, ale pro účast v prvním sólo závodě kolem světa, na který jsem se připravoval čtyři roky. Kořeny máme s manželkou tady. I s jachtingem jsem začínal v TJ ŽD Bohumín.

• Věděl jste už tehdy, že chcete obeplout svět?

Ne. Vše začalo závoděním v okruhovém jachtingu. Věděl jsem, že chci být úspěšným sportovcem, a stále něco zkoušel a vymýšlel. S poznáním našich přehrad, vodních ploch a řek přišlo záhy na řadu moře.

• S vámi je ikonicky spojená loď Niké. Bylo obvyklé, že si jachtaři sami stavěli lodě?

Většinou ano, kromě těch v olympijských třídách. Já jsem však rád zaváděl novinky. Pamatuji si například, že pro krajský přebor jsem si ušil plachtu – spinakr –, kterou u nás nikdo ještě neměl. Nesehnal jsem lehkou plachtovinu, a tak jsem ho ušil ze sypkoviny, bohužel z růžové, protože modrou jsem nesehnal. Všichni se mi smáli, že jsem na stěžeň vytáhl peřinu. Přebor jsem však vyhrál. Jako stavař jsem měl ke stavbě lodí blízko.

• Byl jste úspěšný v mezinárodních závodech. Kdy to začal být problém pro tehdejší režim?

To nebyl problém pro režim, ale pro někdejší tělovýchovné funkcionáře v Praze. Pracoval jsem, reprezentoval zemi, měl podporu v bohumínských železárnách, na okrese i kraji, takže mě nenapadlo, že budu mít problém s povolením své činnosti. Byl jsem úspěšný v sólo závodech přes Atlantik – OSTAR 72, 76 i 80 a po první sólo plavbě kolem světa jsem už nebyl bezejmenný.

• Povolení k závodu v roce 1982 jste už nezískal...

Bylo to složité. Horolezci a námořní jachtaři měli výjimku – nemuseli mít výjezdní doložku, jelikož si jídlo na výpravu vezli s sebou. Byla to mezinárodní dohoda. Na závod jsem neobdržel povolení, a tak jsem odjel bez patřičných dokladů. V závodě jsem vyhrál dvě rozjížďky a udělal pět světových rekordů. Doma jsem byl mezitím odsouzen na jedenáct let a nemělo smysl se vracet.

• Vy jste tehdy po přeplutí Atlantiku pokračoval dál v závodě osamělých mořeplavců a ženu nechal v USA?

Ano. Manželka to měla velmi těžké. Před závodem jsem ji vysadil na molu v Newportu s klukem a několika osobními věcmi. Věděli jsme, že pokud se mi nic nestane, tak se vrátím za deset měsíců. Pomohlo nám tehdy pár známých, ale nebylo to jednoduché.

• Které nebezpečné situace na moři si po letech vybavíte?

Takových chvil bylo hodně. Když je člověk mladý, tak má pocit, že je nesmrtelný a že všechno zvládne. Se zkušenostmi ale získá respekt k takovému živlu, jako je oceán. Dvakrát jsem zažil srážku s jinou lodí, v jednom hurikánu byla Niké několikrát převržená, jednou jsem byl vymrštěn do moře, ale spoléhal jsem na svou sílu a dostal se zpět na palubu. Na svém těle nesu stopy nesčetných zranění.

• Byla některá z nich hodně vážná?

Jizvy a drobné šrámy nepočítám. Jednou mě udeřilo ráhno, které jsem nestihl zajistit. Jeho prasklé kování mi vzalo ret a zbytek zajel do nosu. Byl jsem omráčen a plně jsem se probral až v kajutě. Měl jsem zakrvácený obličej, přeražený nos a uvolněné přední zuby. Ty jsem si vrazil v šoku zpět. Měl jsem štěstí, že mě to nesrazilo do moře. Musel jsem tehdy zamířit k nejbližšímu ostrovu, který se nacházel uprostřed Atlantiku.

• Za jak dlouho jste se tam dostal?

Trvalo to několik dní. S pomocí astronavigace jsem si upřesnil polohu a vydal se k ostrovu Sv. Heleny. Skrz fáče jsem slámkou pil kondenzované mléko. Na ostrově mě doktor nejdřív naložil do horké vody, ať se zaschlá krev s gázou odmočí, protože byla jako přirostlá k obličeji. Měl jsem štěstí, že jsem se v podstatě sám dobře ošetřil.

• Dá se srovnat tehdejší námořní jachting s tím dnešním?

Dnes je to úplně jiný sport. Všechno je techničtější. GPS navigace je jednoduchá a spolehlivá. Satelitním mobilem vám odborníci podpůrného týmu nahlásí, jaké bude počasí, nebo se zeptáte, kam vám nabalili další plechovku s kávou. Vytratila se z toho ta opravdová samota i velká část dobrodružství. Za mlhy se nedala použít astronavigace a třeba i 14 dnů jste neznali svou přesnou polohu. Mořské proudy vás mohly zanést do neznáma.

• Který z oceánů je nejzrádnější?

Jednoznačně Indický. Nejklidnější je Pacifik, tam bouře přicházejí v průměru co devět dní, v Atlantiku zhruba každých pět dní, ale v Indickém co tři. Než se stačí vlny srovnat se směrem větru, tak vítr změní směr. Vlny pak přicházejí z různých směrů a moře je opravdu bouřlivé.

• Plavíte se raději sám, nebo s posádkou?

Oboje má pro a proti. Moře prověří každého velmi rychle. Po první bouři vím, s kým můžu počítat a s kým ne. Když je člověk sám, tak zodpovídá jen za své činy, a to sám sobě. Je to však dřina a musíte být pořád ve střehu, i během spánku.

• Čím vším jste se na cestách živil?

Dělal jsem třeba řezníka v New Yorku, v Austrálii jsem stavěl dům, na Tahiti jsem vyráběl autokormidla, v Jižní Africe jsem taky stavěl a pokládal 3 000 cihel denně. Musel jsem makat, ať stavbu stihnu do vyplutí. Dělal jsem stavbyvedoucího i zedníka. Investor pak byl trochu nervózní z toho, že vydělám více než on sám.

• Kde všude jste narazil na Čechy?

Prakticky úplně všude. I v zapadlém údolí na Tahiti. Ještě častěji jsem ale na cestách potkával Poláky.

• Trpěl jste někdy mořskou nemocí?

Budete se divit, ale hodně. Ale dá se to překonat. Zajímavé je, že mořskou nemocí trpí často lidé, kteří se umí dobře orientovat v prostoru. Plavil jsem se jednou s jedním akrobatem, který tu rovnováhu na zemi odhaduje přesně, a na vodě trpěl mořskou nemocí po celou dobu plavby. Většinou to člověka ale přejde do několika dní.

• Na cestách jste i hodně fotil a přispíval do řady časopisů i novin...

U fotografování mě mrzí, že jsem nezažil dnešní digitální dobu s vysokým rozlišením a kvalitou barev. Dnes i mobilním telefonem pořídíte pěkné záběry i film. Ty nepovedené hned promažete a nemusíte nic řešit. Dřív jsem v každém přístavu obíhal bary a sháněl led na chlazení vývojky, abych mohl vyvolat negativy přímo na palubě Niké.

• Co ještě plánujete?

Mám ohromné množství materiálů ze svých cest, které musím zpracovat. Právě jsem dokončil svou osmnáctou knihu – Na ostrově pirátů. Další bude o Galapágách. Čeká mne ještě hodně práce. V říjnu chystám s přítelem Karlem Pryczkem výstavu v Komorní Lhotce s názvem Za poznáním na a pod hladinou oceánů a moří, na kterou se moc těším a zpracovávám materiály.

Na ostrově mě doktor naložil do horké vody, ať se zaschlá krev s gázou odmočí.

Právě jsem dokončil svou osmnáctou knihu. Čeká mne ještě hodně práce.

Foto: Mořeplavec Richard Konkolski je nejslavnější český mořeplavec a vzor dobrodruhů po celém světě. Foto: Alexandr Satinský, MAFRA

O autorovi: Klára Kohutová, redaktorka MF DNES