Osudy známých firem z Chrastavy

Podle jedněch kluci, kteří znásilňovali, kradli, loupili, dělali pasáky mladších dětí a nic než mříže, tvrdá ruka a zákazy na ně neplatí. Když se jim poleví, může jít o život. Podle druhých děti, které mají za sebou traumatické zážitky, potřebují pomoc a bezpečí, nemá smysl je držet v ústavu násilím. Tvrdý tlak jejich stav jen zhoršuje, a zahnaní do kouta mohou být nebezpeční. Kdo jsou kluci z výchovného ústavu v Chrastavě? Má pravdu vyznavačka prvního přístupu, bývalá ředitelka ústavu Markéta Sochorová? Nebo spíš zastánkyně toho druhého Soňa Cpinová, kterou ministryně školství Kateřina Valachová do ústavu dosadila, aby ho chvíli vedla, než 1. září skončí?

Tyč v dětském pokoji

"Když byli Danielovi dva roky, utíkali jsme od jeho otce," říká Jana Hrušková, matka dnes patnáctiletého Daniela, který prožil v chrastavském výchovném ústavu rok a půl. "Týral mě i děti, Dana a jeho o dva roky staršího bratra Dominika." Vyučená kuchařka, jež se živí uklízením, tehdy žila na sídlišti děčínského předměstí Boletice, typické vyloučené lokality s řadou lidí bez práce, drogami, co se dají koupit na každém rohu, a dětmi, které bezcílně bloumají a lumpačí po ulicích. S Danielovým otcem, majitelem místního autoservisu Milanem Brzákem začala Jana Hrušková žít jako svobodná matka malého Dominika.

Domácí násilí se rozjíždělo zvolna. "Křičel na mě, když jsem se zdržela u mámy na kafi nebo jsem mu jen špatně odpověděla," popisuje Jana Hrušková. Postupně se přidávaly výhrůžky a první rány. Žena si namlouvala, že se vztah zase zlepší, propadala pocitu, že nese část viny, "zaslouží" si to. "Nakonec jsem si připadala jako úplná nula," říká. O tom, co se děje, nedokázala mluvit ani se svou matkou. Od násilníka utekla až poté, co ji škrtil popruhem od kabelky a ona se začala bát o svůj život. Dnes bydlí paní Hrušková stále ve stejné čtvrti, jen o pár panelákových vchodů dál, našla si nového manžela, má s ním pětiletého syna, s rodinou žije i sedmnáctiletý Dominik. Také on si dobře pamatuje, co jako čtyřleté dítě zažíval. "Pořád mám před očima tu tyč, která byla vedle zelených skříní v našem dětském pokoji. Tou jsme dostávali, brácha víc, protože byl jeho," vzpomíná Dominik. "Slýchal jsem, jak mámu mlátí a ona řve. Chtěl jsem jí pomoct, ale nemohl jsem, dveře našeho pokoje předtím vždycky zamkl."

Když se před třinácti lety matka se dvěma malými syny přestěhovala do nového bytu, chvíli to vypadalo, že nejhorší mají za sebou. Daniel, který do té doby vyluzoval jen neartikulované zvuky, se postupně rozpovídal, začal se mazlit, rozkvetl. Jenže jak rostl, začaly se objevovat problémy. "Byl opožděný, hyperaktivní s poruchou pozornosti, škola si na něj pořád stěžovala, volali mi, že provokuje nebo někomu ubližuje," vypráví matka. Důsledky traumatických zážitků se projevovaly také u Dominika, oba bratři byli nějaký čas v psychiatrické léčebně, pak docházeli do centra pro děti s poruchami chování. Dominikovy problémy zvolna odeznívaly, Daniel na tom ale byl hůř. V deseti měl za sebou první zkušenosti s alkoholem, na kontě pár drobných krádeží, stal se "známou firmou" sídliště. "Byl drzý, sprostě pokřikoval, ubližoval dětem," říká matka. "Mojí kamarádce vzal dva tisíce, Vietnamci z místního obchodu vytrhl drobné, když s nimi šel na poštu. Co chvíli na mě někdo zvonil, že zase něco provedl."

Pak se Janě Hruškové narodil třetí syn a ona se rozhodla: "Požádala jsem soud, aby Daniel šel do ústavní výchovy." Když se nad tímhle rozhodnutím zpětně zamýšlí, upřímně přiznává, že šlo spíš o ni než o Danielovo dobro. "Nemyslím, že ústavy dětem pomáhají," připouští. "Ale potřebovala jsem si oddychnout, bylo toho na mě moc, nevěděla jsem si s ním rady. Když se mu řeklo, že něco nesmí, ztropil hysterickou scénu. Výprask nezabíral, když dostal zaracha, bouchal do zdi a sprostě nadával. Chtěla jsem se zbavit věčných problémů a malého Tadeáška ochránit před tím, co vyvádí."

Soud matce vyhověl a Daniela poslal do ústavu v rodných Boleticích. Zakrátko skončil na oddělení pro mladé vrahy. "Řekli mi, že neustále provokuje starší chlapce a ti by mu mohli ublížit, tak ho raději oddělí," vypráví matka. "Strčili ho tam někam, kde jsou izolovaní, velmi dobře hlídaní. Připadalo mi lepší, že je na oddělení pro vrahy, než aby ho šest kluků na pokoji utlouklo." Tehdy bylo Danielovi jedenáct a jeho kurátor Jindřich Macoun se rozhodl zasáhnout. Požádal soud, když se matka o syna starat nechce, aby ho svěřil otci. Daniel za ním, navzdory tomu, co zažil, stejně začal už předtím sám chodit, jeho autodílna byla jen pár ulic od matčina bytu. Bez ohledu na to, že se to matce nelíbilo, přidával se k němu také starší Dominik. "Občas nás zbil," říká Dominik. "Ale měl džípa, vozil nás v něm po kopcích, na motorce mě vezl tak rychle, až mi uletěly pantofle. Když jsem řekl, že chci na žvýkačky, dal mi klidně litr."

Na podnět kurátora svěřil soud Daniela otci. Zmínil sice, že jeho násilnické sklony jsou "značná zátěž", ale má chuť se o syna starat a rodina je lepší než ústav. Uložil kurátorovi, aby do nové rodiny často chodil na kontroly. Během prvního půl roku ale kurátor nepodnikl jedinou návštěvu. Zajímat se začal teprve ve chvíli, kdy mu zavolala Danielova matka – Dominik si totiž všiml modřin v bratrově obličeji. Šetřením pak vyšlo najevo týrání a ponižování, za které dostal otec podmínku. V rozsudku se dočteme, že syna poutal k posteli, v autodílně k vozíku. Jindy mu spoutal ruce i nohy a postříkal ho pepřovým sprejem nebo jej s nohama svázanýma lasem pověsil v autodílně hlavou dolů na hever. Když spal, lil mu do pusy vodu, dával zubní pastu do nosu. Kromě toho syna bil. Tohle všechno se dělo i před očima lidí v autodílně, nikdo z nich si však netroufl proti násilnickému šéfovi vystoupit.

Bez výhod

Po odhalení otcova přístupu šel Daniel k matce, ale ta ho po pár měsících znovu raději svěřila státu. "Je to pro mě ostuda, že jsem to s ním nezvládla," přiznává se matka k pocitu selhání, nicméně syna k sobě nechce. "Řekla jsem jim, tak si ho vezměte, zkuste si to, já už na to nemám sílu." Daniel putoval do výchovného ústavu v Chrastavě. A tam konečně potkal člověka, který o něj projevil zájem – odbornici na poruchy chování Martu Singh. Daniel se jí svěřil, že se bojí, aby neskončil jako otec. Ten je momentálně ve vězení za vydírání a násilí, čeká ho další soud kvůli výrobě a prodeji pervitinu. "Měl k otci ambivalentní vztah, obdivoval jeho sílu, zároveň věděl, jak jemu i matce dokázal ubližovat," vysvětluje etopedka Singh. "Cítil, že ho matka odmítá, a trápilo ho to." Daniel byl sice hodně traumatizovaný, cítila v něm ale potenciál. "Má problém se sebeovládáním, s agresí, ale dokázal mluvit o tom, co udělal špatně, jak by to mohl udělat jinak," říká Singh.

Většina ústavního personálu však podle Singh neviděla traumatizované děti, jejichž chování má nějaké příčiny, ale prostě grázly. "Byli to pro ně malí vypočítaví hajzlíci, kterým se nedá nic věřit," tvrdí její bývalá kolegyně, psycholožka Gabriela Špačková. Obě ženy nakonec ústav opustily, tamní zacházení s dětmi jim nicméně nedalo spát a rozhodly se, že nebudou mlčet. Daly podnět ombudsmance, aby poměry v Chrastavě prošetřila. "Chlapci jsou postihováni za sebemenší prohřešky emocí. To, že mají bezvýhradně dodržovat neadekvátně a projevy přísná pravidla, v nich vyvolává strach a napětí," zjistil pětičlenný tým ombudsmanky letos na jaře. "Klima v celém zařízení je velmi negativní – častý křik, krátké direktivní pokyny, fyzické zastrašování. Prostředí je nedůstojné a směřuje k eskalaci napětí."

Pro člověka zvenčí je chrastavský mikrosvět, ve kterém žilo celkem třicet šest dětí, jen stěží pochopitelný. Na každém kroku se rozdávaly záporné body, a to nejen za prohřešky, jež by řešila většina rodičů – lhaní, ničení majetku či rvačku s jiným dítětem –, ale i za věci, které se mohou stát, nebo jsou dokonce naprosto normální – ztrátu školního sešitu, návštěvu v cizím pokoji, žvýkačku v puse, sluchátka na uších, nepozdravení dospělého, nedovolené sledování televize, mluvení v ústavní jídelně. Kdo nasbíral určitý počet bodů, měl, řečeno chrastavským slangem, "zákaz výhod". V překladu to znamená, že dítě nesmělo téměř nic, o co by mohlo stát – na vycházku za zdi ústavu, na kroužky, které by ho mohly bavit, dívat se na televizi a používat počítač, dokonce si ani přidat jídlo.

Ale hlavně nesmělo jezdit na víkend domů. Nejdřív si muselo záporné body zase umazat, výjimečnou snahou ve škole, úklidem záchodů a podobně. "Systém založený na represi a omezování základních potřeb podrývá sebedůvěru dětí, ubíjí jejich citlivost. Rozhodně nesměřuje k tomu, aby byly jednou schopny žít v normální společnosti," píše ombudsmanka ve své zprávě. "Nebylo to o tom, pojďme je něco naučit, ukázat jim, že jde věci dělat i jinak," říká jeden z pěti expertů, který se na jejím vzniku podílel, ředitel diagnostického ústavu v Bohumíně Marek Czaniecki. "Bylo to o zlomení těch kluků."

Pořezané ruce

"Rozbil jsem hrníček a tím střepem jsem se podřezal," ukazuje čerstvě dospělý Jakub, někdejší Danielův spolubydlící z pokoje v chrastavském ústavu, jizvy na předloktí. Pořezané ruce byly v ústavu celkem častým zraněním. K téhle krajní možnosti obvykle sahaly děti, které věděly, že se ven z ústavu nepodívají týdny nebo měsíce. Zranění jim umožnilo aspoň na chvíli vypadnout, i když pouze do nemocnice."Kluci byli zoufalí a v kleštích," říká Marta Singh. "Cítili se tak sevření tím direktivním systémem, že sahali po téhle možnosti úniku." "V tu chvíli to nebolelo, nemyslel jsem ani na to, že můžu vykrvácet. Bylo mi to úplně jedno, myslel jsem jen na to, že z ústavu vypadnu," pokračuje Jakub. "Potřeboval jsem vypadnout, byl jsem tam zavřený půl roku v kuse bez jediné vycházky, už jsem to psychicky nezvládal."

Neobvyklého počtu pořezaných pacientů z ústavu, který se nedal vysvětlit jen tím, že jsou tam přece děti s poruchami chování, si všimli i psychiatři liberecké nemocnice. Ve zdravotní zprávě sedmnáctiletého Marka psychiatrička Olga Haringová píše, že se podřezal kvůli pocitu velké nespravedlnosti. Byl u rodičů na zcela legální návštěvě, dostal angínu a jeho kurátor zavolal do ústavu, že přijede později. Ústav ale omluvenku neuznal a dal mu sankci. Marek nemohl na Velikonoce domů. "Kvůli té omluvence cítil hroznou nespravedlnost, napětí v něm rostlo, nevěděl, jak dál," stojí ve zprávě. "Tak si ulevil takhle." Marek je podle lékařky psychicky v pořádku, nepotřebuje hospitalizaci ani léky, píše ale: "Pokud je výpověď pacienta pravdivá, tak by hlavní příčinou sebepoškození mohla být neoprávněná represe."

Marek se dostal do ústavu na žádost školy, kvůli záškoláctví a rvačkám s jinými dětmi. V Chrastavě prožil skoro čtyři roky a jeho matka to těžce nesla, dostat ho zpět do péče se jí však nepovedlo. Aspoň za ním z několik desítek kilometrů vzdáleného Jablonce nad Nisou spolu s mladším bratrem a manželem původem z Bulharska co nejčastěji jezdila. A Marek se snažil chovat se vzorně, aby mohl domů co nejčastěji. Po epizodě s omluvenkou ale rezignoval a nakonec ho vyloučili i z ústavfokus ního učiliště – z jediného oboru, který tu byl dětem k dispozici – pomocných zednických prací. Dnes je Marek doma u rodiny. Ředitelka Soňa Cpinová, která ústav dočasně vedla, se rozhodla, že mu vyjde vstříc. "Pozvala jsem maminku, abychom společně našly pro Marka nějaké řešení," říká Cpinová. "Domluvily jsme se, že bude na dlouhodobé dovolence doma a bude si hledat práci, za pár dní mu bude osmnáct, už by stejně šel domů."

Loď, nebo vězení?

Jakousi krizovou manažerkou chrastavského ústavu se Soňa Cpinová, zástupkyně ředitele Dětského diagnostického ústavu v Brně, jež v oboru pracuje už pětatřicet let, stala letos v květnu. Dosavadní ředitelka Markéta Sochorová totiž raději rezignovala, než aby začala plnit doporučení, která jí po zprávě ombudsmanky dal zřizovatel, ministerstvo školství. Vadilo jí, že by měla sundat mříže z oken, pouštět chlapce co nejčastěji, nejlépe každý den, na samostatné vycházky a umožnit jim, aby jeli každý víkend domů. Nebo přesněji, nechtěla se smířit s tím, že na tyhle věci by měli nárok bez ohledu na počet bodů a "zákaz výhod". "Jak jinak než režimem a pravidly chcete těm klukům, kteří přichází ve špatném stavu, ukázat, že tak to v životě funguje, že pravidla se musí dodržovat?" ptá se Markéta Sochorová, podle níž se v ústavu dělalo vše správně.

Ani pořezané ruce jejích někdejších svěřenců ji v tom náhledu nedokázaly zviklat, ani to, že až třetina dětí ústavu – nejvíc v celém Česku – byla permanentně na útěku. "Byla to taková vlna, móda, když jeden objevil, že se takhle dá utéct, začali to dělat i ostatní," říká bývalá ředitelka Sochorová. "V nemocnici neměli tam mají volný pohyb, nemusí nic dělat, mohou kouřit, ten režim jako u nás. Nechtějí vstávat, pracovat, nejsou na režim zvyklí. Mají jiné priority, chtějí volnost, partu, drogy. S tím nic nenaděláme, nikdo nemůže chtít, abychom dělali zázraky." Bývalá ředitelka trvá i na tom, že v jídelně, pod hrozbou sankce, musí být ticho jako v hrobě. "Chtěli jsme je tím trochu vybavit do života, učit je slušnému stolování," vysvětluje Markéta Sochorová. Ale při jídle se přece klábosí běžně, proč ne v ústavu? "Každý by pokřikoval, bylo by to hlasitější a hlasitější," hájí svou praxi bývalá ředitelka. "Navíc ti kluci dokážou využít každé situace, udělají rozruch, tím zaujmou vychovatele a mezitím jeden druhému sebere jídlo z talíře."

Dočasná ředitelka Cpinová má v děti přece jen větší důvěru a přistupuje k nim s diametrálně odlišnou filozofií. "Někteří pracovníci mi říkali, víte vy vůbec, jaké my tu máme děti?" vzpomíná na svůj příchod do Chrastavy. "Odpovídala jsem, ano, vím, velice traumatizované, se způsoby chování, které z toho plynou. Právě proto jsme odborníci, abychom i s takovými dětmi dokázali pracovat." Místo "cukru a biče" se snažila nastolit atmosféru respektu vůči dětem a naslouchání, místo silových řešení hledat dohodu s dítětem. "Pravidla jsou samozřejmě nutná, každý člověk potřebuje hranice," připouští Cpinová. "Ale mohu je nastavit buď ve vztahu, po dohodě, nebo direktivně. První přístup mi umožňuje vtahovat dítě do toho, aby samo poznávalo a rozhodovalo se, co je správné a co není. Právě to je něco, co bude potřebovat, až z ústavu odejde."

Na konci července dočasná ředitelka Cpinová Chrastavu opustila, vystřídal ji z konkurzu vzešlý Miloslav Hlubuček, dlouholetý pedagog z nedalekého ústavu v Hamru na Jezeře. O zvolení se mezi celkem třemi kandidáty ucházela i bývalá ředitelka Markéta Sochorová. Hlubuček povede jen dětský domov se školou pro čtrnáct dětí, výchovný ústav zanikne a jeho víc než dvacet klientů půjde do jiných zařízení. Daniel odtud odešel už na jaře. Ještě za původní ředitelky byl kvůli nezvladatelnosti přeřazen do jednoho ze dvou nejpřísnějších ústavů u nás, do Polanky nad Odrou na okraji Ostravy. Při jedné návštěvě u rodiny v hospodě po předchozí hádce zfackoval hosta a když ho matka s otčímem chtěli odvést domů, sprostě jim nadával. Pak byl týden na útěku.

Teď kvůli útěku nemůže ven, mohou za ním jen nejbližší, ale matka za ním po incidentu jet nechce. "Je to s ním horší a horší," říká. "My s manželem si myslíme, že ho stejně jednou zavřou. Nesrovná se, stejně jako se nikdy nesrovnal jeho táta." "Daniel je milý, chytrý a vděčný," oponuje jí na dálku terapeutka Zuzana Rajnochová, která za Danielem do Polanky dochází. "Jen má horkou hlavu a neumí řešit konflikty. Nikdo ho to ale nenaučil, neučili ho to ani v ústavu. Potřebuje, aby s ním někdo pracoval na tom, že věci jdou řešit i bez agrese." První krok k tomu již udělali, Daniel se pustil do dvou omluvných dopisů – muži, kterému dal facku, a svému otčímovi. A teď se Zuzana Rajnochová snaží změnit pesimistický pohled patnáctiletého kluka na vlastní budoucnost. "Vidí se jako ten, kdo je špatný, putuje z ústavu do ústavu, z koho s největší pravděpodobností jednou bude kriminálník," říká. "Ráda bych to změnila, ukázala mu, že může jít i jinou cestou." Zatím se dostali k tomu, že by Daniel možná jednou chtěl – tak jako jeho otčím – pracovat na lodi. X
www.respekt .cz /audio

"Tak si ho vezměte, já už na to nemám sílu." "Jaké tu máme děti? Velice traumatizované."