Budoucnost české fotbalové brankářské školy nyní stojí i na Danielu Zítkovi, který trénuje gólmany v pražské Spartě. Proto také říká:

Ostrava – Není Baník jako Baník, řeklo by se. V případě Daniela Zítky to však neplatí. Někdejší reprezentační brankář je důkazem, že Moravskoslezský kraj dokáže vychovat fotbalistu světové úrovně, aniž by prošel vyhlášenou mládeží ostravského klubu. Zítka nikdy nepatřil k velkým talentům, ale pílí a dřinou se ve "svém" Baníku Havířov (dnes MFK) vyšvihl k šanci ve Zlíně či slovenském Prešově, odkud se odrazil k pohádkové kariéře. "Nevím, zda říct bohudík, nebo bohužel, že jsem to do Ostravy, která tehdy do světa chrlila neuvěřitelné množství talentů, nedotáhl. Za svou kariéru jsem ale vděčný," svěřil se Deníku Zítka, který prorazil v belgických klubech Lokerenu a Anderlechtu Brusel.

• Proč jste nezvolil klasickou cestu, která vedla právě přes ostravský Baník?

Asi jsem v rámci ročníku nebyl dostatečně dobrý, abych se v Ostravě prosadil. Nikdy jsem to pověstné laso odtud nedostal. Byl jsem smířený, že hraju fotbal v Havířově s kamarády. A když si to zpětně promítám, tak jsem asi ani ambice jít do Ostravy neměl. Vím, že někteří kluci odešli, třeba Mirek Matušovič, David Sourada, Martin Gembický… Bral jsem to tak, že v Baníku je špička Moravy, kam se stahují ti nejlepší. Já byl rád za to, že jsem mohl hrát alespoň v Havířově.

• Takže ambice stát se profesionálním fotbalistou jste neměl?

Vůbec, to tehdy neexistovalo. Vždyť revoluce proběhla v roce 1989, to mi bylo čtrnáct. Ambicí bylo mít dobrou práci a k tomu hrát třeba druhou ligu za Baník Havířov. Byl jsem vděčný, že jsem tam nastupoval od osmnácti. Zároveň jsem si byl vědom, že jsem si nečichl k tomu nejlepšímu, což byly Vítkovice a Baník Ostrava.

• Určitou oklikou jste se ve fotbale nakonec prosadil…

Ano, a proto říkám, že je možná dobře, že jsem celou mládežnickou dráhu prožil v Havířově. Pak jsem se přes Žižkov, Zlín, Slušovice, Prešov dostal do Belgie a také reprezentace. A to je nezapomenutelné. Když pak sedím s kluky, jako je Míša Horňák, a sedí vedle Verner Lička, povídají si, jaké to bylo na Euru 1996, tak já mohu říct, že mám krásnou vzpomínku na mistrovství Evropy 2008. To vám nikdo nevezme. Vzpomínat je moc krásné.

• Se svou kariérou jste tedy spokojený?

Jsem za ni vděčný. Udělal jsem kus nějaké práce a za to jsem byl ohodnocen. Myslím, že vše bylo, jak být mělo.

• V sobotu jste se v rámci exhibice Legendy v Ostravě představil v dresu svého aktuálního zaměstnavatele, pražské Sparty. Jak jste vnímal její souboje s Baníkem Ostrava?

Tím, že jsem v mladém věku odešel do zahraničí a vrátil se až v pětatřiceti, tak jsem to na vlastní kůži zažil jen třikrát – jednou na Bazalech a dvakrát na Letné. Co ale vím, tak že Sparta vždy na Bazaly fanoušky přitáhla, a bylo jedno, v jakém stavu se kluby nacházely. To je fakt. Myslím, že i ta exhibice byla toho důkazem.

• Exhibiční tempo ale vypadá trochu jinak, nemyslíte?

Jako exhibici se k tomu také všichni v šatně měli, soudě podle těch průpovídek, ale asi to tam zůstalo. Na hřišti to vypadalo malinko jinak. Tam chtěl každý vyhrát, nakonec to skončilo smírně, což je pro nás dobrý výsledek, ale není důležitý. Navíc se splnilo to, co nám bylo předem avizováno, tedy že přijde hodně fanoušků a kulisa bude fantastická. Řekl bych, že tohle se může povést jen tady v Ostravě. V Čechách by to v takovém rozměru nešlo.

• Z tribuny se zdálo, že se vám na zem moc chodit nechtělo...

Oni nám jen řekli, že se bude hrát v hale v Porubě. Já nevěděl, jakou mají na mysli. Doufal jsem ve sportovní halu a… ono najednou zimní stadion. Potom mi došlo, že žádná moderní guma a podloží nebude. Když jsem pak před utkáním viděl poskládané kostky parket, v paměti jsem se vrátil o mnoho let zpátky.

• Připomnělo vám to povrch klasické školní tělocvičny, že?

Rychle jsem si vzpomněl, jak to bolelo, když jsem byl mladý, ale tehdy jsem to tolik nevnímal. Uvědomil jsem si ale, že teď to asi budu cítit násobně víc. Navíc mám menší problém se svalem, proto jsem zápas ani nedochytal.

• Ještě před exhibicí jste byl v Bohumíně, kde jste s dalšími hráči položil věnce u památníku Pavla Srnička. Během zápasu jste pak při minutě potlesku někdejšímu brankáři vyjádřil úctu položením jeho dresu na branku a posléze i zem…

Vždy když se k tomu vrátíme, tak to bolí a bude to bolet dlouho. Během čtyř let se mezi námi vytvořil nádherný vztah. Než jsem ukončil kariéru, tak mě Pavel trénoval. Když jsem pak vedl gólmany juniorů a béčka ve Spartě, on vše zastřešoval. Učil mě, byl můj mentor a vše, co jako trenér brankářů umím, mám od něj. To se nyní snažím předávat dál mladým. Přišli jsme po všech stránkách o velkého člověka i sportovce. Pokaždé, co se jeho jméno vysloví, je cítit respekt.

• A co vy? Máte po skončení kariéry chuť prosadit se ještě dál, než je Sparta, a třeba se časem zase vrátit do Belgie?

Abych se přiznal, nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Jsem rád za práci, kterou ve Spartě mám, a snažím se ji dělat tak, aby i Pavel nahoře měl z toho radost. A když přijde změna, nebo nebudu moci na Spartě pracovat, tak budu dělat něco jiného. Já se neztratím.