25.3.2017 - Severní Morava a Slezsko očima Antonína Ivanského

Sochař regionu, jehož stovky pozoruhodných děl jsou rozesety v mnoha městech
Krajané, kteří dobyli svět

Málokterý umělec má v našem regionu – a především v Ostravě – rozeseto tolik soch a jiných trojrozměrných uměleckých děl jako právě sochař Antonín Ivanský. Netíhl k modernismu, jeho díla jsou zobrazována v oblasti realismu, po druhé světové válce pak v realismu socialistickém. Ovlivnil řadu mladých sochařů, pozitivní je i to, že se mnozí vůči němu vymezovali a chtěli se od realismu posunout dál. Ivanského díla najdeme na Valašsku, v Opavě, Bohumíně, Havířově, Kroměříži a jinde.

SOCHAŘ Z PŘÍVOZU

Antonín Ivanský (původně Iwanski) se narodil 4. července 1910 v Přívoze. Pocházel ze sociálně stísněných poměrů, ale protože byl přirozeně nadaný, přáli si rodiče, aby byl "něco víc", takže mu poskytli možnost vystudovat dřevařskou průmyslovku. Dřevo bylo prvním materiálem, na kterém mladý chlapec zkoušel své umělecké sklony. I učitelé byli udiveni jeho schopnostmi. A protože nová československá republika podporovala nadané mladé studenty, byl Ivanský přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kterou absolvoval u profesora Josefa Mařatky. I když tíhl k myslbekovské tradici, jistým způsobem se dotýkal sociálního a neoklasicistického umění. Toto prostředí formovalo také Ivanského.

Když se mladý umělec vrátil do rodné Ostravy, upozornil na sebe některými drobnějšími díly, zúčastnil se několika výstav. Už od samého počátku začal ztvárňovat horníky a hutníky. Už rok po dokončení studia se na něho obrátilo ředitelství Vítkovických kamenouhelných dolů se zakázkou na sochu horníka. Ivanský se s vervou pustil do práce, nakreslil desítky návrhů, připravil několik modelů. Socha pak ještě v roce 1939 našla čestné místo před ředitelstvím OKD na Prokešově náměstí. Stojí tam dodnes. Ivanský vytvořil několik bust prezidenta Masaryka. Jedna z nich našla místo u zámku ve Slezských Rudolticích, druhá v Petřkovicích. Nebývalý rozlet začínajícího umělce zastavilo v roce 1939 obsazení republiky Německem. Vlastenectví nedovolilo Ivanskému stát stranou, takže se zapojil do protinacistického odboje. Napomáhal mladým lidem, zejména vojákům – společně s Františkem Ryšem – k odchodu do Polska, aby mohli bojovat proti okupantům v cizině.

Na tyto aktivity gestapo přišlo, Ryšovi se podařilo s pomocí Ivanského uprchnout, on sám ale byl zatčen. Nacisté ho věznili nejprve v Olomouci, později v Brně. Skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Kruté věznění, týrání a ponižování samozřejmě Ivanského výrazně ovlivnilo lidsky i umělecky. Podobně jako jiné ostravské umělce, například malíře Viléma Wünscheho, který přežil Osvětim, nebo malíře Josefa Dobeše, který byl několik let v Sachsenhausenu-Oranienburgu. Krutá životní zkušenost se podepsala na jejich poválečných uměleckých postojích. Dobeš nebo Wünche tíhli za první republiky k modernismu, po válce se stali ryzími stoupenci socialistického realismu. Totéž se přihodilo Ivanskému. Po roce 1945 se začal politicky angažovat, jeho první poválečná díla – což byly různé pomníky, skulptury a sochy – věnoval památce padlých a umučených během druhé světové války. Hrůzy prožité v koncentráku v něm zanechaly nesmazatelné stopy.

IVANSKÝ A PORUBA

Opět se vracel k sochám horníků a hutníků, ale tíhl částečně i k symbolismu. Pozoruhodná je socha ženy s dítětem před dolem Michal v Michálkovicích, označená nápisem: Zabraňte válkám! Nejvíce Ivanského soch je umístěno v Porubě, nejznámější je hutník na dnešním Alšově náměstí, ale jsou zde i díla mající blízko k poetismu; jde například o sochu Žena s hrozny v ulici M. Kopeckého či Žena s klasy na nábřeží SPB. U porubského zámku je to socha nazvaná Labutě a další. Na řadě domů v novém sídlišti jsou umístěny jeho plastiky. S Porubou je spojena i socha V. I. Lenina, která vážila 1750 kilogramů a měřila přes čtyři metry. Byla postavena na tehdejší Leninově, dnes Hlavní třídě. Po sametové revoluci byla odstraněna, v roce 2003 ji porubská radnice prodala soukromému sběrateli. Přes všechny životní, umělecké i politické peripetie zůstávají desítky Ivanského soch a dalších děl pevnou součástí poválečného umění i naší historie.