Před II. světovou válkou se ukázalo, že na Opavsku chybí kasárna. Bylo třeba vytvořit zázemí pro stovky vojáků, a tak velitelství v Hlučíně rozhodlo postavit tři vojenské komplexy. A protože nebyl čas, stavělo se podle jednoho projektu. Jedním z nich byla kasárna v Hlučíně, kde sídlil hraničářský pluk 4, jehož historie je velice zajímavá. Rychle se totiž stal slavným a ještě rychleji nepotřebným. Před II. světovou válkou, v době, kdy se Československo cítilo čím dál více ohroženo sousedním Německem, vyvstal v okolí Hlučína problém. V pohraniční oblasti chyběla kasárna. Podél hranice vznikal systém železobetonových pevností, které měly pomoci v případě útoku mladý stát ochránit. Pro každou pevnost byl určen počet vojáků, který v ní měl být v případě bezprostředního ohrožení nasazen. V době míru byla ale v pevnostech vojáků jen polovina. Ta zbývající část musela někde sídlit a být přitom ve střehu, takové zázemí ale právě chybělo. Bylo tedy potřeba postavit kasárna, a to strategicky. Musela být v blízkosti hranice, žádoucí byla také železniční dostupnost. Volba tehdy padla na Hlučín, který tyto podmínky splňoval. Od linie pevností byl vzdálen jen něco kolem pěti kilometrů. Navíc zde tehdy sídlilo ženijní skupinové velitelství, které řídilo stavbu všech pevností mezi Hlučínem a soutokem řek Odry a Olzy (Olše na polské straně).

Toto velitelství bylo sice původně zřízeno v Bohumíně, neboť se se stavbou pevností začínalo v blízkosti tohoto města, práce ale rychle postupovaly, a tak se roku 1936 přesunulo, aby to mělo blíže k místům, kde se stavělo aktuálně. Toto velitelství také mělo na starost ustavení hraničářského pluku, který měl mít pevnosti na starost. A to všechny od Jamnice až po Bohumín. Vzhledem k velikosti spádové oblasti chystaného pluku není divu, že byl s ubytováním vojáků problém. Velitelství tedy rozhodlo, že budou vystavěna troje kasárna, a to v Hlučíně, Hrabyni a Koblově. S výstavbou hlučínských se začalo 14. září 1936 a hotovo bylo už za necelý rok. Také kasárna v Koblově byla zdárně dostavěna, pouze s hrabyňskými plán nevyšel, na jejich místě stojí rehabilitační ústav. Pro hlučínská kasárna byla vybrána plocha na samotném okraji města. Při výjezdu z Hlučína na Opavu je po pravé straně silnice I/56. Uprostřed bylo prostorné nádvoří a kolem něj stálo šest objektů, které sloužily jako ubytovací kapacity pro jednotlivé roty. Objekty byly spojovacími krčky řazeny do dvojic. Dále byla u nádvoří vystavěna budova štábu, jídelna a kotelna. Celá stavba byla projektována tak, aby byla vybudována co nejrychleji, a přitom plnila bez problémů svůj účel.

A protože pocit ohrožení státu narůstal, a bylo třeba jednat rychle, byl hlučínský projekt použit také pro výstavbu kasáren v Koblově. Téměř by se dalo říci, že jde o dvojčata. A možná by tu bylo ještě trojče, nebýt mnichovských událostí, které přerušily výstavbu kasáren v Hrabyni. Roku 1937 byl v Hlučíně ustaven hraničářský pluk 4, přičemž u nás šlo o první vyšší jednotku tohoto druhu. Do nových kasáren se nastěhovalo jeho velitelství, dále II. prapor, pomocná rota a rota velkých kulometů proti letadlům. V posledním jmenovaném případě šlo o protiletadlovou obranu a hlučínský hraničářský pluk byl jedním z mála v celé armádě, který se takovou rotou mohl pochlubit. Ve výzbroji měla osm velkorážních kulometů švýcarské produkce a byla plně motorizovaná. Na druhou stranu bylo troufalé předpokládat, že obrovské území, které měl pluk na starost, by takový počet kulometů ochránil. V kasárnách dále sídlila poddůstojnická škola. Hlučín měl z kasáren radost, a to nejen proto, že se v přítomnosti vojáků mohl cítit bezpečněji. Vojsko totiž značně vylepšovalo také jeho ekonomickou situaci. Byly tu stovky vojáků a také důstojníci, kteří si za cíl vycházek volili místní hospody a restaurace. Kasárna byla koncipována pro 610 mužů, ve skutečnosti se jich sem ale muselo vměstnat mnohem více.

Celkově pluk v době vzniku čítal 1887 osob. Z toho byla větší polovina, konkrétně 987 osob, ubytováno právě v Hlučíně. Část vojska se sice přesunula do pevností, ale počet vojáků v pluku neustále vzrůstal, a tím se víc a víc plnila i hlučínská kasárna. Po vyhlášení mobilizace měl pluk přes pět a půl tisíce vojáků. Dne 11. září 1938 obdržel od okresního zastupitelstva v Hlučíně plukovní prapor. Mít svůj vlastní plukovní prapor znamenalo obrovskou poctu, které se navíc žádnému jinému hraničářskému pluku nedostalo. Vzestup pluku byl rychlý, jeho pád ale ještě rychlejší. Už v říjnu musel Hlučín opustit a zanedlouho byl označen nepotřebným a zrušen. Kasárna tu ale zůstala dodnes. Zatímco řada kasáren v republice zavřela a některá z nich chátrají, ta hlučínská mají stále významné využití. Hraničářský pluk zde vystřídaly dvě roty útvaru Hasičského záchranného sboru ČR. Jde o unikátní jednotku, která zasahuje hlavně u živelních pohrom, a to po celé republice. Hlučínští hasiči vyjíždějí k mimořádným událostem velkého rozsahu, k přírodním kalamitám, rozsáhlým požárům a podobně. Mají na to speciální techniku, díky čemuž již několikrát pomáhali také v zahraničí, například v Bosně a Hercegovině pomáhali coby potápěči Policii ČR při odminování řek. Dále disponují humanitární základnou až pro 150 lidí. Výstavba takového zázemí trvá několik hodin a pravidelně se nacvičuje mimo jiné na letišti v Dolním Benešově. Kasárna fungují také coby výcvikové centrum pro české hasiče. V této souvislosti sem rok co rok přijíždějí stovky hasičů ze všech koutů republiky. Krom toho v hlučínských kasárnách sídlí Vojenský veterinární ústav, který mimo jiné provádí specializované zákroky u služebních psů.