Ulovit divočáka byl před lety pořádný výkon. Stačí si vzpomenout na scénu z filmu Slavnosti sněženek, kde se zátahu na trofejního kance účastnily dva tábory myslivců a půlka vesnice OE a nakonec se o vzácný úlovek porvali. Dnes už se o černou zvěř nikdo prát nemusí. Spatřit procesí bachyně s prasátky nebo narazit na hladového kňoura není problém ani na pražských sídlištích. Letos v zimě například magistrát hlavního města řešil stížnosti lidí z Černého Mostu, Horních i Dolních Počernic a Běchovic, kde přemnožená prasata útočila na lidi i jejich psy. Nadstavy zvěře potvrzují i oficiální čísla o počtech ulovených kusů. Zatímco ještě v roce 2011 jich myslivci odstřelili 109 tisíc, o čtyři roky později to bylo více než 185 tisíc. Kolik jich je přesně, ale nikdo neví. Jistým ukazatelem může být sčítání zvěře, které je uživateli honiteb prováděno každý rok v celé České republice.

"Výši lovu lze ale považovat za objektivnější ukazatel vývoje početnosti prasečí populace," řekla Faktoru S Markéta Ježková, tisková mluvčí ministerstva zemědělství. Podle odhadů odborníků na myslivost může žít na území republiky až tři čtvrtě milionu divokých prasat. - Množící se populace černé zvěře má dlouhodobě za následek obrovské škody na zemědělských pozemcích a v lesích. Tam pak státu utíkají miliardy korun. Na jedné straně totiž investuje značné finanční prostředky do revitalizací lesů, na druhé všechny tyto pokusy zničí zvěř. Pokud jde o škody na polích, ty se pohybují okolo šesti miliard korun ročně. Zvyšuje se i nebezpečí vypuknutí nákaz, jako je aktuální epidemie afrického moru.

ZBYTEČNÉ OBSTRUKCE

Aby byli myslivci motivováni přemnožená prasata střílet, mohou si zažádat o takzvané zástřelné. Státní veterinární správa na to získala navíc dvacet milionů korun. Na tisícikorunový příspěvek za zabitý kus mají nárok lovci v oblasti s intenzivním odlovem, která je ohraničena dálnicemi od Lanžhota přes Brno, Vyškov, Olomouc a Ostravu po Bohumín a hranicemi s Polskem a Slovenskem. "Jde o určitou motivaci a kompenzaci nákladů, které jsou s tím spojeny," uvedl ministr zemědělství Marian Jurečka. O zástřelné jen ve Zlínském kraji zatím požádalo jen 332 lidí, podle Státní veterinární správy se ale nejspíš bude počet žádostí zvyšovat. Nimrodi však tvrdí, že jim státní příspěvek nepokryje ani vstupní náklady. Stěžují si hlavně ti ze Zlínska, kteří se nyní musejí brokovnicí ohánět nejvíce. "Všechno bylo hodně rychlé. Vypadá to, jako by se černá práce hodila na myslivce," podotkl Zdeněk Hluštík, předseda zlínského okresního mysliveckého spolku.

Naráží na to, že myslivci musejí do odstřelu a složité likvidace divočáka nejprve investovat vlastní peníze, aniž by ze zvířete měli jediný gram masa. Ve zlínském okrese navíc mají povinnost manipulovat se zabitým divočákem v ochranných pomůckách, tedy v gumácích nebo návlecích na boty a speciálních rukavicích. Ty si musí každý lovec koupit. Dále investují do dezinfekce, aby vyčistili místo odstřelu. Poté jsou povinni zabalit zvíře do pytle a odvézt ho do speciálního kontejneru (ten by si měl na své náklady pořídit příslušný myslivecký spolek). Nakonec musí střelec zavolat asanační firmu, které zaplatí "na ruku" za to, že mrtvé tělo odveze k odebrání vzorků a likvidaci. Část myslivců se vedle těchto potíží odvolává i na to, že zvířata teď stejně nemá smysl honit po lese, když se povětšinou schovávají v kukuřičných polích (ta řepková a pšeničná jim slouží spíše jako doplňková spižírna). Jenže kukuřice na siláž se sklízí až v průběhu září. Pokud je určena na zrno, dokonce až v listopadu a prosinci. To, že mají lovci povoleno střílet prasata třeba z kombajnu, jim tak prý není moc platné.

KDO DRŽÍ ČERNÉHO PETRA

Podle některých názorů si za současnou situaci mohou myslivci sami - postupem let nechali zvěř přemnožit. "Jsme jedna z posledních evropských zemí, kde ještě nejsou stanoveny limity pro předkládání,umělé‘ potravy divočákům. Třeba v Rakousku, Německu i dalších státech platí přísná pravidla, že prasatům mohou myslivci předložit jen maximálně jeden kilogram potravy na sto hektarů honitby. U nás je množství předkládané potravy neomezené a někteří myslivci toho patřičně,využívají‘ a prasatům vozí krmení po vagonech," řekl Faktoru S Radim Plhal, odborník na myslivost z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Že situace začíná být neudržitelná, přiznávají i sami myslivci - tedy alespoň někteří. "Problém prasete divokého ale není potíží jen naší republiky, týká se většiny středoevropských států. Toto zvíře nemá v přírodě přirozeného predátora. Zvěř je v některých oblastech značně přemnožena i kvůli nezvládnutí managementu chovu uživatelů honiteb," podotýká Jiří Janota, předseda Českomoravské myslivecké jednoty. Situace se vymkla kontrole, nejen pokud jde o prasata.

V tuzemsku se v posledních letech exponenciálně rozšiřují i stavy jelena evropského, jelena siky japonského a zvěře daňčí. Úřady však už jen většinou hasí požár v podobě epidemií a škod na majetku. Chaos v evidenci si můžeme ukázat na konkrétním příkladu: na přemnoženou zvěř, zejména divočáky, kteří jim rozrývají pozemky, si už roky stěžují obyvatelé obcí Líska, Kunratice, Studený a Lipnice v okolí hory Studený vrch. Tato honitba o rozloze 2195 hektarů, která sahá k výše zmíněným obcím, patří státnímu podniku Lesy ČR (ten je takzvaným držitelem honitby). Majitelé lesů a pozemků je obvykle pronajímají takzvaným uživatelům honitby, většinou místním mysliveckým spolkům. Tento případ je ale jiný - uživatelem jsou samy Lesy ČR. V praxi to vypadá tak, že si sem jezdí zastřílet "papaláši" a lovci z celé republiky. "Aby měli co střílet, jsou tu udržovány několikanásobné stavy zvěře. Střílí se hlavně trofejní jeleni a divočáci," svěřil Faktoru S pod příslibem anonymity jeden z bývalých hajných.

Z hlediska Lesů ČR i úřadů je ale v honitbě Studený vrch všechno v pořádku. Podle Jiřího Hykše, vedoucího odboru životního prostředí na děčínském magistrátu, je tam normovaný stav prasete divokého deset kusů. Přesně tolik se jich tam také předloni napočítalo. Myslivci jich ale v témže roce údajně 22 zastřelili (podle Lesů ČR přišlo o život dokonce 27 kňourů, bachyní a selat). Oficiálně se v této lokalitě prohánělo minus dvanáct divočáků. Lesy ČR - jakožto držitel i uživatel honitby - mají pro tento takřka okultní jev své vysvětlení. "Je to běžné, zvěř migruje a v době sčítání byl evidován tento počet," uvedla Eva Jouklová, mluvčí státního podniku. Proč se jejich čísla liší také od těch zaslaných děčínským magistrátem, už jsme se nedozvěděli. Existuje ale i jiná interpretace podivných počtů. "Oficiální i neoficiální čísla lžou a všichni to vědí. Stanovené normy zvěře nikdo v republice nedodržuje," vysvětluje Daniel Pitek, soukromý zemědělec a člen předsednictva Strany zelených. Podle něho ani není možné stavy zvěře kontrolovaně snižovat - nikdo totiž neví, kolik jí ve skutečnosti je a kolik se jí uloví. Myslivcům tento stav tmy pod svícnem navíc prý svým způsobem vyhovuje - když se pár desítek kusů "ztratí", nikdo nemá šanci to zjistit.

KDYŽ NENÍ ZÁJEM

Nezvládnutí managementu lovu jde ale i na vrub úředníků. "Pro každou honitbu je předepsán a státní správou schválen plán lovu, který určuje, jaké druhy a v jakém počtu se mohou lovit. Tento plán vychází ze sčítaných stavů zvěře v dané lokalitě a předkládá jej nájemce či držitel honitby," říká Janota. Potíž je v tom, že předkládané počty neodpovídají skutečnosti, jak už jsme se přesvědčili na příkladu honitby Studený vrch. Úředníci v pověřených obcích navíc mnohdy podle Janoty nemají ani lesnické, ani myslivecké vzdělání. Plány lovu tedy schvalují skoro automaticky. Na druhou stranu - úředníci, kteří jsou zároveň členy mysliveckých sdružení, jsou ve střetu zájmů. Povolení lovit vlastně udělují sami sobě a svým loveckým kamarádům. Dalším důvodem udržování nadstavu zvěře je, že držitelé (majitelé) honiteb vybírají uživatele honitby (myslivecké spolky) podle toho, jak velké nájemné jim jsou ochotni zaplatit.

Myslivci se pak snaží peníze vydané za nájemné "nahonit" na zvěři. "Abychom měli nějaký příjem, musíme mít určité množství zvěře a nejlépe trofejové. V této podobě jde o začarovaný kruh," přiznává šéf českých a moravských myslivců Janota. Jediný, kdo by mohl a měl situaci efektivně řešit, je stát. Nejen akutně, ale i dlouhodobě. Podle expertů to nelze nechat jen na myslivcích, které ani finanční příspěvek nemotivuje stavy přemnožené zvěře snižovat, a už vůbec ne efektivně bojovat s nákazou. "Pouze to bude stát spousty peněz, jež mohly být efektivněji použity v centru nákazy nebo blízkém okolí. Osobně považuji většinu zatím využitých opatření za nefunkční či omezeně funkční. To, že se nákaza zatím nešíří, je pro nás velkým překvapením," podotýká Plhal. Společnost ani podnikatelská sféra ještě zkrátka nejsou dost naštvané, aby byla politická vůle problém přemnožené zvěře řešit. "Až se prasečí mor rozšíří, napadne chovy domácích prasat, a ty se budou muset vybít třeba v celé republice, až zemědělci z polí kvůli škodám nesklidí ani zrno, teprve pak se třeba společnost a následně i,vrchnost‘ naštve a donutí myslivce, aby s divočáky zatočili," dodává Plhal.