2.9.2017 - Život s D1

Nejstarší, nejdelší, nejproklínanější, nejobávanější, ale také nejdůležitější. A stále ještě nedokončená, přestože od zahájení její výstavby uplyne příští pátek 50 let. Dálnici D 1 se mnozí vyhýbají, jak jen to jde, pro jiné se však stala každodenní součástí profesního i osobního života. Nikdy tolik nehltám dopravní zpravodajství z rádia, jako když na pražském Chodově najíždím na "dé jedničku" směr Brno. Běžný prázdninový všední den, kdy vznikla část rozhovorů pro tento článek, totiž na naší nejstarší dálnici, která prochází několikaletou rekonstrukcí, nikdy není tak úplně běžný. Takhle jej zaznamenala relace Zelená vlna na Radiožurnálu:

8.15 "Na dálnici D 1 na 152. kilometru ve směru od Brna do Prahy stále brzdí provoz omezení. Kolona je tam na 35 minut. Na 207. kilometru ve směru od Vyškova do Brna je další omezení, kolona několik kilometrů, zdržení 15 minut."
10.00 "Komplikace zůstávají na ,dé jedničce‘. Na 176. kilometru ve směru od Brna do Prahy se srazila dvě osobní auta s kamiónem. Na místo letí vrtulník. Dálnice je uzavřená, poslední sjezd je na 182. kilometru. Za sjezdem na Rosice blokuje navíc provoz odstavený kamión.
Pozor i na překážku, náš zpravodaj je na místě: Ve směru na Ostravu na 218,5. kilometru leží uprostřed silnice blatník z náklaďáku a auta v obou pruzích kvůli němu vybočují."
12.30 "Na dálnici D 1 na 152. kilometru ve směru od Brna do Prahy stále brzdí provoz omezení. Postojíte 30 minut. Kolona na 15 minut se vytvořila i před omezením na 146. kilometru ve směru od Prahy do Brna."
14.00 "Na ,dé jedničce‘ ve směru z Prahy do Brna se stále ještě rozjíždí kolona před Měřínem. Zdržíte se okolo 15 minut. Dlouhá kolona ale popojíždí ve směru z Brna do Prahy před omezením na kilometru 153. Kolona je tam asi na 50 minut. Doporučujeme sjet na Velkou Bíteš."
17.00 "Na D 1 ve směru z Prahy do Brna čekejte až hodinovou kolonu na 146. kilometru. Silničáři omezili průjezd do jednoho pruhu, přes Meziříčí to objet nelze."
17.30 "Na kilometru 186 je nové zúžení. Zdržíte se asi 20 minut."

Opravu si zasloužila. Člověk musí být flegmatik, aby po ní projel bez nervování. Přestože je tahle spojnice tří největších českých měst tou nejdůležitější a s více než 352 kilometry i nejdelší dálnicí u nás, jen málokdo pro ni najde vlídné slovo. Je pravda, že v době začátku výstavby v roce 1967 byla hustota provozu v porovnání s dneškem směšně malá, výraz pirát silnic nepatřil do našeho slovníku a okolí Prahy nebylo poseto logistickými centry, v nichž se denně otáčejí stovky kamiónů. A že do současnosti není dálniční síť dostatečně hustá natolik, aby se doprava rozmělnila, za to sama D 1 taky nemůže. Její rekonstrukce, díky níž by měla vystačit s dechem i v 21. století, však pořádně cuchá nervy všem řidičům. Jak se situace změní, až bude práce podle optimistického odhadu ministerstva dopravy v roce 2020 hotova, je však těžké odhadnout. "Některé její úseky jsou v provozu už déle než 40 let, takže si větší opravu zasloužila. Životnost vozovky byla plánována na 30 let, ale to je běžné i dneska," uvádí Václav Neuvirt, který jako bývalý dlouholetý pracovník Ředitelství dálnic Praha celou stavbu úseku z hlavního města do Brna zažil zblízka. Jestli oprava další tři desítky let života přidá, nechce předjímat. "Všichni v to musíme doufat. Stavěna byla tak, aby dnešní provoz zvládla, ale hodně záleží na tom, jak dopravní zatížení poroste v budoucnu." Zatím platí, že jezdit po ní, tím spíše pravidelně, je za trest. I když jak pro koho....

Nuda nehrozí. Dokud třiačtyřicetiletý Jiří Limberg řídil kamión, byl zodpovědný hlavně za své zdraví. Posledních osm let však jako šofér žlutého autobusu RegioJet nese zodpovědnost za desítky lidí na palubě. České dálnice zná skrz naskrz. "Vnitrostátní linky jsem za tu dobu projel všechny. Občas jsem jezdil i do zahraničí, abych si trochu vyčistil hlavu," říká. Trasu Praha-Brno a zpět vnímá jako domovskou. Však ji taky vyfasoval hned ze začátku a znovu se k ní po čase vrátil. "Nejlíp znám asi ,dé jedenáctku‘ do Hradce, protože pocházím z Poděbrad a jezdil jsem po ní nejčastěji. Proti té je ale cesta z Prahy do Brna zábavnější. Nechápu, jak někdo může říct, že D 1 je problém, člověk se fakt nenudí," pochvaluje si bez ironie. "Je nejdelší a každý den na ní je jiný." Ať už má ranní, nebo odpolední směnu, pokaždé zvládne dvě cesty mezi oběma metropolemi. Nikdy se dopředu neděsí toho, jaká kolona nebo uzavírka ho zase čeká. "Já mám spíš obavu z ostatních lidí, kteří po dálnici jezdí. Provoz se zvýšil, ale někteří jako by si připadali nesmrtelní."

V místech, kde je vozovka zúžená kvůli rekonstrukci, si zvykl snížit rychlost na méně než povolenou osmdesátku. Zvlášť tam, kde se nachází sjezd a výjezd z čerpací stanice. "Nechávám si dostatečný prostor, abych mohl plynule dobrzdit a cestující to ani nezaznamenali, pokud by mi tam najednou najel kamión." "Dé jednička" si kvůli riziku všemožných komplikací zasluhuje zvláštní pozornost. RegioJet proto zaměstnává dispečera sledujícího výhradně jen ji. "Díky němu a taky vzhledem k tomu, že každou půlhodinu vyrážejí naše spoje z obou směrů, máme docela dobrý přehled, co se děje. Dispečer nás může informovat o nehodě nebo kolizi od některého z autobusů, který projížděl v protisměru, a odkloní nás na objízdnou trasu. Dneska zatím nic nehlásil," poznamenává Jiří Limberg, jenž měl v době rozhovoru za sebou už jednu cestu z Brna s odjezdem v 5.30 ráno.

Bez údržby to nejde. Také Ladislavu Rajdlovi začíná směna brzy ráno, ačkoli část pracovní doby tráví spíše v kanceláři na dohled od dopravní tepny. Jako vedoucí jednoho z osmi středisek správy a údržby dálnice D 1 má na starost četu 46 pracovníků a přibližně stejného počtu strojů v oranžovém. Těch, které mnohým řidičům tak "překážejí". "Dávají nám mnohem víc než dřív najevo, že je omezujeme. Přitom bez naší práce se dálnice vůbec nemůže obejít. Vezměte si jenom ty tuny odpadků po odpočívkách, které musíme uklízet. Klidně nám tam lidi postaví televizi nebo ledničku," popisuje jednu z mnoha činností vedoucí, jenž také letos slaví výročí. Jeho středisko v Bernarticích funguje 40 let a po celou dobu je jeho pracovištěm. "Spravujeme úsek od 44,8. do 93,9. kilometru, což je dohromady 49,1 kilometru," nezaváhá s výčtem základních faktů. Činnost střediska se dělí na letní a zimní sezónu. "Letní obsahuje mytí svodidel, směrových sloupků, údržbu nebo výměnu dopravního značení, čištění příkopů, označování pracovních míst, sečení trávy včetně míst pod svodidly, drobné údržby a prohlídky mostů. Opravujeme i drobné výtluky," vyjmenovává. Zimní údržba rovná se především odklízení sněhu, pro které je připraveno devět sypačů a sněhové frézy. "Vše se řídí operačním plánem zimní údržby, který schvaluje ministerstvo dopravy a pro nás je závazný," vysvětluje Ladislav Rajdl.

Se sypačem umějí všichni. Jestli je v jeho "revíru" pořádek, si vedoucí střediska samozřejmě všímá i ve chvíli, kdy není ve službě. Nejednou se stalo, že z dálnice volal svým podřízeným a upozornil je třeba na nečistotu, kterou je třeba odstranit, nebo na kolonu, před níž by měli řidiče včas varovat. Pracovníci střediska jsou tak jako tak povinni alespoň jednou za 24 hodin provést kontrolu trasy a nenadálé překážky, třeba vlivem počasí, neprodleně odstranit. Zaměstnanci správy a údržby jsou do jisté míry univerzální. "Na sekačky jsou určeni konkrétní pracovníci, ale se sypačem nebo s pluhem musejí umět jezdit všichni," říká Ladislav Rajdl. V garážích stojí moderní vozy ze zahraničí, ovšem je možné tady narazit i na několik posledních mohykánů československé výroby. Například liaz se zvedací plošinou slouží ve středisku skoro stejně dlouho jako jeho vedoucí. Dodnes si ho nemůžou vynachválit třeba při údržbě veřejného osvětlení.

"Jaká je životnost aut, záleží na jejich použití, ale třeba u sypačů to není víc než osm let, protože sůl sežere všechno," podotýká Josef Urbánek, který má techniku na starost. "Tahle auta ještě dělali lidi pro lidi," obrátí se k liazce. "Kdyby je dneska vyráběli, stojím na ně frontu." Doba se změnila i z hlediska provozu na dálnici. Pokud Ladislava Rajdla trápí něco nejen jako šéfa střediska, ale i řidiče, pak je to neukázněnost. "Řazení do zipu někteří ani neznají. Nebo se předjíždějí dva kamióny, jeden jede 90, druhý 92, a to třeba tři kilometry. Žádná ohleduplnost vůči ostatním."

Padají lidé i odpadky. "Jako při bouřce," pronese Jaroslav Švihálek a společně vzhlédneme k obloze. Dunění ozývající se shora však nepřichází z nebe, nýbrž z mostu, který se klene nad údolím řeky Oslavy ve Velkém Meziříčí. "Asi to dělají ty nájezdy na něj. Vždycky to spraví, chvíli je to lepší, ale když projede nějaké větší auto, dunění je dost slyšet. Teď už ho tolik nevnímám, ale ze začátku bylo nepříjemné," přiznává zámečník, jenž si před 12 lety zřídil provozovnu téměř přímo pod dálničním mostem Vysočina. Se svou výškou mostovky 77 metrů nad údolím patří k nejvyšším u nás. "Jiné místo jsem nemohl najít," vysvětluje, proč se usídlil zrovna tady. "Mně by tu teda nevadilo ani bydlet. Jen občas někdo skočí…" začíná výčet jeho poněkud hořkých zážitků ze soužití s dálničním tělesem nad hlavou. Most Vysočina je bohužel mezi sebevrahy populární. Poslední případ z letošního jara má ještě před očima.

"Slyšel jsem takovou divnou ránu, tak jsem se šel podívat ven. Ten kluk tam ležel čerstvě, auta před ním zpomalovala." Častěji než lidé však z nebe padají předměty. "Na druhé straně je ,mekáč‘. Dopijí a kelímek nebo jiný odpad hodí z okna, tak ho tady občas sbírám. Jednou tu taky ležela kapota." O pár desítek metrů dál bydlí pan František. Padajících lidí i věcí poblíž domu je ušetřen, dunění však slyší stejně. "Máme nová okna, tak už to tak hrozné není." Víc mu vadí, že jej dálniční kolos svým stínem v zimě okrádá o slunce. Už si nevybavuje, jestli proti němu místní kdysi protestovali. Bůhví, jestli by to vůbec k něčemu bylo. "Já jsem se na stavbu chodil dívat jako na atrakci," říká k mostu, jenž byl zprovozněn po šesti letech prací v roce 1978. Jaroslav Švihálek to s bydlením myslel vážně. Plánuje ho vybudovat v podkroví nad dílnou. "Jenže ženě se sem nechce," přiznává. Důvod? Stačí se podívat vzhůru.

Učili jsme se v cizině. Některé mosty na "dé jedničce" považuje bývalý zaměstnanec Ředitelství dálnic Praha Václav Neuvirt za výjimečné. "Třeba nad Želivkou u Píště stojí pěkný dvoupatrový Vojslavický most. Přes ten původní obloukový, dodnes užívaný jako součást silnice III. třídy, byl postaven nový ocelový dálniční most. Myslím, že je to unikát," říká muž, jenž na pracovišti, které bylo předchůdcem dnešního Ředitelství silnic a dálnic ČR, strávil 20 let. Zabýval se tam především kontrolou kvality a působil ve funkci technického náměstka ředitele. Dnes vlastní soukromou firmu a nadále se kontrole kvality a poradenství v oblasti výstavy i údržby silnic a dálnic věnuje. Upozorňuje, že na konci 60. let nebyla pro nikoho ze zúčastněných tak rozsáhlá stavba lehkým úkolem. "Je pravda, že roky ’67 a ’68 byly trochu volnější, takže jsme mohli vyjet ven a podívat se, jak se to dělá v zahraničí. Inspirovali jsme se hlavně Německem a Rakouskem." O to víc zamrzí, že dnes se stavba dálnic v Česku neúměrně vleče. Vždyť celý úsek z Prahy do Brna i s navazující D 2 do Bratislavy, tedy celkem 317,4 km, vyrostl za pouhých 13 let. "Samozřejmě vše bylo direktivní. Jelo se podle plánu, který byl pečlivě sledovaný z nejvyšších míst," podotýká Václav Neuvirt. Přesto podle jeho názoru napomohly rychlému tempu výstavby i profesní čest a fanouškovský zápal projektantů a stavitelů. "Zatímco dnes je všechno o penězích," domnívá se.

Z Prahy do Brna po novém. "Dé jednička" stále není hotova, neboť na základě rozhodnutí z 90. let a pozdějších se z Brna "zatočila" severovýchodně až k polské hranici u Bohumína. Dva úseky kolem Přerova a Lipníka nad Bečvou však stále chybějí. Termín definitivního dokončení? Snad 2021. Václav Neuvirt nepatří mezi ty, kteří na ni vyrážejí neradi, nebo se dokonce jízdy obávají. "Když po ní dneska jedete pomaleji, je hezké počasí a vy se můžete dívat, jak se vine krajinou, tak je to krása. Myslím si, že se projektantům trasování podařilo." Z klidu jej nevyvedou ani kolony. "Většinou poslouchám Zelenou vlnu, ale nejsem ten, kdo by vyhledával objížďky. Já si klidně postojím. Asi jsem měl zatím štěstí, nejdéle jsem čekal hodinu a půl." Šofér autobusu Jiří Limberg má také svoje oblíbené úseky, ale krásná krajina není to, čím si získaly jeho sympatie. "Nejradši mám ty nově opravené, protože to na nich nehopsá a neskáče." Svoje očekávání upíná hlavně ke konci rekonstrukce úseku Praha-Brno. "Ministr dopravy Ťok řekl, že bude hotovo za tři roky. Těším se, že po těch letech, co po ní jezdím s kamiónem i autobusem, vyrazím z Chodova a pojedu po krásné nové cestě až do Brna." Jen ten, kdo k životu nepotřebuje auto, by si nepřál totéž.