V Ostravě je patnáct vyloučených lokalit, což jsou v překladu místa, kterým se člověk, pokud může, raději vyhne. Z třiadvaceti městských obvodů se takové lokality nacházejí hned v devíti. Vyloučené lokality mají i další města v Moravskoslezském kraji – Bohumín, Karviná, Havířov, Vítkov… Většina lidí z vyloučených lokalit bere od státu doplatky na sociální bydlení. Počet žadatelů o tyto peníze se ročně v kraji pohybuje kolem 200 tisíc. Loni jim stát vyplatil tři čtvrtě miliardy korun. Řada z těchto lidí žije ve více či méně pochybných nájemních bytech nebo na ubytovnách. Těch je v kraji sto padesát, z toho čtyřicet jen v Ostravě. Když je taková ubytovna ve vaší čtvrti nebo rovnou v ulici, nemáte radost. Pár hlasů obyvatel ostravského Přívozu: "Feťáci k nám vnikají ve dne v noci. Je jim jedno, jestli jsou lidé doma. Sousedku vykradli už třikrát. Ve střehu musíme být pořád. I když jdeme po ulici. Před časem mi tam kluk strhl z krku řetízek. Děti z ubytovny mi nadávaly a házely po mně kamení. Jindy nám pod okny jezdí na řvoucích motorkách, schválně provokují. Když se moje dcera vrací ze školy domů, raději utíká." Co s tím?

Existuje návrh zákona o sociálním bydlení. Ten má mimo jiné omezit obchod s chudobou, protože sociální bydlení je často nelidský, zato výhodný byznys, kde majitelé těží z předražených nájmů a z toho, že je stát lidem v nouzi téměř celé zaplatí. Zákon by pravidla bydlení rád změnil – města by tlačil k tvorbě sociálních bytů, které by se potřebným nabízely za lepších podmínek, než jakých se jim dostává třeba na ubytovnách. Lidem by tak chtěl i pomoci vyjít ven z bludného kruhu – nikam jinam než na ubytovny se totiž mnohdy nedostanou – obyčejní pronajímatelé je do svých bytů nechtějí. Zákon má nicméně problém. Zaprvé je ve stavu, že ve Sněmovně jen leží, zadruhé k němu má řada starostů odstup. "Zákon je scestný a nerealizovatelný. Takový nesmysl ještě nikdy v historii nebyl navržen," neskrýval loni despekt starosta Bohumína Petr Vícha. Obcím se nelíbí, že je stát chce úkolovat, aby převzaly za sociální problémy odpovědnost, hledaly byty, které nemají, stavěly jiné, se kterými nepočítají jejich rozpočty, navíc v zákoně vidí absenci povinností pro sociálně slabé.

Od července aspoň začala platit novela zákona, která umožňuje radnicím požádat státní správu, aby některou z problémových lokalit vyhlásila místem se zvýšeným výskytem nežádoucích jevů. Pokud to nastane, úřady práce nájemníkům, kteří do oblasti nově přijdou, doplatky na bydlení nepřiznají. Novela se týká i těch lidí, kteří nájemní smlouvy mají, ale budou je muset nově prodloužit. I tady jsou však problémy. Schválení obdobné radniční žádosti je běh na dlouhou trať, navíc s nejistým koncem – když státní správa radnici po několika měsících vyhoví, nastupují námitky majitelů sociálních bytů. A ti se začnou odvolávat, takže v místě se třeba také nevyřeší vůbec nic. Navíc, i když se něco vyřeší, lidé s odepřeným doplatkem se jen přesunou do jiné lokality. Kde na něj mají nárok. Jinými slovy – ve světě sociálně slabých není nic nového. Což je špatná zpráva. Jejich začleňování do společnosti, které by napětí v některých lokalitách zmírnilo, je po mnoho let spíše vysmívané a bezzubé zaklínadlo. Děti, které berou ubytovnu jako životní standard a normální věc, se navíc do společnosti jen tak nezačlení. A jejich děti už vůbec ne. O pár řádek výše jsem psal, že takových lidí je už teď opravdu hodně.