Do bohumínského projektu Hodinových vnuků se zapojila i Karviňanka, která je od narození nevidomá. Prosadila si, aby mohla pomáhat jiným.

KARVINÁ, BOHUMÍN | Dvakrát i třikrát týdně usedá do auta na sedadlo spolujezdce a vyráží za svou spřízněnou duší. Helena Gorecká je od narození nevidomá, mohla by lamentovat nad svým osudem, ale ona raději pomáhá ostatním. Dojíždí z Karviné do bohumínského domova důchodců a zpříjemňuje tam čas opuštěným lidem. Zapojila se tak do projektu Hodinový vnuk, který před lety stvořil v Bohumíně Ivan Sekanina a do kterého jsou zapojeni studenti bohumínských středních škol. Ti chodí opuštěným seniorům číst, povídat si, projít se s nimi. Myšlenka projektu se mezitím šíří po celé republice. Ač už není Helena Gorecká věkem studentka, roli hodinové vnučky si ale i přes zdravotní handicap vyloženě vybojovala. „Pan Sekanina měl nejprve obavy, jak by to fungovalo, když jsem nevidomá. Ale nenechala jsem se odbýt,“ vzpomíná na začátky.

Příbuzná přišla, jen když měla seniorka důchod

Teď už je Helena Gorecká nedílnou součástí týmu dobrovolníků, v bohumínském domově důchodců je oblíbenou návštěvnicí a těší se na ni zejména další paní Helena. Ano, obě jsou Heleny a obě jsou nevidomé. A brzy v sobě tyto dvě ženy našly spřízněné duše. „Při první návštěvě mi sestřička hned nabídla, abych šla za paní, která přišla o zrak. Navíc je po těžké mozkové obrně. Špatně mluví a je odkázána na pomoc druhých. Chtěla jsem jí něco přečíst v Braillově písmu, ale ona mě poprosila, abychom si povídaly,“ vzpomíná na první kontakt se „svou babičkou“. Je seniorce víceméně jedinou návštěvou. „Pamatuji si jen, jak tady jednou přišla její neteř. To zrovna měla paní Helena důchod. Neteř přinesla dvě piva s tím, ať jí za ně dá tisíc korun. To mě nadzvedlo ze židle a požádala jsem ji, ať si ty lahve sebere a odejde,“ podotkla Gorecká.

Se „svou“ babičkou se vidí i třikrát týdně

V rámci projektu obvykle jezdí Hodinoví vnuci za seniory jednou týdně, Helena Gorecká tam je ale téměř obden. „Povídáme si o politice, o dění ve světě, o receptech. Ohromně mě to nabíjí. Když jsem v nějaké depresi, tak si vzpomenu na osudy těch lidí z domova seniorů nebo i z nedaleké charity, kam také občas docházím, a nakopnu se k tomu zase něco dělat,“ vysvětluje dobrovolnice. Helena Gorecká je velmi aktivním člověkem, který „kope“ za potřeby nevidomých. V Karviné tak už v minulých letech prosadila, aby v autobusech byly hlášené zastávky. Také jsou na její popud označena pro nevidomé jednotlivá autobusová stanoviště či karvinské úřady. Díky ní mohou nevidomí v Karviné také třídit odpad.

Helena Gorecká se svým vodicím psem při jedné z návštěv domova důchodců v Bohumíně. FOTO | PAVEL ČEMPĚL