S Patrikem Děrgelem jsme se setkali v kavárně pražského Švandova divadla, kde hraje. Tohle místo navrhl také proto, že si tu může dát kávu i něco k jídlu, aniž by musel bojovat se svou zvláštní fóbií.

V Národním divadle, kde jste v angažmá, nikomu nevadí, že hrajete ve „Švanďáku“?

Ve Švandově divadle jsem měl první angažmá po DAMU, je to moje srdcová scéna a pořád tady ještě hraju Hamleta. Teď jsme měli 100. reprízu. Prožil jsem tu hodně let, je to srdeční záležitost, místo, kde se schovám, když se chci někam zašít, když chci potkat kamarády, prostě to tu mám strašně rád. Národní divadlo má samozřejmě v mém kalendáři přednost, ale když mám volný termín, můžu hrát tady. Nikomu to nevadí.

Na naši první scénu vás přetáhl Daniel Špinar, její současný umělecký šéf. Byla to nabídka, která se neodmítá?

S Danem jsme se znali odsud právě z práce na Hamletovi. Na základě toho mi pak nabídl angažmá v Národním divadle. Jestli to byla nabídka, která se neodmítá… (chvíli přemýšlí) Já nevím. Samozřejmě, že mě lákalo si tam někdy zahrát, ale nebylo to něco, čeho bych musel za každou cenu dosáhnout. Spíš se mi otevřela cesta a já po ní šel. Zajímali mě víc lidé, s nimiž jsem se chtěl setkat, než že bych snil o tamních zlatých portálech. Byla to pro mě výzva zkusit hrát na velkém jevišti a zároveň se mi líbilo, že můžu být součástí přerodu, který tam probíhá.

Chodil jste na hokejovou školu, a měl tedy našlápnuto ke sportovní kariéře. Co se stalo, že se změnila na uměleckou?

Došlo k tomu ze vteřiny na vteřinu. Jednoduše jsem se přihlásil na konzervatoř. Nikdo z mých spoluhráčů, ani já sám, sice nechápal, co je to vlastně za školu, ale udělal jsem to. Co vlastně studium herectví obnáší, jsem pochopil, až když mě přijali. A najednou jsem zjistil, že se mi to líbí, že bych to chtěl dělat.

Počkejte, vy jste vážně až na konzervatoři zjistil, že chcete být hercem?

(smích) Přesně tak to bylo. K té zkoušce jsem si měl připravit monolog, a já pomalu ani nevěděl, co to je, natož abych se nějak připravoval. Nechodíte po světě v hokejovém dresu a nesháníte monology. To prostě nejde dohromady. Ze školy naštěstí poslali nějaký monolog pro ty zájemce, kteří si nemohli žádný vybrat. Tak jsem se ho naučil a šel na přijímačky.

Ale stejně pořád nerozumím tomu, jak jste si mohl vybrat právě konzervatoř. Školu, o které je známo, že se tam řada lidí nedostane ani na několik pokusů.

V brožurce středních škol bylo vypsáno, z čeho se kde dělají přijímačky, a na konzervatoři nebyl žádný cizí jazyk. To se mi líbilo, protože mně jazyky moc nejdou. Šel jsem se tedy podívat na den otevřených dveří a tam mě to chytlo. Ta svoboda, neuvěřitelná uvolněnost. Ve třídě byly místo lavic gauče, byl to úplně jiný svět, než jaký jsem znal. Po hokejové škole, kde je jen dřina a dril, a kde jsem musel ráno jezdit s horníky prvním autobusem, abych stihl trénink, vás něco takhle svobodomyslného nutně okouzlí. Proto jsem podal přihlášku. Chtěl jsem to zažít. Když mě pak přijali, byl jsem rád, ale pořád jsem nevěděl, co herectví vlastně obnáší. To jsem zjišťoval až při studiu.

Vy jste herec z leknutí. Na málokoho tenhle termín sedí tak jako na vás.

To máte pravdu, na tom něco bude. (smích)

Nebylo vám líto, že jste hodil za hlavu všechna ta provstávaná hokejová rána?

Nebylo. Když si koupíte nové auto a je takové, jaké jste opravdu chtěla, jaké vám dokonale sedí, a cítíte se v něm dobře, tak už to staré, které vám vlastně zase tak moc nevyhovovalo, nechcete.

Co na to říkali rodiče? Určitě s vámi hokejovou kariéru prožívali, leccos obětovali…

Byli úžasní. Chtěli, aby mě to, co dělám, bavilo. Takže i v tomhle případě, kdy jsem šel vlastně z extrému do extrému, stáli při mně. A to i přesto, že nemají s divadlem nic společného a vlastně pořádně nevěděli, co se na konzervatoři učí. Respektovali moje rozhodnutí. Mají můj velký obdiv. Jednou bych to chtěl také umět, podpořit druhého v tom, co dělá, i když to třeba nebudu chápat, nebudu tomu rozumět. Jen mu budu věřit, že jeho rozhodnutí je správné.

Zahrajete si ještě někdy hokej?

Jako koníček mi hokej zůstal. Myslím, že duševní hygiena, odreagování se od práce je důležité. A mým odreagováním je sport. Obden chodím na gymnastické tréninky a každý týden mám hokejový trénink. Hraju za Olymp Praha, kam mě zlanařil Martin Dejdar.

Jen abyste zase neotočil… Jste si jistý, že divadlo je vaše definitivní profesní volba?

Nejsem. To se vám přece může stát kdykoli, že budete potřebovat změnu. Pokud to člověk tak cítí, proč by nemohl začít jinde a jinak? Mám kolegu, který byl tady se mnou v divadle a který v současné době jezdí s bagrem a upravuje zahrady. Dělá to úžasně, s přesností skalpelu. Byl výborný herec, ale už toho měl dost, a proto udělal takový pracovní kotrmelec. Klobouk dolů, že to dokázal, že z toho kolotoče zvládl vystoupit a šel jinou cestou. To málokdo umí.

Co by vás bavilo, lákalo?

Teď nevím… Právě v tuhle chvíli mě divadlo baví a o změně jsem zatím nepřemýšlel. Možná by mě bavila práce se dřevem, na zahradě. Je mi to blízké. Důležité by také bylo, abych tím uživil rodinu.

Jste dyslektik a dysgrafik. Omezuje vás to hodně?

Vím, že nemůžu moderovat akci, na níž bych dostal třeba seznam sponzorů nebo účastníků minutu před začátkem, to prostě nezvládnu přečíst. Legrace bývá také na první čtené zkoušce. Ačkoli zkoušíme třeba tragédii, kvůli mně to bývá komedie, protože nedokážu nekoktat. Snažím se proto dostávat texty dopředu, ale když to nejde, už si s tím hlavu nelámu. Kolegové o mém problému vědí. Horší je, když přijdete do kolektivu, kde vás nikdo nezná, kde čekají, co asi předvedete – a vy začnete koktat, protože text nedokážete přečíst. To je pak legrace pozorovat jejich reakce. Tenhle můj handicap mě naučil být vždycky dopředu připravený.

V televizi to asi není tak velký problém, tam máte scénář dopředu. Když už mluvím o televizi – bude pokračovat seriál VIP vraždy? Chystá se další řada?

Vůbec nevím.

Jste tatínek rok a půl starého syna Vavřince. Jak si tuhle životní změnu užíváte?

Já jsem žádnou velkou změnu nezaznamenal. Když čtu rozhovory, kde všichni říkají, jaká zásadní změna to je, nechápu… Nemám pocit, že bych se narozením syna nějak změnil, a dokonce bych to ani nechtěl. Chci, aby můj syn měl takového tátu, jaký doopravdy jsem. Samozřejmě, že se budeme vzájemně ovlivňovat, měnit, ale to je něco jiného.

Byl syn plánovaný?

Ano, chtěl jsem dítě už dlouho, ale neměl jsem s kým. Pak jsme se našli s Markétkou a najednou už jsem to nemusel řešit, bylo to tak přirozené, že chci mít dítě právě s ní. A čím dřív, tím líp, abychom jich stihli co nejvíc.

Ale svatba ještě nebyla…

Vždycky jsem si plánoval, že nejdřív bude svatba a potom dítě, ale nějak mi to nevyšlo. Vůbec se svatbě nevyhýbám, naopak, hrozně se na ni těším.

To jste asi jediný chlap na světě.

Podle mě svatba posune vztah dvou lidí o kousek dál. Vědí tak, že patří k sobě. Zároveň by jim ale svazek neměl brát určitou svobodu. To je stejné jako s těmi dětmi – mělo by vás to ovlivnit, ale ne změnit. Chtěl bych, abychom s Markétkou pořád věděli, proč jsme spolu, proč jsme se potkali, jeden druhého si cenili a ve vztahu nezlenivěli. Nechtěl bych být pantáta sedící pohodlně s pivem, nechci se… rozkydnout.

To vám asi nehrozí, protože máte docela dobrodružnou povahu. Slyšela jsem třeba o divoké cestě s kamarády do zemí bývalé Jugoslávie…

(úsměv) Ano, byla divoká. My jsme si to auto koupili těsně před odjezdem, nebylo nijak zkontrolované, neměli jsme ani techničák. A když k tomu ještě připočítáte místa, kam jsme jeli – Černá Hora, Sarajevo, Bosna, Hercegovina. Válka tam ještě byla cítit na každém kroku. Sedli jsme si třeba do kavárny, kde místo židliček byly bedny od nábojů, jenže to nebyla žádná designová věc, ale prostě pozůstatek války. Ve stěnách byly ještě díry po kulkách.

Podnikl byste takový výlet i dneska?

Jen s Markétkou klidně, ale s dítětem ne.

Kam byste se vydal?

Na sever, protože Skandinávii bych rád viděl. Nejsem typ, kterého by lákala Asie. Hodně lidí teď míří do Indie, ale můj sen to není. Byl jsem v Jižní Koreji a potvrdilo se mi, že to není nic pro mě, hrozně jsem se těšil zpátky do Evropy. Pak bych chtěl vidět Ameriku, postavit se na Manhattan, vidět všechny ty blikající reklamy, jak to známe z filmů. Chtěl bych si také projet Route 66. 

Jaký jste vůbec řidič?

Mám rád auta a jízdu si užívám. Moje Suzuki Vitara má sportovní režim, takže když jsem sám, jezdím občas stylem brzda-plyn. Jindy se ale s chutí kochám…

Vejde se vám tam kočárek?

Úplně v pohodě. Teď, když jsem jezdil na natáčení z Prahy až do Beskyd, jsem v autě dokonce i spal. Sklopíte sedadla, a je to. A navíc je to čtyřkolka, takže i jízda po horách je pohoda.

Podobně jako někteří vaši herečtí kolegové zpíváte v kapele, že?

Vojta Dyk nebo Richard Krajčo ze mě asi nebude. S naší kapelou je to dost problematické. Čtyři z nás jsou totiž z Ostravy, tři z Prahy a jeden z Brna, takže se složitě dáváme dohromady. My se třeba půl roku nevidíme, pak rychle zkoušíme tři dny před koncertem, ten odehrajeme, a zase máme dva měsíce pauzu. Je to ale skvělá zkušenost nestát na jevišti v nějaké roli, ale sám za sebe. Písničky si totiž skládáme sami, já píšu texty, takže opravdu jdeme s kůží na trh.

Jaký hrajete styl?

Je to pop, i když trochu zvláštní, protože máme v kapele hornu, tubu, violoncello, housle.

Proč nejste na Facebooku ani jiných sociálních sítích?

Nechybí mi to… Občas ale žasnu, jak je dneska komunikace díky tomu urychlená. Třeba teď, když jsme měli ve Švandově divadle 100. reprízu Hamleta, jsem dostal dort, a druhý den na zkoušce v Národním divadle mi ho kolegové chválili, že byl krásný. Divil jsem se, jak to vědí, když tam nebyli – a oni ho viděli na Facebooku, kam dal někdo fotku.

Opravdu vás neláká se „připojit“? Promiňte, ale není to jen póza?

Když to všechno začínalo, neměl jsem ani počítač. Ten jsem si pak musel pořídit, abych mohl odpovědět třeba na rozhovor, ale už jen to byl pro mě velký krok. Skončil jsem u mailu.

A další zvláštnost – prý byste nepozřel jídlo, které neznáte, nebo které jste si sám nepřipravil.

To je pravda, ale snažím se to odbourat. Dám si jídlo od maminky, od babičky, ale kdybyste přinesla něco vy, tak s tím budu mít problém, protože se neznáme.

Ale kávu tady v kavárně jste si dal. Servírku znáte?

Tady to znám, jinde bych si kávu nedal. Pro mě je naprostý úlet i to, když přijdu do známé restaurace a dám si tam jiné jídlo než obvykle.

Jak tahle fóbie u vás vznikla?

Já myslím, že v dobách, kdy mě hlídal děda. Ukázal mi třeba eidam, který byl na povrchu zelený, ale on ho obalil v trojobalu s tím, že teď ta plíseň vidět není, a klidně jsme měli k obědu smažák. To bylo na mě moc. Od té doby, když nevím, co v tom jídle je, ho nedokážu sníst. Když má jasnou strukturu, tedy třeba maso s bramborem, tak to zvládnu, ale guláš, u kterého nevím, co všechno v něm je, si nedám.

1989 - Narodil se 24. února  v Bohumíně.

2004 - Absolvoval hokejovou základní školu a poté se přihlásil na konzervatoř v Brně, kterou úspěšně dokončil.

2011 - Po působení na moravských scénách přesídlil do Prahy, kde získal angažmá ve Švandově divadle.

2013 - Držitel ceny Alfréda Radoka v kategoriiTalent roku za ztvárnění Hamleta.

2015 - Stal se členem činohry Národního divadla v Praze.

2016 - Narození syna Vavřince. Maminkou je jeho přítelkyně, herečka Markéta Frösslová, s níž se potkal při natáčení seri álu Cesty domů.