29.6.2018 - Z posunovače se stal výpravčí

Humorista z Nesovic František Mendlík přináší další povídku. Nyní se rozepsal o příhodách posunovače Františka.

V Novém Bohumíně je čtvrt zvaná Šunychl. Stojí tam barákový tábor. Dřevěné budovy jsou jedna jako druhá. V prostorné ložnici spí vojáci železničáři pracující jako zásobárna pracovních sil. Je po desáté hodině večerní. Všechno spí.
Dveře se rozletí a dovnitř se vpotácí opilý desátník - staršina roty. Dělá hluk a asi si spletl místnost. Rozsvítil a začal rozhazovat ustlané prázdné postele. Několik vojáků rámus probudí. Probudí se i velitel světnice.
"Co tu děláš za bordel! Je po večerce a tady spí lidé!" křičí Frantík. "Ti chodí do práce a neflákají se jako ty! Vypadni, nebo dostaneš přes držku!"
"Na mě si něbudě vyskakovať dajaky cip!" křičí host. To neměl říkat. Najednou se objevila deka. Narušitel mizí pod chumlem vojáků. Pak to jenom dutě bouchá. Podsvinče pod zelenou dekou ječí s velkou intenzitou. Ran je nepočítaně. Ne že by snad vojáci milovali svého svobodníka a velitele světnice. Anonymní násilí ale chutná každému. Ven ze dveří letí do chladné noci rozhoupaný ranec a za ním parádní čepice.
Průšvih jako vyšitý! Takovéto porušení subordinace se řeší před vojenským soudem. Napadení vyšší šarže a staršiny roty je velký přestupek.
V normální jednotce by se to neobešlo bez vyšetřování a pobytu v base. Tahle jednotka je ale nová a provizorní. Důstojníci ani pořádně nevědí, co je to signalista nebo dozorce výhybek. Nakonec vojenští páni vyřešili vše skoro geniálně. Frantík je povýšen do hodnosti desátníka a odvelen na odloučenou jednotku. Bude z něj zástupce velitele a posunovač v Českém Těšíně.
Vyměnil pohodlí stavědla v Dětmarovicích za posunovačské rukavice. Nebyl dosud nikdy mezi vozy! Tajně v odstavné koleji zkouší pověsit hadičky a zavěsit kupli na hák. V noci mu zavazí v rukou olejová lampička. Když máte rukavice, kupli a ještě lampičku, je to ekvilibristický výkon. Kolikrát si postavil lampičku na zem, vozy popojely a on musel pro lampičku pod vůz.
Na ranžíru sloužili Slováci od Čadce, Slezané, Poláci.
V pauzách se sedělo v přístřešcích se třemi stěnami a povídalo. V každém přístřešku byl rozžhavený polský kanónek krmený černým uhlím. Povalovalo se všude kolem. Každý posunovač měl na starosti dvě koleje, na kterých chytal posunované vozy na zarážky. Ty pak zavěšoval a propojoval hadičkami průběžného brzdění.
K Frantíkovi se jakousi náhodou připojil Slovák Juraj Kremeň. Stali se z nich kamarádi. Juraj válčil s generálem Čatlošem na ruské frontě. Jeho jednotka byla vedle Rumunů. A tak posunovač míval krásné průpovídky. Když bylo třeba se zvednout a jít do placu chytat vozy, Juraj prohlásil: "Antonesku dal prikaz, vši Rumuni na Kavkaz!" Přiblížila se svačina a tu Juraj oznámil: "Mamaliga – moloko, Rumunia daleko!" Tak se posluchač dověděl, že mamaliga je jakási rumunská kaše a o Antonescuovi věděl už z dřívějška. Frantík si musel dávat pozor na hubu. Věděl, že se v žádném případě nesmí dotknout Jánošíka. Také připustil, že Třinec je malé mestečko pri Čadci. A tak si Frantík zvykal. Už mu dokonce svěřili i,,mašinu".
Pobyt v přístřešcích byl pro Frantíka živou vodou. Poláci, Slezané i Slováci byli o generaci starší pánové. Válčili na všech frontách a na obou stranách. Vzpomínali. Samozřejmě i lhali. Fanouš naslouchal s otevřenou hubou. Poláci válčili na Východě i Západě, Slezáci s Wehrmachtem. Všude kolem byly koše s rozžhaveným černým uhlím. Ohřívaly se totiž zarážky. A tak celý ranžír v noci osvětlený četnými ohníčky silně připomínal vojenský tábor před bitvou u Slavkova v roce 1805.
A život šel dál. Slezané se projevili jako velice hodní lidé. Jednou celá parta byla fandit na fotbalovém zápase v Třinci. Hrálo tam Brno a prohrálo pět nula! Fanouš propadl smutku a beznaději. Byl pak nucen vypít několik frťanů s rčením, aby si z teho nič něrobil, že příště vyhrajum vaši.
Vojenští páni najednou zjistili, že Frantík ještě nemá propadlé zkoušky z dopravních předpisů. Nastoupil tak jako venkovní výpravčí na osobním nádraží. Opustil ranžír a rozloučil se s kamarády. Přišlo rozloučení s kamarádem Jurajem. Ti dva se objali jako Chruščov s Novotným. Chyběly jenom polibky.
A tu najednou Juraj Frantíka překvapil. Frantík nosil po celou vojnu krátce střižené vlasy, takzvaný kanadský trávník. A Juraj pravil: "Ferko, ty sa nám lůbíš, ty máš rovnaký účežs, aký mal náš prezident Tiso!"