KARVINSKO - Naučné slovníky by mohly možná obsahovat nové heslo - Konkolského paradox. Cestovatel Richard Konkolski z Bohumína na Karvinsku, který třikrát sám na plachetnici obeplul svět a účastnil se několika transoceánských závodů, totiž viděl na vlastní oči moře poprvé až v dospělosti, ve svých čtyřiadvaceti letech.

K vodě nicméně Konkolski tíhl od mládí. "Vyrůstal jsem na Bohumínsku. To byl tehdy kraj samých rybníků. Na hodně místech jezdily plachetnice," říká legendární mořeplavec, který nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Už na republikové úrovni začal sbírat úspěchy. Vyhrával krajské i celostátní závody. České hladiny mu začaly být malé, a tak zamířil vyzkoušet jachting na moře do Polska. "Právě tam jsem se poprvé setkal s literaturou o osamělých plavbách přes oceán," říká Konkolski.

Příběhy mořeplavců jej fascinovaly natolik, že myšlenku už nepustil z hlavy. Jako jedinou možnost viděl v mezinárodním sólo závodu přes Atlantický oceán. Za cílem si šel tvrdě, přesto trvalo čtyři roky, než se mu sen splnil. Spoustu času zabralo vyřizování povolení. I stavba sedmimetrové lodi byla náročná. Niké, první loď, se kterou obeplul svět, se zrodila ve sklepě panelákového domu. Vše si vyráběl sám podle koupených plánů. Aby mohl tehdejší vlast reprezentovat, nesměla být loď soukromá. "Tak jsem ji daroval tehdejším Bohumínským drátovnám," řekl.

Pak už nic nebránilo tomu, aby na druhém nejmenším plavidle, které obeplulo planetu, v červnu roku 1972 odstartoval z přístavu ve Velké Británii. Smůlu ale měl velkou. Čtyři dny po startu se loď vážně poškodila a musel se vrátit na start. Po opravě stěžně vystartoval znovu, i když se zpožděním 16 dnů. Přesto závod dokončil a po tříměsíční přestávce v USA, vydělával si například jako řezník, pokračoval v cestě. Obeplul svět a stal se prvním obyvatelem suchozemského státu, kterému se takový výkon podařil.Už během plavby napsal tři knihy. Natáčel filmy. Z tříleté cesty vzniklo sedm filmových dokumentů. "Dnes už mám napsáno 19 knih. Dalších 15 mám ještě v plánu. Tak musím žít do sta let," říká s úsměvem. A dodává, že zrovna pracuje na knize o Galapážských ostrovech.

V dobrodružné kariéře pokračoval i po prvním úspěchu. Následovaly další závody i cesty kolem světa. Niké ale dosloužila. Dnes je loď exponátem v Národním technickém muzeu. V roce 1978 přišla její nová a větší verze. Na nové čtrnáctimetrové lodi byl ještě úspěšnější. Občas vyrazil s posádkou. "Na Niké byla vždy sranda. Měl jsem tam bečku s rumem. A konzervy s hovězím masem, ze kterých se dal udělat výborný guláš," vzpomíná.

Na svých cestách poznal, co je strach. Často v bouřích a hurikánech bojoval o holý život. Několikrát se s ním v rozbouřeném oceánu lodě převrátily. V bouřích se musel i plazit po palubě. "Kdybych se jen trochu narovnal, vítr by mě odnesl. Takovou sílu měl. Čím víc jsem měl zkušeností, tím větší jsem měl z oceánu a přírody respekt. Moře je tvrdé. Neodpouští a nevybírá si," říká mořeplavec a spisovatel.

Lituje snad jediné věci, že se nenarodil dříve a do světa nevyrazil ještě v dobách, kdy planetu tolik neovlivňoval cestovní ruch. "Já jsem cestoval ještě na sklonku té nepoznamenané doby. V místech, kde jsem kdysi sám několik dnů kotvil a chytal ryby, dnes kotví obří lodě s tisícovkami turistů na palubě. Svět se změnil," říká smutně.