Téma sociální utopie přispělo k politickému uvolnění v šedesátých letech minulého století.

Významné osobnosti

Milan Šimečka patří k našim nejvýznamnějším filozofům šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Také jeho dílo mělo vliv na politické uvolnění v šedesátých letech. Dospěl k poznání, že socialismus je nereformovatelný. V době normalizace prožil éru disidenta, kterého komunisté nakonec uvěznili

Nová filozofie

Narodil se 6. března 1930 v Bohumíně v českoněmeckém prostředí. Vystudoval sice strojní průmyslovku, ale po maturitě se přihlásil na filozofickou fakultu univerzity v Brně, kde se zaměřil především na českou a ruskou literaturu a na filozofii. Po promoci a krátkém působení jako učitel odešel v roce 1954 do Bratislavy, kde na Lékařské a farmaceutické fakultě učil marxismus-leninismus, později stejný předmět na Vysoké škole múzických umění. Tím, že velmi podrobně poznal komunistickou filozofii, mohl ji srovnávat s jinými moderními filozofickými proudy tehdejší Evropy. Zabýval se dějinami filozofie, psal literární recenze a kulturně politické eseje. Nakonec dospěl k tématu sociální utopie, kterého se pak držel až do konce života.

Kritický pohled

Hodnost kandidáta věd získal Šimečka v roce 1962 a právě jeho kandidátská práce byla později základem jeho první knihy. Téma sociální utopie srovnával s marxisticky zaměřenou teorií socialismu. Kritizoval především zanedbávání humanistických hodnot a chybně nastavenou ekonomiku. A vyslovil pak tu nejkacířštější myšlenku, že chyby socialismu nelze odstranit bez rozchodu právě s naivními utopickými představami o takzvané rovnosti v chudobě. Z té doby jsou jeho dvě knihy Sociální utopie a utopisté a Krize utopismu.

V roce 1967 získal stipendium v Ústavu evropských dějin v Mohuči, kde měl možnost setkat se s různými evropskými filozofickými proudy. Pak přišel srpen 1968 a Milan Šimečka byl vyloučen z komunistické strany a v březnu 1970 následoval vyhazov z Univerzity Komenského v Bratislavě. Šimečka kompromisy s režimem, odmítl práci v knihovně, v dokumentačním středisku nebo v nějakém ústavu. Živil se jako dělník v různých profesích, především ale ve stavebnictví, kde získal oprávnění řídit různé stavební stroje. Ani pak nepřestal publikovat v samizdatových periodikách, anebo v zahraničí. Jeho filozofické názory byly označeny za protistátní a protisocialistické, takže si pro něho přišla domů Státní bezpečnost. Ve vyšetřovací vazbě strávil více než rok. Ve vězení pak napsal studie Dopisy o povaze skutečnosti a Dopisy z vězení, které tvoří podstatu jeho filozofických postojů. Na svobodu se vrátil s obtížnou oční chorobou.

Nicméně jeho práce dále vycházely v exilových nakladatelstvích a v zahraničních překladech. Týkalo se to zejména knih Obnovení pořádku, Náš soudruh Winston Smith, Kruhová obrana a Konec nehybnosti. Společně s filozofem Miroslavem Kusým vydali díla Velký bratr a velká sestra a Evropská zkušenost s reálným socialismem. V roce 1984 se stala světoznámou Šimečkova esej k Orwellově knize 1984.

Když komunistický režim v roce 1989 padl, stal se Šimečka významnou postavou slovenského hnutí Veřejnost proti násilí. Přes obtížné zdravotní potíže pomáhal při tvorbě nových politických koncepcí a analýz, které velmi horlivě publikoval. Byl účastníkem mnoha mezinárodních konferencí se špičkovými politology a filozofy. Do vlády a politiky ovšem nechtěl, ústupek udělal jen v případě Václava Havla, u kterého se stal poradcem.

Jenže v září 1990 náhle zemřel na zástavu srdce. Byl nositelem mnoha domácích a zahraničních vyznamenání. V roce 1991 mu prezident Václav Havel udělil řád T. G. Masaryka 1. třídy in memoriam.