10.9.2018 - Před Ostravou se v Ostravě nedá utéct...

Básník a novinář Ivan Motýl (*1967) má rakousko-německé kořeny a do Ostravy se společně s rodiči přestěhoval ještě v dětství. Přiznává, že si v sobě dodnes nese komplikovaný odkaz dvou tváří Ostravy: té sociálně-problematické, ve které za totality vyrůstal, i bohémské, do níž se v dospívání aktivně zapojil a stále v ní zůstává. Stejně složitý je ovšem i jeho vztah k městu, upřímně přiznává, že severomoravskou metropoli miluje i nenávidí...

Ivane, co se vám vybaví s Ostravou? Čím je, podle vás město specifické?

Nenávistná láska. Hassliebe, jak říkají Němci. Ostravu zároveň miluji i nenávidím, jinak bych si lhal do kapsy. Skoro každý den míjím koksovnu František v Ostravě-Přívoze, která chrlí rakovinotvorný benzo(a)pyren, a myslím na to, že letos už máme v Ostravě vydýcháno. Limity pro polétavý prach už byly vyčerpány. Máme ve městě takovou "Jobovu webovku" na adrese www.cistenebe.cz, podle níž (právě v tuto chvíli) umřelo kvůli znečištěnému ovzduší jen od počátku roku 240 lidí. A další zemře za 14 minut. Řada lidí Ostravu jen slepě miluje, já si růžové brýle odmítám nasazovat. Je to jedno z nejznečištěnějších míst v Evropě, občas nějaký vědec zdejší ovzduší dokonce přirovná k tomu pekingskému. Přesto lze mít Ostravu rád a já jsem do ní zamilovaný už několik desítek let.

Co tedy oceňujete, a co vám naopak vadí? Nebo vás trápí jenom ovzduší?

O trápeních už jsem mluvil, bez nich by však Ostrava nebyla tím, čím je. Bez koksoven a obrovských oceláren ArcelorMittal bychom měli čistší vzduch, zmizel by však industriální nátisk, který Ostravu dělá Ostravou. Žije se tu tak trochu nad propastí, což je fascinující. Dusíme se, zároveň ale stavíme ultramoderní galerie (PLATO) a chystá se výstavba koncertní síně i vědecké knihovny. Když ale vyjdete z hlavního ostravského Masarykova náměstí Střelniční ulicí, ocitnete se po tři sta metrech mezi křovinami a rozmlácenými garážemi. Hned za biskupstvím žijí bezdomovci a za řekou Ostravicí začíná podivuhodné postprůmyslové nekonečno, kde se můžete po odvalech, haldách a vybydlené krajině toulat celé hodiny.

Tohle v žádném jiném městě zřejmě nenajdete.

Ano, za pouhé tři minuty chůze od překrásného Divadla Antonína Dvořáka z roku 1907 se ocitnete v industriální buši. Centrum sice začíná vzkvétat, o to více ale upadají periférie. Kamarádům z jiných měst rád ukazuji souvislou řadu romských ghett, která na sebe navazují a stále se zvětšují. Začínáme v Přívoze u hlavního nádraží, pokračujeme do Muglinova a Hrušova, pak do Heřmanic a na Slezskou Ostravu. To je zoufalý a asi desetikilometrový pás bídy. Jsem zvědavý, co bude s Ostravou dál. Podle mě se jednou skutečně promění v umírající Detroit, náznaky už zde jsou, stačí si projít trasu, o níž jsem mluvil.

Se vzkvétajícím centrem i uměleckým boomem souvisí i ostravský kulturní fenomén. Vážně existuje?

Existuje. A souvisí to s tím, co jsem říkal. Mnozí umělci si to možná úplně neuvědomují, to ale neznamená, že zdejší život "nad propastí" neovlivňuje jejich tvorbu. Ostrava je městem, které funguje v jakémsi nouzovém režimu, a v takových vypjatých momentech přece vzniká to nejlepší umění. V jiných krajských metropolích, třeba v Pardubicích, Plzni nebo Olomouci, nemají umělci potřebu tolik "volat na poplach", protože jsou ukolébání pohodou a poklidem. V Ostravě to však nelze ignorovat. A tak i umělecká reakce musí mít odlišnou jiskru, než jaké se křesají jinde v republice.

Vnímal jste ji i u televizních filmů "Metanol" a "Dukla 61"? Jak na vás vlastně působily?

Lepší je koupit si lístky třeba do ostravského divadla Komorní scény Aréna, než si o Ostravsku udělat obrázek podle těchto filmů. Není to úplně zlé, ale drhne to. Který český televizní film ovšem nedrhne? Jsme malá země, filmová nová vlna ze šedesátých let byla výjimkou, která se už asi nevrátí. Na Dukle si cením, že je to pieta za tragicky zemřelé havíře.

S Ostravou jste spojil celý svůj život, nikdy vás nenapadlo odstěhovat se?

Na odstěhování myslím každý den, ale znáte to. Hassliebe. Musím s tou nenáviděnou milenkou zůstat až do konce svých dní. Sám sebe klamu tím, že se občas stěhuji po Ostravě a nejbližším okolí.

Čtyři roky jste teď s rodinou žili v Tyršově ulici v centru města.

Hned u Stodolní ulice. Teď jsem utekl jedenáct kilometrů na západ od centra, ale tím se v lastně nic neřeší, protože bydlím mezi dvěma hornickými sídlišti s příznačnými názvy. To první se jmenuje Sídliště OKD neboli Ostravsko-karvinských dolů, druhé zase Sídliště OKR čili Ostravsko-karvinského revíru. Marnost. Před Ostravou se v Ostravě nedá utéct. Ani na širším Ostravsku, v nouzovém režimu totiž žije celá zdejší milionová aglomerace, od Českého Těšína přes Karvinou, Havířov, Orlovou, Bohumín až po Frýdek-Místek. Je to vyrabovaná megalopole, která po éře těžkého průmyslu marně hledá nové obzory. Je to Klondike, místo zlata se ale hledá budoucnost, a je ohromně zajímavé u toho být.