Mohl hrát na ledové ploše za "nároďák", místo toho hraje za "nároďák" na jeho jevišti. Z hokejové školy to Patrik Děrgel vzal rovnou na konzervatoř, byť v divadle do té doby nikdy nebyl. Věřil, že nesmí do kavárny Slavie, protože je vyhrazena pouze hercům ze zlaté kapličky, exceloval jako nahý Hamlet a dnes se mění v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Herec Patrik Děrgel

Základní hokejová škola pokračuje konzervatoří… Tohle není standardní, že?

Řekl bych, že na vině je brožurka s přehledem škol, kterou jsem dostal v deváté třídě. Listoval jsem v ní a hledal školu nebo odborné učiliště, kde nelpějí na jazykových znalostech. Ty moje byly totiž zcela minimální. Jenomže skoro všude zmiňovali rozřazovací testy podle jazykové úrovně, ale…

Ale…

Pak jsem narazil na školu, kde požadovali jen talentovky, a ještě tam byly zkoušky o dva měsíce dřív než na ostatních! A to mě tak zaujalo, že jsem zavolal tetě, která kdysi zpívala ve sboru, takže mi přišla z celé rodiny nejfundovanější, načež ona mi vysvětlila, že to je herecká škola, kde se učí hrát divadlo. Nakonec jsem přemluvil maminku, aby se mnou šla na den otevřených dveří.

Konzervatoř vás nadchla?

Jako kluk z hokejové školy, kde byl neuvěřitelný dril, jsem byl naprosto fascinovaný; v jedné učebně byl obrovský gauč, místo lavic jeviště, zdi počmárané podpisy bývalých studentů, za rohem úžasný bufet, kde si studenti dávali kafíčko, a všude vládla neuvěřitelná pohoda. Škola na mě dýchla svobodnou atmosférou a já odcházel jako očarovaný. Bylo jasno - sem se musím dostat!

Ve hře byla i střední zdravotnická škola?

To byl nenaplněný sen mojí maminky, která chtěla být zdravotní sestřičkou nebo doktorkou, ale komunisti jí nedovolili studovat "zdrávku" ani medicínu. Skončila jako speciální pedagožka a logopedka a moc si přála, abych ve zdravotnictví pracoval já. Tím pádem jsem musel absolvovat den otevřených dveří v karvinské střední zdravotnické škole, kde se mi hned v první učebně udělalo strašně zle. Nakonec jsem na maminku čekal půldruhé hodiny, dokud si všechno nadšeně neprohlédla a šťastná nevyšla ven, kde pronesla: "Děkuju, víc jsem nepotřebovala!" Naštěstí jí to doopravdy stačilo a já mohl zkusit přijímačky na konzervatoř.

Co jste tehdy věděl o divadle?

Vůbec nic! Podle rodinné tradice jsem byl jako malý na baletu, ale u toho jsem údajně usnul, takže si z toho vůbec nic nepamatuji. Regulérně jsem se do divadla podíval až na konzervatoři. Říkal jsem si, že když už to herectví studuju, měl bych vědět, co divadlo je - co kdybych se jím třeba někdy živil? Vyrazil jsem na Hamleta…

Proč zrovna na tohle představení?

V Ostravě bylo tehdy Divadlo Petra Bezruče naprostým fenoménem - permanentně vyprodáno, a kdykoli herci přišli do hospody, lidi se k nim chovali jako k velkým hvězdám. Představení Hamlet bylo doslova opředeno legendami, tak jsem si řekl, že bych ho měl vidět. Vyrazili jsme s kamarádem a teprve v divadle zjistili, že v rámci jakési výměnné akce nehrají "Bezruči", ale Činoherní studio z Ústí nad Labem. To mě pekelně naštvalo! Já chtěl vidět herce slavného Divadla Petra Bezruče, když jdu poprvé v životě do divadla, a měl se dívat na nějaké Ústečáky? Nakonec mě kamarád přesvědčil, abychom tam šli. Bylo úplně vyprodáno, všichni kromě nás věděli, že ústecké Činoherní studio je naprosto špičkový soubor. Posadili nás na polštáře před první řadu - tím pádem jsem měl Romana Zacha v roli Hamleta metr od sebe. Jeho výkon pro mě byl absolutně nezapomenutelným zážitkem!

O kolik let později jste si zahrál Hamleta sám?

Tehdy mi bylo patnáct a Dan Špinar mi tu roli svěřil ve čtyřiadvaceti, takže o devět let později. A bylo to zajímavé. Jako odchovanec ostravské konzervatoře, kde se stavělo na starých dobrých základech, prověřených principech a tradičním divadelním jazyku, navíc coby tehdejší obrovský ctitel Stanislavského metody, jsem žádnou divadelní zkratku a symbolismus na scéně, o kterých mluvil Dan Špinar, nechápal. Já toužil po co největším realismu a emočním prožitku, zkrátka po maximální uvěřitelnosti. A najednou jsem seděl s uměleckým šéfem Národního divadla v jeho oblíbené gay kavárně a poslouchal, že divák si vždy nemusí s hercem projít příběh hlavní postavy od začátku do konce, trpět s ním a radovat se, nechat se vést za ruku vypravěčem. Někdy je možné vyvolat v divákovi emoce nejen herectvím, ale i hudební či vizuální stránkou představení.

Jak jste na to reagoval?

V mých představách trvalo představení Hamlet čtyři hodiny a herci se po jevišti pohybovali v brnění. Nakonec jsem uznal, že tohle pojetí by asi současného diváka příliš neoslovilo, a přistoupil na tezi, že myšlenku té hry lze sdělit i modernějšími výrazovými prostředky. Odmítl jsem ale Danův návrh, že bychom mohli z jeho inscenace vyškrtnout Hamletův slavný monolog; to už bylo na mou tehdejší konzervativní dušičku moc. Když jsme se o scéně později bavili, dospěli jsme k závěru, že by mohl Hamlet tento monolog říkat nahý - v rozpoložení, ve kterém hledá pravdu, by to bylo možné. Nakonec z té myšlenky sešlo a Dan použil nahotu až v závěru představení.

Nic jste nenamítal?

Přišlo mi, že to má logiku; v žádném případě jsem v tom neviděl nic kontroverzního… Větším šokem pro mě bylo, když Dan Špinar prohlásil: "Tak jo, končím naši oficiální schůzku. Kamile, Jarku -pojďte sem!" Přisedli si k nám dva kluci, chvíli jsme se bavili, pak se Dan zvedl a prohlásil, že musí letět. Zaplatil a zmizel. Já tam s nimi zůstal, začali mi nalévat panáky, což jsem rád přijal, ale rozhodně se odmítal nechat přesvědčit, že jsem homosexuál. Trvalo to tři hodiny, a i když jsem byl v závěru slušně přiopilý, svou heterosexualitu jsem uhájil…

Angažmá v Národním divadle jste oslavil kávou v kavárně Slavia. Zašel jste tam údajně poprvé, protože jste byl přesvědčený, že tam smějí jen herci ze zlaté kapličky.

Občas mám rád, když si člověk v hlavě nastaví určitá pravidla… Když jsem byl malý, maminka mi vyprávěla, že v Praze naproti Národnímu divadlu je slavná kavárna Slavia, kam chodí herci naší první scény. Neměl jsem tehdy nejmenší ponětí o Praze, tím méně o Národním divadlu a Slavii. Později, když už jsem jako herec v Praze procházel kolem Slavie, jsem si říkal: Sem chodí jen herci ze zlaté kapličky, sem se nikdy nepodívám. Dal jsem si ultimátum, že si dám v té kavárně kafe až jako člen činohry Národního divadla. A dodržel to! Podepsal jsem smlouvu a zavolal mámě: "Tak si jdu dát kávu do Slavie!" A šel… Dnes vím, že je to obyčejná hospoda na rohu nábřeží a "Národky"… Mimochodem, víte, co je na angažmá v Národním skvělé?

Ne, copak?

Že můžete parkovat přímo pod ním! Tedy musíte mít menší auto, protože ty garáže byly snad stavěné ještě pro koně. Naštěstí mám Suzuki Vitaru a vejdu se všude. I když občas tam musím vylézat z auta kufrem, protože stání jsou tak těsně vedle sebe, že nedokážu otevřít dveře. To není chyba auta - vejde se všude, byť je uvnitř prostorné. Navíc je to čtyřkolka, takže za mě naprostá spokojenost.

Ještě píšete autorská představení?

Už ne. Svého času jsme měli se spolužákem Petrem Sedláčkem autorské představení Pandora, které jsme hráli v komorní scéně Divadla Petra Bezruče, jíž se říká Márnice - dokonce je to tam nade dveřmi nastříkané sprejem. Protože jsme byli demokraté, publiku jsme oznámili, že koho to nebude bavit, ať vstane, svlékne se do trenek, udělá kotoul vpřed, políbí si loket a laskavě odejde. Fakt se našel borec, který se zvedl, udělal kotoul a řekl: "Moc se omlouvám, ale políbit si loket nedokážu, nicméně jdu dom!"

A šel?

Šel. Akorát se nesvlékl jen do trenek, ale donaha - tím se nejspíš snažil vynahradit fakt, že nezvládl ten loket. Vzal si oblečení a odkráčel… My tenkrát nebyli ještě zkušení divadelníci, takže nás takto extrémní akce trošku vykolejila, ale naštěstí se lidé začali smát, tak jsme to ustáli. Mimochodem, ten kluk asi po deseti minutách zaklepal na dveře Márnice a prosil, jestli by se mohl dokoukat. Dovolili jsme mu to, ale pouze pod podmínkou, že se zase oblékne.

Je pravda, že jste schopen jíst pouze to, co si sám připravíte?

Jíst to, co uvařil někdo jiný, mi dělá problémy. Té fobie mě sice moje žena trochu zbavila, ale letos o prázdninách jsem měl zase trable. Když člověk cestuje do zahraničí, je pochopitelně svým způsobem smířen s tím, že bude jíst v místních podnicích; tady se ale naskytla nečekaná věc. Byli jsme v Portugalsku, kde panuje mezi Čechy zvyk, že si v restauraci každý něco objedná, pak se dá všechno jídlo doprostřed stolu a každý si vidličkou vezme, co chce - ten hippie styl pro mě byl nepřijatelný, takovou filozofii rozhodně nesdílím. Naštěstí to ostatní brzy pochopili a umožnili mi, abych si talířek nejdříve naložil já a potom ostatní.

Kde se ta fobie vzala?

Myslím, že nemalou roli sehrál můj dědeček, který mi jako malému vždycky ukázal eidam porostlý zelenou plísní a prohlásil: "No jo, už ho tady mám dlouho, ale to se spraví." Pak ho dal do trojobalu a pronesl: "No, a je to!" A byl oběd…

Vaše žena ten specifický vztah k jídlu snáší?

Moje žena, která jídlo miluje, to vždycky snášela dost špatně a taky mi říkala: "To je naprostá blbost - okamžitě se tohle odnauč!" Její slova jsem si vzal trochu k srdci a dnes už si nemyslím, že mě chce každý otrávit… V cizině to jde hůř! Když jsme s Hamletem vyjeli do Koreje, všichni se vrhli na trhy - mně nevadí, že někdo jí hady, které před ním svléknou z kůže a hodí ještě živé na pánvičku, kde se hýbou a poskakují, ale nedávám styl, jakým toto připravují. Viděl jsem třeba, jak jim na zem spadla rybička, oni ji celou ulepenou od špíny zvedli a zase hodili do akvárka… V ten okamžik jsem se sebral a zamířil do prvního McDonaldu, kde jsem se stravoval zbytek pobytu. Tyhle fastfoody jsou docela hnus, ale alespoň v nich do hamburgerů necpou maso, které jim spadlo na zem. Tedy doufám!

Není to pro člověka, který rád cestuje, velká komplikace?

Nejpříjemnější to není, ale na druhou stranu na cestách člověk zažije i spoustu věcí, které nemají s jídlem nic společného. Rád vzpomínám na cestu na Balkán; měl jsem spolužáka, který byl Černohorec. Dostali jsme nápad, že vyrazíme k němu domů do Kotoru. Projeli jsme Chorvatsko, Sarajevo, Bosnu a Hercegovinu, viděli řadu úžasných míst, která mě neskutečně okouzlila, navíc mě moc potěšilo, že i když neumím žádný jazyk, krásně se domluvím. Neovládám srbštinu ani chorvatštinu, ale stačilo mluvit po našem, tedy slezsky; Slovan se Slovanem už se domluví. A nejkrásnější zážitek jsem měl uprostřed chorvatských hor.

Jaký?

Zastavili jsme auto uprostřed hor a najednou se od horizontu přivalilo stádo ovcí a za nimi starý bača. Neměl jsem dobrý pocit, že stojíme na jeho louce, tak jsem vzal slivovici a šel se zeptat, zda mu nevadí, že tam parkujeme. Odpověděl, že ani v nejmenším, a já mu nabídl panáka. Řekl mi, že nemůže, protože kdyby se napil, utekly by mu ovce. A začal mi o nich chorvatsky vyprávět a já se ho slezským nářečím vyptával. Nakonec se rozhodl, že si na oslavu toho, že si tak krásně rozumíme, přece jen lokne. Napili jsme se a… to jsem v životě neviděl - jak polknul, všechny ovce začaly rázem zdrhat pryč! Nechápu jak, ale vycítily, že pantáta je ožralej, a "braly dráhu".

A jak to dopadlo?

Měl jsem výčitky, že jsem baču, který se jmenoval Ďurko, přiměl pít, a tím všechno způsobil, tak jsem mu pomohl zahánět ovce na salaš. Byl tak nadšený, že mě pozval k sobě domů a začal mě nalévat rakijí. Zajímavé bylo, že jeho žena celou dobu stála vedle stolu jako číšník, a kdykoli jsme měli prázdnou skleničku, dolila nám. Asi po šestadvacátém panáku se ten statný horal rozhodl, že mě ožení se svou dcerou. Hned mi začal ukazovat, co všechno dostane věnem - včetně traktoru značky Zetor. Odolával jsem, takže mi nakonec dal obrovskou dýni a poslal za kamarády, ať se prospím a ráno mu přijdu říct, jak jsem se rozhodl. Já se po čtyřech hodinách připotácel s gigantickou dýní a úplně opilý ke kámošům, kteří se báli, že mě bača zabil. Vrhnul jsem se do stanu a dva dny prospal.

Nikdy jste nezalitoval, že jste vyměnil hokej za herectví?

Opravdu nikdy, v hokeji bych to totiž do národního nedotáhnul. Mockrát jsem si říkal, že bych okamžitě bral, kdyby mi trenér reprezentace Miloš Říha zavolal, že chce zkusit následující experiment - poctivě bych trénoval s kluky, a kdyby ve třetí třetině bylo jasně rozhodnuto, na pár minut bych vyjel na led. To je můj obrovský sen! Ale nejspíš nesplnitelný, protože si nejsem jistý, jestli by moje - byť i jen symbolická - účast v národním týmu nebyla hanobením státního symbolu!

---

Patrik Děrgel

• 24. února 1989 v Bohumíně
• po absolvování základní hokejové školy zvládl Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a pokračoval ve studiu na pražské DAMU
• účinkoval v Národním divadle moravskoslezském, v Divadle Petra Bezruče, v Těšínském divadle, ve Švandově divadle na Smíchově
• dnes je v angažmá v Národním divadle v Praze, kde účinkuje v inscenacích Othello, Modrý pták, Manon Lescaut či Sen čarovné noci
• v roce 2014 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2013
• objevil se ve filmech Smíchov pláče, Brooklyn spí, Martin a Venuše, DonT Stop, Nepravděpodobná romance, Stíny proměn, Fotograf či Muzzikanti a v seriálech Ulice, Kriminálka Anděl, Helena, Hořící keř, Sanitka 2, V. I. P. vraždy nebo Specialisté
• zpívá a hraje na kytaru v kapele EMA
• s partnerkou, herečkou Markétou Frösslovou, má syna Vavřince
• v současné době vystupuje v páté řadě televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas