Město Bohumín

22.1.2019 - Konflikt, který pomohl určit hranice, ale vyhrotil nevraživost

Zdroj: Karvinsko
Ročník a číslo: 4
Strana: 6
Autor: Tomáš Januszek

VE STŘEDU 23. LEDNA UPLYNULE 100 LET OD ZAČÁTKU SEDMIDENNÍ VÁLKY

Vlistopadu předchozího roku (1918) bylo podepsáno příměří, jež je všeobecně považováno za konec první světové války, nicméně ve Slezsku podobně jako v dalších příhraničních oblastech Československa se definitivní hranice teprve tvořily, tedy stanovovaly, přičemž někde se část žádaného území násilím anektovalo. Nejinak tomu bylo na Těšínsku, kde právě kvůli stanovení hranice mezi Československem a Polskem vypukl na konci ledna 1919 krátký válečný konflikt známý jako sedmidenní válka.

TĚŠÍNSKO CHTĚLI POLÁCI

Těšínsko v té době nebylo polským územím. Nebylo ani územím nikoho, které by bylo možné připojit k tomu, či onomu státu. Bylo prokazatelně součástí Rakouského Slezska, českou korunní zemí ve Slezsku, kterou československá vláda podle dřívějších diplomatických ujednání Česdřívějších koslovenského národního výboru s vládami dohodových spojeneckých zemí považovala za součást ČSR.

Protože ale ve východní – těšínské – části Rakouského Slezska žilo podle posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910 celkem 427 tisíc lidí, přičemž víc než 55 procent z nich mluvilo polsky, nárokovali si území Těšínska Poláci. Město Těšín a další důležitá místa v zemi záhy obsadili jednotkami své armády a četnictva, ovládli úřady, soudy i nádraží a přistoupili k zavádění polské administrativy a organizovali dokonce i odvody branců do polské armády.

Ostatní obyvatelé Těšínska – nejen Češi, ale také Němci, a s nimi dokonce i nemalá část polsky mluvícího obyvatelstva – však představy národně uvědomělých Poláků nesdíleli.

MASARYK ANI BENEŠ SE TĚŠÍNSKA VZDÁT NECHTĚLI

Především se s těmito představami neztotožňovala československá vláda. A protože se Poláci chystali vypsat na leden 1919 parlamentní volby, které měly proběhnout také na území celého Těšínského Slezska, musela tomu nová československá vláda, nechtěla-li o Těšínsko přijít, zabránit. Na společném zasedání vlády a prezidenta T. G.

Masaryka 17. ledna 1919 se rozhodlo o obsazení území Československou armádou s cílem vytlačit všechny polské vojenské jednotky za hranice.

ULTIMÁTUM NEZABRALO

Ještě pár hodin před termínem stanoveným pro zahájení operace (23. ledna, 13 hodin) se k polskému vojenskému veliteli v Těšíně, generálu Franciszku Ksawerymu Latinikovi, vydal velitel českého vojska, podplukovník Josef Šnejdárek se skupinou důstojníků Dohody a s ultimátem, podle kterého měli Poláci vyklidit sporné území až za řeku Bialu. Termín byl šibeniční a prakticky nesplnitelný – dvě hodiny. Poláci ultimátum odmítli, a proto Československá armáda zahájila obsazování Těšínska. Útok byl rychlý.

Do 26. ledna byly dobyty Bohumín a Karviná, o den později padl i Těšín. Silnější československé jednotky postupovaly vpřed a Poláci se stáhli za řeku Bialu a ke Skoczówu. Pak ale zasáhly mocnosti Dohody a Českoslozasáhly venská armáda na Těšínsku obdržela rozkaz k okamžitému zastavení všech operací 30. ledna. Strany byly donuceny k uzavření příměří.

PŘÍMĚŘÍ A ODPLATA V ROCE 1938

Konečný verdikt neuspokojil ani jednu stranu. Poláci přišli o vesnice, ve kterých žili obyvatelé polského původu, ČechoobyvaČechoobyvaslováci zase přišli o část historického území. Na druhou stranu ale získali část toho, co nutně potřebovali: důležitou Bohumínsko-košickou dráhu a uhelná pole pod Karvinou.

Situace se uklidnila jen naoko. Při první příležitosti, na podzim roku 1938, vpadla na sporná území polská vojska znovu. Československo, nalomené mnichovským diktátem, tak přišlo nejen o Sudety, ale také o část Těšínska. A na obsazeném území opět planuly vášně. Ale to je zase jiný příběh...

STONAVSKÝ MASAKR

Velmi temnou stránkou sedmidenní války je Stonavský masakr. Dne 26. ledna bylo ve Stonavě zabito 20 vojáků 12. wadovického pěšího pluku, podle svědectví je příslušníci 21. střeleckého pluku (legionáři) měli povraždit už jako zajatce, snad dokonce i oloupit. K podobným událostem mělo docházet i jinde, a to i na civilním obyvatelstvu. Píše se o tom v tzv. "Bílé knize zločinů vojsk gen. Šnejdárka na Polácích", která tyto a podobné události popisuje a opírá se o výpovědi svědků a fotografie obětí.

Na druhé straně je třeba asi také říci, že zvláště v oblasti karvinského revíru se polské dobrovolnické milice velmi často uchylovaly k záškodnickému vedení boje. V Pamětní knize města Orlové se uvádí, že pochodující čs. vojska byla ostřelována ze zálohy z obytných domů polskými civilisty, kteří měli "odněkud" pušky. Pokud byli dopadeni, byli okamžitě pověšeni nebo zastřeleni. Obě strany se pak vzájemně obviňovaly z dobíjení raněných, hanobení těl mrtvých nepřátel apod.



    Městský úřad