close google translator menu
Dnes je Úterý 19.3., svátek má Josef.
Josef - biblické jméno hebrejského původu. Znamená nechť hospodin přidá.

Osobnosti narozené dnes:


  • Jozef Miloslav Hurban (*1842, +21.2.1888) - Slovenský literát, čelní postava slovenského národního obrození
  • Šebastián Hněvkovský (*1770, +7.6.1847) - Český básník a národní buditel
Změnit velikost textu: A- |  A |  A+

6.3.2019 - O roli musím diskutovat - Kateřina Kněžíková

Zdroj: Vlasta
Ročník a číslo: 10
Strana: 16
Autor: Eva Riegerová

Operní pěvkyně Kateřina Kněžíková mě vyvedla ze stereotypní představy korpulentní operní divy, která vyžaduje koše květin a má hvězdné manýry. Sólistka Národního divadla a matka dvou malých dětí je sympaticky pragmatická, rázná a stojí profesně i v soukromí oběma nohama na zemi. Poučný rozhovor!

Oceňuji, že jste coby matka půlročního miminka dorazila včas, vlastně že jste dorazila vůbec! Vypadáte fantasticky... Dobrá organizace?

Pomáhá celá rodina, hlavně maminka se neuvěřitelně stará. Například teď je u nás a hlídá děti, abych s vámi mohla tento rozhovor udělat. Bez ní, dalších členů rodiny a bez dokonalé organizace by to absolutně nešlo. Momentálně jsme s manželem ve fázi, kdy řešíme dlouhodobé pracovní závazky, až do roku 2021/2022. S tím ale souvisí plánování veškerých detailů týkajících se chodu rodiny, hlídání holčiček. Kdy a kam bude starší chodit do školky či školy, kdy si budeme moci dovolit udělat volno a jet za manželem apod. Plánujeme den po dni a někdy je náročné vše vymyslet a skloubit.

Na jeviště jste se vrátila už půl roku po narození druhé dcery, nelákalo vás být doma?

Obecně je tahle branže taková, že když sejdete na dlouho z očí, těžko se pak vracíte zpět, v tom je nevděčná. Neznám kolegyni operní pěvkyni, která by byla doma s dítětem tři roky. Když se narodila první dcera Adélka, půl roku jsem opravdu nezpívala, pak jen jeden nebo dva koncerty měsíčně. Zápřah v divadle jsem měla, až když jí byl rok. A byla jsem za to ráda, tělo se tak nějak zkonsolidovalo.

Jak?

Na nic jsem netlačila a řekla jsem si, že až to přijde, tak to bude. Neřešila jsem, jestli jsem tlustá nebo ne a kdy kila shodím. Teď, půl roku po narození Barborky, to řešit musím, protože se zatím nevejdu do kostýmů, jsou mi těsné. A vše jde pomaleji než bych chtěla. Hlasivky jsou sval a bez pravidelného cvičení a zápřahu ochabují. Nepoužívání hlasu během divadelních prázdnin znamená několikatýdenní tzv. nahazování hlasu zpátky. Takže dva nebo tři roky na mateřské, aniž by člověk vůbec vylezl na jeviště, jsou pro sólistku nemyslitelné, to si nemůžeme dovolit.

Byl návrat po prvním a druhém dítěti jiný?

Rozdíl je ten, že jsem po druhém porodu naskočila po třech měsících, a to byla jízda na horské dráze. Ale už jsem měla jako maminka nějaké zkušenosti. U prvního dítěte člověk pořádně neví, do čeho jde. Nejde jen o to, že musí být dítě nakrmené, přebalené a tak dále, ale najednou vedle sebe někoho máte, neustále. Musíte posouvat mantinely toho, co vydržíte energeticky, psychicky. Nebyla jsem si jistá, jak mateřství půjde s prací dohromady. A upřímně: před pěti lety jsem ještě neměla tolik krásných příležitostí jako teď. Po porodu jsem se celkově zklidnila, nad mnohým mávnu rukou, méně se stresuji a z nepovedeného si nedělám takovou hlavu. Nad to všechno se mi zpívá výborně a i okolí změnu mého hlasu zaregistrovalo.

Čím to?

Myslím, že v mém případě to je jako s polévkou, kterou je nutno dlouho vařit, aby se propojily všechny ingredience a chutě. Můj nynější stav je spojením dlouhodobé práce a dvou porodů, které můj hlas zakulatily a změkčily.

A po druhém dítěti?

Měla jsem nějakou představu, ale nechávala jsem si otevřená zadní vrátka, protože nemůžete vědět, jaké dítě se vám narodí – kdyby byla Barborka plačtivá, všechno bych zrušila, ono je odtud potud. Snažím se najít zlatou střední cestu, i když to pro mě znamená příšerné úsilí všechno zorganizovat, zvládat. Často jsem hodně unavená, protože pracuji i po nocích. Ale kdyby se něco dělo, ruším. Zatím všechno běží, nic se nestalo a doufám – a na dřevo klepu – snad ani nestane.

Tady je asi třeba říct, že váš manžel je sólistou vídeňské Státní opery, takže pendlujete mezi Prahou a Vídní...

Na pendlování je nejhorší to balení, ale nemohu si stěžovat. Je to styl života, který jsem si vybrala a který naše děti zvládají. Věděla jsem, koho si beru, a nemůžu najednou po několikaletém soužití chtít, aby to bylo jinak. Náš život je hodně variabilní. Naštěstí je manžel naprosto samostatná jednotka, takže nějaké starosti o jeho osobu odpadají.

To ale u úspěšných mužů u nás není norma.

Jeho maminka ho k samostatnosti a neofrňování se nad ‚ženskými pracemi‘ odmalička vedla, zapojovala ho. Adam umí úplně všechno. I já se snažím své děti vést k samostatnosti a neřeším, zda to či ono má dělat muž či žena. Já manžela ráda opečovávám, na druhou stranu nemám časovou kapacitu na to, abych mu vysvětlovala, že si má do kufru na týden zabalit sedm košil. Mimochodem, v životě jsem manželovi kufr nebalila.

To některé manželky dělají?!

V některých rodinách to tak funguje. Rozdělení na ženské a mužské činnosti je běžnou záležitostí a teplé večeře nutností. Každý ale přece žije podle toho, co mu vyhovuje, a je to tak naprosto v pořádku. Sama za sebe však říkám, že při mém životním stylu bych takového partnera mít nemohla. Musím přiznat, že mě trošku na českých ženách mrzí, že svoje syny a budoucí manžely nevychovávají k pozitivnímu přístupu k takzvaným ženským činnostem. Jak výstižně řekla jedna moje kamarádka: "Sundá si ponožky a za tři dny se zázračným způsobem čisté objeví ve skříni!"

Budu se od vás muset trochu přiučit, já ty teplé večeře dělám...

Ale já je dělám také, jen ode mě nejsou vyžadovány. Myslím, že i bez teplých večeří jsou lidé spokojení. Takže na tom to rozhodně nestojí nebo by aspoň nemělo. U nás doma je obrovské plus, že vždycky dokážeme hledat řešení: nejde to takhle, zkusíme to jinak. Když něco není uděláno, a já zrovna nemám čas, zastane to Adam, a naopak. Pevně se držíme motta: Nedělat si problémy tam, kde nejsou.

Viděla jsem vašeho manžela zpívat, a podle mě to bylo úžasné! Řekněte, jaký je?

Boží! Ale abych ho jen nevynášela do nebes, každý má své mouchy. Velmi si na něm cením toho, že i přes všechny úspěchy zůstal normální. Nezměnil ho fakt, že dělá práci na nejvyšší možné úrovni v té nejlepší společnosti. To se ne každému povede a mnoho lidí zpychne. Je to dál normální chlap, který umí vyměnit žárovku, je zručný, normální kluk z normální rodiny, pere si, žehlí...

Žehlí?!

Žehlí.

Já vám ho asi závidím.

Kdo by mu žehlil, když je podstatnou část roku někde v háji? Když ve Vídni začínal, byl tam několik měsíců sám. Tenkrát ještě neměl peníze na čistírnu, tak kdo by to dělal? Vytírá, luxuje, myje okna. Všechno dělá, všechno umí. Jen snad vařit jako já neumí, ale ani já se za žádnou velkou kuchařku nepovažuji.

Promiňte, nechala jsem se unést, zpět k vaší práci: řekla jste, že opera není žánr, který by zrovna trhal dveře, přitom vstupenky jsou dlouho předem vyprodané!

To ani nevím, na prodeje lístků jsem se nikdy nekoukala. Záleží na tom, jestli srovnáváte klasickou operu s koncertem Lucie Bílé, pak opera opravdu dveře netrhá. Jestli s nějakou kutálkou na vesnici, tak samozřejmě ano. Jde především o to, aby byla opera žánr, kam se nebojí lidé přijít bez předsudků.

Jakých předsudků?

Už to není oblast nebo typ umění, kdy zleva přijde pěvec, zapěje, byť krásně, a odejde doprava. Operní představení je často velice rozpohybované, živé a akční. Ráda bych, aby se lidé nebáli chodit na třeba i moderněji pojaté kusy. Nemusí to nutně znamenat, že nebudou mít hezký zážitek.

Upřímně, mně občas připadají zmodernizované klasiky taky šílené a odrazuje mě to.

Někdy jsou režie hodně komplikované, lidé na to nemají náladu a chtějí si užít normální klasiku. Což naprosto chápu. Můj názor je ale ten, že je důležité, aby byl daný kus udělaný pro diváka smysluplně a pochopitelně a je jedno, jestli jde o klasické, nebo moderní pojetí, protože i klasika může být zpracovaná kýčovitě a hloupě.

No počkejte!

U moderního zpracování je nutné, aby režisér a všichni kolem byli víc než připravení, protože napadení jednotlivostí je o to snazší, když se opera někam dějově posouvá. Je hrozně diskutabilní, kde a jak dveře pro diváka otevřít, nebo je naopak zavřít.

Když máte dojem, že je téma zpracované špatně, dokážete se tomu postavit?

Ano, a poslední dobou si připadám už dost stará na to, abych akceptovala výmysly, které nemají opodstatnění. Výsledná podoba díla, na kterém poměrně dlouho pracujeme, je společnou prací a podle toho očekávám i přístup inscenačního týmu. Bohužel jsem se setkala i s tím, že mi režisér nedokázal odpovědět a vysvětlit svůj záměr, jen řekl: Takhle to prostě bude, tečka. Jak to pak mám zpracovat, aby to divák pochopil?

Co s tím?

Jednak důvěra interpreta v režiséra klesá a jednak já nemohu a nechci akceptovat tento přístup práce. Nikdy.

Prochází vám taková zásadovost?

Jsou režiséři a dirigenti, kteří se mnou pracují rádi, protože chápou, že představení je kolegiální, týmová práce, kam diskuse patří. Na druhou stranu jsou režiséři a dirigenti, kteří se mnou pracují neradi, protože otázky kladu vždycky. Musím pochopit koncepci, protože to je nejenom má práce, ale především jen tak dokážu předat divákovi režisérův záměr. Já jsem tím prostředníkem mezi nimi, já na tom pódiu potom stojím.

Připadáte mi dost tvrdohlavá.

V práci možná tvrdohlavá jsem, jinak jsem mimochodem narozená v mírumilovném znamení Raka. Ba ne, tvrdohlavá jsem. Abych svou práci dělala dobře a na vysoké úrovni, je nezbytné o ní diskutovat. Když mi někdo řekne "nediskutuj a udělej", tak se zaseknu a je konec. Uráží mě, když se mnou někdo jedná jako s nástrojem. Jsem tím článkem v řetězci, který pomáhá příběh a představu režiséra a dirigenta zhmotnit.

Jak by vás tedy ideálně měli vnímat?

Jako kolegyni, která může mít i jiný názor, ale která je připravena názor změnit. Jsou na nás kladeny velké nároky nejen po stránce umělecké, ale také vizuální.

Když jsme u vizuality: jste hodně štíhlá, vždycky jsem si myslela, že operní zpěvačky musí být dost při těle...

To je jen takové zažité klišé. Skutečnost je ale jiná. Když je někdo při těle, ničemu to nepomůže, protože tuk nerezonuje, nerozezvučí se. Podstatné je, zda se člověk ve svém těle cítí dobře a zda je schopen splnit všechno, co se po něm chce. Výmluva typu "musím být tlustá, protože jsem operní pěvkyně", je holý nesmysl.

Jsem zmatená.

Podívejte, když je divadlo samý polstr, zvuk se nenese, ale když máte prostor celý ze dřeva, tam se hlas nese a rozezvučí v plné své kráse. A to samé máte s tělem. Dřív nebyly režijní a jevištní požadavky zdaleka tak vysoké jako dnes: zpěvák přišel, odzpíval, obešel takové to kolečko kolem stolu, který byl úplně vepředu na forbíně, a odešel.

A dnes?

Zpíváte na jevišti vepředu, vzadu, v různých polohách vleže, hýbete se, běháte, skáčete, houpete se ve výškách. Tahat kila navíc není žádná legrace, coby operní pěvkyně musím běhat a být fyzicky zdatná, abych to zvládla. Nejhorší to mají komické role, které se během produkce nezastaví a upřímně, nikdo není zvědavý na dvěstěkilového pěvce nebo pěvkyni. Netvrdím, že je nutné vypadat jako modelka, ale opera není jenom zpívání, jde i o vzhled.

Jak moc se opera proměnila za posledních, řekněme deset patnáct let?

Změna je markantní. Režiséři si vybírají takzvané ‚typy‘, takže můžete zpívat jako Maria Callas, ale když nesplňujete typ například pětatřicetileté blondýny se zelenýma očima, máte smůlu. Což je přinejmenším zvláštní. Um šel stranou. Režiséři mají velkou moc při obsazování, ale myslím, že by to měla být hlavně výsada dirigentů. Existují paruky, čočky, dá se ledacos zařídit!

Když vás poslouchám, mám dojem, že v opeře o všem rozhodují chlapi!

Být ženou v režisérské, dirigentské nebo vůbec vedoucí pozici se u nás v opeře moc nenosí. Ženy musí vynaložit mnohem větší úsilí a být víc připravené než muž, jinak není jejich autorita přijata. Na druhou stranu, žena, která v sobě uměle buduje mužský přístup, aby zaujala, se také nejeví jako správná cesta. Bez přirozené autority se v této oblasti těžce pracuje. To jim opravdu nezávidím a mají můj hluboký obdiv.

---

Dva nebo tři roky na mateřské, aniž by člověk vůbec vylezl na jeviště, jsou pro sólistku nemyslitelné, to si nemůžeme dovolit. Jsem tvrdohlavá. Abych svou práci dělala dobře a na vysoké úrovni, je nezbytné o ní diskutovat. Když mi někdo řekne "nediskutuj a udělej", tak se zaseknu a je konec.

VIZITKA

Kateřina Kněžíková (1982) * Operní pěvkyně. * Pochází z Bohumína. * Absolvovala Pražskou konzervatoř (2007) a HAMU (2010). * Od roku 2006 je stálou členkou Národního divadla v Praze. * Je manželkou basbarytonisty Adama Plachetky, mají spolu dvě dcery. * Žijí střídavě v Praze a ve Vídni.


O roli musím diskutovat - Kateřina Kněžíková - Zvětąit
Velikost: 986 x 1 317 bodů - 2 MB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

 

Naposledy aktualizované

Vygenerováno za 0.25 sekund