Na mořích a oceánech strávil dohromady několik let. RICHARD KONKOLSKI (75), jeden z nejslavnějších českých mořeplavců, získal na svých plavbách mnoho prvenství a vytvořil i několik světových rekordů. Stal se třeba prvním sólo jachtařem, který sám třikrát obeplul zeměkouli.

Byl jste první člověk na světě, který sám třikrát obeplul zeměkouli. Jak dlouho taková cesta trvá?

První plavba na malé Niké I. trvala tři roky. V roce 1972 jsem vystartoval na svůj první sólo závod přes Atlantik z Anglie do Ameriky a odtud pak dál kolem světa. Během plavby jsem se živil vším možným, protože jsem vystartoval jen s pěti dolary. V americkém Newportu jsem udělal v jednom domě střechu a kuchyň, v New Yorku jsem tři měsíce pracoval jako řezník, v Jižní Africe jsem jednomu člověku postavil barák.

A co ty druhé dvě cesty kolem světa?

To už byly závody, které měly čtyři etapy: z amerického Newportu do Kapského města, poté do Sydney, do Rio de Janeira a zpátky do Newportu. Ten první závod jsem plul v roce 1982. Dva roky jsem v Polsku připravoval loď Niké II., o trochu větší než ta první, ale nakonec mě funkcionáři ze Svazu jachtingu nechtěli z Československa pustit. Tak jsem vyplul bez povolení. A opět bez peněz. Závod kolem světa mi trval 203 dnů, udělal jsem pět světových rekordů, doma mě ale mezitím obvinili z pošpinění dobrého jména republiky a odsoudili na 11 let. Tak už jsem se domů ani nevracel.

Proto jste zůstal v Americe?

Ano, závod končil v Newportu, tak jsem tam rovnou zůstal. Byla to Mekka jachtingu, doufal jsem, že otevřu jachtařskou školu a budu jachting učit. Ale z toho sešlo, protože tam neuznávaly evropské kapitánské zkoušky, a abych mohl udělat ty americké, musel bych být americkým občanem. A získat občanství byla otázka sedmi let. Tak jsem se zpočátku živil stavařinou a později jsem si vybudoval mediální studio a věnoval se filmování, hlavně filmům s námořní tematikou. A o čtyři roky později jsem vyrazil na třetí plavbu kolem světa. Ta byla o 41 dnů kratší než ta druhá. Plul jsem ji zase na Niké II., na lepší loď jsem neměl. Všichni ostatní měli daleko větší a modernější lodě, speciálně postavené pro tento závod. Také jsem byl jediný závodník bez sponzora a s omezeným vybavením. Přesto jsem vylepšil své rekordy a udělal ještě další.

Tehdy jste ještě používal sextant (přístroj pro určení zeměpisné polohy měřením úhlu mezi nebeskými tělesy a hladinou moře), zatímco ostatní už měli satelitní navigaci. Takže jste se orientoval podle oblohy?

Jistě. GPS ještě neexistovala. Až ve druhém závodě už jsem měl taky satelitní navigaci, ta ovšem určovala pozici jen několikrát denně. Dnes je to už hračka, každý má GPS rovnou na telefonu.

Jak jste na moři zvládal samotu?

To mi nevadilo. Na nudu není čas, loď pluje 24 hodin denně. Ale musíte mít rezervu energie pro horší případy, takže když bylo pěkně, snažil jsem se trochu si zdřímnout. Ale i tak jsem neustále vstával, kontroloval loď, oblohu a obzor, abych se třeba nesrazil s ledovcem nebo jinou lodí. Když bylo hodně ideální počasí, tak jsem si zdříml na dvě hodinky, ale běžně to bylo tak 20 minut, půl hodiny. Spával jsem na palubě, vystaven všem sprškám od moře, dešti, zimě, větru, ale vždy ve střehu jako divoké zvíře, neustále jsem musel vnímat vše, co se kolem mě dělo. Vítr se může kdykoliv změnit, takže musíte být připraveni okamžitě zasáhnout. Ve dne i v noci. Ale mně to nevadilo, byl jsem odolný a celkem fyzicky zdatný. Do toho všeho jsem ještě řešil navigaci. Se sextantem se pracuje jen v určitou denní dobu nebo v noci, kdy jsou vhodné polohy nebeských těles pro výpočet. Také potřebujete vidět mořský horizont.

Šlo vám na cestách někdy o život?

Mockrát. Třeba při plavbě na první Niké přišel sekundární hurikán. Měl jsem plout z jihoafrického Durbanu do Kapského města, kde je to velmi nebezpečné kvůli silnému mozambickému proudu. Na plavbu už nebyla ideální doba, ale počkal jsem, až přejde hurikán, a i když jsem věděl, že bude moře rozbouřené, tak jsem předpokládal, že než dojedu tisíc mil do Kapského města, všechno utichne. Ale to se nestalo – téměř okamžitě přišel druhý silný hurikán, o kterém nikdo nevěděl. Ani meteorologické úřady. S lodí jsem v té bouři udělal během jedné noci tři kotrmelce. Normálně se loď postavila na příď, pak šla celá do vody, já jsem byl uvnitř a nemohl se dostat ven. Loď se překlopila úplně celá, už jsem polykal bublinky, ale pak se naštěstí položila na bok a pak zpátky nahoru. Před třetím kotrmelcem jsem viděl v dálce velkou loď, tak jsem jí signalizoval baterkou, aby do mě nenarazila, protože moje loď byla rozbitá, bez elektřiny a nebyl jsem v té noční bouři vidět. Ale zato jsem viděl, jak se na mě řítí obrovská vodní stěna – velká vlna, která když do mě buchla, tak mě vymrštila ze vchodu kajuty čtyři metry do vzduchu. Letěl jsem jak kometa a dopadl tvrdě do vody. Když jsem se vynořil, tak Niké byla dnem vzhůru, úplně se zase převrátila. Plaval jsem k ní a loď se začala zpátky převracet a blízko mě se vynořoval stěžeň. Popadl jsem ocelová lana, a jak se Niké narovnávala, tak mě i se stěžněm vynesla nahoru a já jsem za chvíli přistál na palubě. Lodní kýl je totiž těžký, na malé Niké to bylo 500 kg olova, tak nevydrží dlouho nahoře. Na druhou stranu, když se loď naplní vodou, tak jde právě kvůli této váze hned ke dnu. Musel jsem tedy urychleně dostat vodu z lodi pryč.

Měl jste tam nějakou pumpu?

Ne, vše bylo zničené. V takových podmínkách je nejlepší pumpou vystrašený námořník a kbelík. Někdy je to prostě dobrodružné. Na moři jsem za deset let ztratil dvacet kamarádů, s nimiž jsem jezdil závody. A to neznám osudy všech dalších.

A záchranný člun jste pro případ nouze měl?

Ano, to byla povinná výbava. Nafukovací záchranný člun, který je v balíku i s láhvemi se stlačeným vzduchem. Pokud jde loď ke dnu, tak se běžně člun automaticky nafoukne. Nikdy jsem ho ale na moři nepoužil.

Ani jste nikdy nevolal o pomoc?

Ne. To bych neudělal, ani kdybych byl opravdu ve velké nouzi. Námořník musí být připraven pomoci si sám. Hlavní organizátor závodu přes Atlantik, plukovník Hasler, nám před sólo závodem přes Atlantik v roce 1972 řekl: "Hoši, doufám, že jste gentlemani, a když se vám něco stane, jste připraveni jít i s vaší lodí ke dnu. Že nebudete volat o pomoc a vystavovat jiné riziku, že přijdou o vlastní život." A já se podle toho řídím. Teď máte ale případy, kdy chce šestnáctiletá dívka sponzorovaná rodiči obeplout svět, vypluje z Austrálie směrem k Africe a uprostřed Indického oceánu ztratí stěžeň. Je zabezpečená, má jídlo, vysílačku, všechno potřebné, klidně si může postavit provizorní oplachtění a doplout až ke břehu Afriky. Ale ona místo toho volá o pomoc uprostřed Indického oceánu, kde ji začnou zachraňovat velké námořní a vojenské lodě a letadla a celé to stojí miliony dolarů.

Takže vy byste šel raději ke dnu, kdyby šlo do tuhého?

Samozřejmě, je to otázka cti. Ale hlavně je důležité, aby nikdo nevystavoval nebezpečí jiné. Třeba jeden Brit, který jel s námi závody, měl leukémii, potřeboval vyměnit krev, a i když viděl, že nedopluje do cíle včas, tak o pomoc nevolal. Protože byl ale v Anglii známý, tak jiní začali zmatkovat. Znali jeho pozici, spojili se s francouzskou válečnou lodí, která nabrala rychlost, aby se k němu dostala co nejdříve. A po cestě narazila do jachty, na níž zahynulo šest lidí. Navíc když připluli k Britovi, tak byli s tou velkou lodí tak neohrabaní, že mu zlomili stěžeň. Britské námořnictvo tam nakonec poslalo helikoptéru a výsadkáře, Brita dovezli do Anglie, kde ležel tři dny v nemocnici a pak zemřel.

Vy jste na moři nikdy nemocí netrpěl?

Na moři jsem měl jenom úrazy. Třeba mě zasáhlo ráhno do tváře, rozťalo mi rty a částečně vyrazilo zuby. Zůstaly ale pořád v dásni, tak jsem je zatlačil zpátky. Kování ráhna mi ovšem zajelo do nosu, takže jsem měl rozbitou i nosní přepážku. A k tomu i otřes mozku, tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Všude jsem viděl krev a měl chvílemi tmu před očima, pak jsem si ale tvář zabandážoval, udělal navigaci a zamířil k nejbližšímu ostrovu. To byl ostrov Svaté Heleny uprostřed Atlantiku. Dva dny plavby. Přes obvazy jsem nemohl jíst, tak jsem v nich udělal dírku a přes trubičku cucal kondenzované mléko.

Na Svaté Heleně už byl nějaký doktor?

Byla tam nemocnice, ale měl jsem to všechno po těch dvou dnech natolik srostlé, že už s tím stejně nic nenadělali. Jenom sundali zkrvavenou bandáž a odstranili několik odstávajících kousků rány. Jinak jsem ale nikdy na moři nemocný nebyl. Ostatně měl jsem před plavbou řadu očkování. A kdyby, tak jsem měl s sebou dobře vybavenou lékárničku, třeba i s kleštěmi na trhání zubů.

Co mořská nemoc?

Tu jsem měl mockrát. Jsem z rodiny, kdy moje máma musela při cestě do Ostravy, která je od nás z Bohumína 10 kilometrů, třikrát vystoupit, jak jí bylo špatně. A my děti jsme to zdědily. Při řízení lodi je to otázka překonání, po prvním Atlantiku a Pacifiku už jsem si zvykl. Je to taky o lodi, každá má jinou frekvenci houpání a každý oceán má jiné vlnění a rytmus.

Co jste na moři jedl?

Když jsem se chystal na první závod, tak jsem neměl tolik zkušeností a kamarád kuchař mi připravil masové konzervy. Byly jenom plné masa, protože Niké byla malá a nebylo tam moc místa. Pak taky dlouho vydrží vajíčka a brambory. Nebo jsem si pekl chleba. Ale neměl jsem troubu, tak jsem ho pekl na pánvi. Měl jsem mouku a droždí, zadělal jsem to a nechal nakynout. Pak jsem vzal těžkou železnou pánev, na ni jsem dal pár hřebíků a na ně položil nerezový hrnec. Ten byl tenkrát hrozně drahý, stál asi 350 korun, což byla třetina výplaty. Do hrnce jsem dal těsto, a tím, že tam byly ty hřebíky, tak se pod hrncem vytvořil vzduchový polštář a nepřipalovalo se to. Celé jsem to nakonec přikryl alobalem, a tak vytvořil troubu. Ale jinak jsem baštil brambory a rýži, a aspoň jednou denně jsem si vařil teplé jídlo,
protože člověk potřebuje energii. V závodě jde o umístění, takže neděláte nic jiného, než že nastavujete plachty. A když přijde hlad, tak uděláte jen něco rychlého. Něco v prášku nebo třeba osmahnout cibulku, hodit na to maso z konzervy, do toho vajíčko a hotovo.

Ryby jste nelovil?

Během závodu ne, ale během té první cesty kolem světa ano. Když jsem plul, tak jsem hodil šňůru s háčkem do vody a táhl ho za sebou. Háček ve vodě poskakuje, třpytí se a láká ryby. Nebo jsem jedl létající ryby, které se vyplaší, vznesou se a přistanou rovnou na palubě. Ty byly dobré i syrové, nebo jsem je někdy vysušil na slunku. A na háček nebo podvodní kuší s harpunou jsem lovil i žraloky. Později jsem používal i nálož. To se dala na kuši nábojnice, a když střela narazila na žraloka, tak došlo k výbuchu, který žraloka usmrtil. Tenkrát to bylo ještě povolené.

Takže jste se přímo mezi žraloky potápěl?

Samozřejmě. Kolikrát jsem musel zakotvit a dostat se na břeh, tak jsem mezi nimi musel proplavat. Ale třeba u Kokosového ostrova (zhruba 550 km od pobřeží Kostariky, pozn. red.) jsem je chytal na háček. Pak mě to ale přešlo. Jednou jsem totiž zakotvil v Austrálii v jedné zátoce, a abych nějakého žraloka chytil, hodil jsem do vody velký hák, který visel na nerezovém lanku. Voda tam byla kalná, začal jsem uklízet loď, a když jsem končil, tak se loď najednou sama rozjela. Na háček se totiž chytl obrovský žralok a plaval pryč i s lodí. Když jsem viděl ten ohromný žraločí hřbet, tak ve mně ztuhla krev. Niké stála na kotvě, ale žralok zatáhl z opačné strany tak silně, že se kotevní lano napjalo a stáhlo příď lodě až na úroveň mořské hladiny. Naštěstí nerezové lanko prasklo a žralok se uvolnil.

Velryby vám cestu nezkřížily?

Taky, dokonce jsem jel na ostrově Tonga v Oceánii na jejich lov. Tam je mohou domorodci lovit pro vlastní spotřebu stále, i když jen v omezeném množství. Pořád je loví starým tradičním způsobem pomocí harpun. Mohl jsem jet na lov velryb s nimi a fotit. Filmování mi ale tonžský král zakázal, protože Japonci mu tenkrát za nafilmování lovu nabídli 50 000 dolarů a já nic.

Měl jste někdy problémy s piráty?

Naštěstí ne, tenkrát to byla úplně jiná doba. Nikdy jsem Niké nezamykal, nikdy mi nikdo nic neukradl, ani mě nepřepadl. Třeba jsem vypral prádlo, pověsil ho v přístavu do lanoví a šel na pevninu. A když přišel déšť, tak mi ho sousedi z jiné lodi sundali a hodili dovnitř do kajuty. Nebo mi tam nechali košík s ovocem.

Plul jste někdy přes obávaný bermudský trojúhelník?

Mockrát. A nic se mi nestalo. Jsou tam určité anomálie, jako třeba magnetická, kdy vám lítá kompas, ale je to logické, protože je tam ložisko železa. Pak je tam v jednom místě opravdu velká hloubka, taky tam vede trasa hurikánu a je tam i velmi silný Golfský proud. A když vítr fouká proti proudu, tak se vlny zkrátí a zvýší a jsou daleko nebezpečnější. Je tam koncentrace takovýchto přírodních úkazů. Ale podobných anomálií je na světě několik. Když budete věnovat pozornost nějakému jinému místu, zjistíte, že se tam třeba taky stala spousta zvláštních věcí nebo tam umřelo hodně lidí. Někdo ale začal jednou o bermudském trojúhelníku psát a všichni to od té doby přepisují a dělají z toho fámu, nebezpečnější místo, než ve skutečnosti je. Samozřejmě jsou tam těžké podmínky, ale žádná nadpřirozená síla, která vás stáhne dolů. I když se tam ztratily nějaké lodě nebo i celá vojenská letka (v prosinci 1945 nad bermudským trojúhelníkem zmizelo pět amerických stíhaček, pozn. red.), tak to bylo v době, kdy nebyla GPS, neuměli si poradit, tak třeba vlítli do hurikánu, došlo jim palivo a kdesi skončili. Takových příběhů je habaděj.

---

"Za vyplutí bez povolení jsem dostal jedenáct let." "Loď se úplně celá překlopila, už jsem polykal bublinky." "Ráhno mě zasáhlo do tváře a vyrazilo mi zuby." "Když střela narazila do žraloka, došlo k výbuchu."

RICHARD KONKOLSKI (75) Vyučil se zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku. Už od mládí se věnoval jachtingu, v roce 1972 se poprvé zúčastnil závodů osamělých mořeplavců OSTAR přes Atlantik z anglického Plymouthu do amerického Newportu. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v sólo plavbě kolem světa (ukončil ji v roce 1975). Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli. Závodu OSTAR se zúčastnil i v roce 1976 a 1980. Na plavbu kolem světa se následně vydal ještě dvakrát v rámci závodů BOC Challenge – sólo závodu z amerického Newportu do Kapského města, přes Sydney, Rio de Janeiro a zpět do USA, a to v letech 1982/83 (203 dnů) a 1986/87 (162 dnů). V červnu 1982 emigroval s manželkou Miroslavou a synem Richardem do USA. V létě 2014 se vrátil do Česka. Je čtyřikrát držitelem titulu "Jachtař roku" ve třech různých zemích. V roce 1987 získal ocenění amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Má i Stříbrnou medaili Senátu České republiky a medaili Za zásluhy v oblasti sportu (2013). Je autorem 19 knih a řady filmů a televizních dokumentů.