Bývalý hokejový útočník a trenér MILOŠ HOLAŇ u příležitosti svého jubilea pro Deník zavzpomínal na kariéru i brankáře, kteří proti němu stáli. K nim řekl:

STUDÉNKA – Seká, hrabe, co je třeba, to natře nebo opraví, věnuje se vnučkám, a ve svých čerstvých sedmdesáti letech nezanevřel ani na sport. Bývalý útočník, jeden ze symbolů úspěšné vítkovické éry sedmdesátých a osmdesátých let, Miloš Holaň starší, i v důchodu žije aktivně.

"Jsem po třech operacích bypassu, ale sedět bych nedokázal," říká zakladatel hokejového rodu a uznávaný trenér mládeže, jehož rukama prošla řada extraligových i reprezentačních hokejistů.

Velkou péči věnuje domu ve Studénce, kde se před sedmi lety po konci trenérské dráhy ve Vítkovicích natrvalo usídlil. "Rozhodně nezahálím," potvrzuje spokojený důchodce.

Jak na vás působí, když si řeknete, že vám je sedmdesát?

Že to je neuvěřitelné. Když měl můj taťka padesát, tak jsem si říkal: "Ježíšmarjá, takový starý chlap." A vidíte, letí to. Ale co se dá dělat? Biologický proces je neúprosný, mladí se rodí, staří umírají. Ale abych se přiznal, tak necítím, že by mi mělo být už tolik. Jen jestli nebude v občance nějaký nepořádek.

Na prahu osmé dekády života se tedy cítíte dobře, je to tak?

Ano, a to i přesto, že jsem po trojnásobné operaci bypassu, byť to už je pět let. Ale vidíte. U domu co je třeba, to udělám, k tomu si hraju s vnoučaty. Čtyři sice vyletěla do světa, ale tři jsou tady. A také sportují. Jedna dělá aerobic, druhá hraje florbal za Vítkovice a prý jí to opravdu jde. Je šikovná. Vždycky mě donutí vytáhnout naši hokejovou branku, do které kdysi střílel už Miloš, a já musím chytat. A upřímně trochu se bojím, i když od ní to ještě snesu. Když ale přijede právě Miloš, jdu radši ven.

Takže sport neopouštíte…

Určitě ne. Plavu, jezdím na kole, hraju i ping-pong, v rámci možností dělám vše. Vždy říkám, že člověk potřebuje hlavně pohyb. Ale celá naše generace stárne. Láďa Stránský měl sedmdesát před dvěma roky, podobně Vláďa Vůjtek, na stejnou metu by letos dosáhl i můj parťák z útoku Zbýňa Neuvirth, ale ten už zemřel. Přesto na hokej jezdím, i když ne na každý zápas, mám permanentku. A teď si k tomu kvůli synovi přiberu i Porubu.

Evidentně se tedy nenudíte.

To ne, ale i když se to nezdá, tak volného času moc není. Blíží se zima, topím dřevem a uhlím, takže je třeba to přivézt, nachystat a složit. Teď mám ve sklepě sedm barelů na slivovici, už to bublá, k tomu rutinně každý den zajít do obchodu, případně i do tipáče.

Sázíte?

Ano, ale jen ze srandy. Chodí nás tam asi deset důchodců, vždy tam dáme jen za deset korun pár zápasů.  

Lze předpokládat, že hlavně hokejových…

Jasně. Teď byla okurková sezona, ale s přípravnými zápasy se to rozjelo a už začnou i soutěže, takže to člověk dává dohromady, předpovídá, kdo a kam půjde, a tedy výsledky. Dost kecáme a hodinu tam vždy strávíme. Ale jak říkám, je to sranda.

Co říkáte na to, že váš syn Miloš nyní trénuje právě v prvoligové Porubě?

Já jsem mu říkal, ať už se hlavně usadí doma a necestuje. Ale přece jen trenérské místo je ožehavé. Když se daří, tak je trenér dobrý, když ne, tak je špatný a odnese to jako první. Když byl v Pardubicích, měl byt, zázemí, ale byl tam sám. Manželka s dětmi, případně já, jsme jezdili třeba jednou za čtrnáct dní, ale není to ono. Navíc teď už mu děti chodí do školy. Víte, takový kočovný život je trochu nanic.

Váš syn procestoval svět, zatímco vy jste celý život strávil ve Vítkovicích. Je to dáno jeho povahou, nebo jen dobou?

Samozřejmě že dobou. Když jsem končil kariéru, chtěl jsem jít hrát ještě do Polska, a ani tam mě nepustili, protože jsem nebyl členem KSČ a nehrál jsem za národní mužstvo. A dneska? Kdo chce, vyřídí si angažmá a jde. V Německu, v Rakousku se chodí do druhé ligy nebo krajského přeboru, a vydělají si víc než tady.

Kromě Polska jste neměl i jiné nabídky? Třeba jako trenér?

Ne, protože mám jen druhou trenérskou třídu. Ale když jsme za silné totality jezdili do Rakouska, tak tam mě lákali.

O útěku jste neuvažoval?

To nešlo. V té době jsem už byl ženatý, měl dvě děti… a tohle provést, tak by celou rodinu zavřeli. Ale našli se z našeho mužstva kluci, kteří utekli. Třeba Pepa Volek nebo Milan Mokroš, ale to byli svobodní hoši. Já bych do toho nešel, i kdybych byl svobodný taky. Měl jsem i rodiče. Nedokázal bych to, protože když jste utekl, už jste se nemohl vrátit. A to jste musel být hodně psychicky odolný, abyste se takhle od rodiny odpojil. Už jste ji nemusel nikdy vidět. Zvlášť když nikdo nevěděl, že se vše změní.

Vy jste se celý život věnoval mládežnickému hokeji. Proč?

Máte pravdu, ale trénoval jsem i dospělé. V roce 1984 ve druhé lize v Třinci. A víte, kdo mi dělal asistenta? Lojza Hadamczik.

Opravdu?

Zajímavé je, že to nikde nechce říct. Nedávno jsme se sešli na nějaké oslavě, a tam jsem ho pokáral, že dal rozhovor a zase to neřekl. On se za to stydí. Už tehdy byl ambiciózní, hodně věcí přebíral po svém bratru Evženovi. Po roce mě pak vyšoupl, když předsedovi spravoval "embéčko", a tím ho přesvědčil, že on bude trénovat. Tak on se ujal týmu a já šel k mládeži do Vítkovic.

A vás nelákalo trénovat v jiném klubu dospělý A-tým?

Ne, protože podmínkou byla právě první trenérská třída, což by znamenalo až tři roky ježdění do Prahy. A mně se nechtělo studovat. Já jsem říkal: "A co z toho? I když tu licenci budu mít, není to záruka, že budu trénovat ligu." Navíc v dnešní době je to o známostech. Trénuje plno lidí, kteří nikdy vrcholový sport nedělali, mají to z fakulty naučené jak básničku. Kolikrát ta jména u mládežnických reprezentací ani neznám. Říkám si: "Kdo to je? Kde hrál? Koho trénoval?" Upřímně: já bych byl pro, aby ti, kteří něco v hokeji dokázali jako hráči, dělali hlavní trenéry, a ti ostatní byli jejich asistenty.

Ono se ale také říká, že skvělý hráč nemusí být úspěšný trenér. A naopak.

Ano, to je pravda. To platí ve všech odvětvích, nikoli jen v hokeji. Na to musíte mít buňky. Zároveň ale dneska je tolik trenérů, kolik není ani klubů.

Když vám bylo šedesát, řekl jste, že nebilancujete. Změnilo se za těch deset let něco?

Občas vzpomínám, proletí mi to hlavou. Přece jen mi už trvá déle, než usnu. Ale hlavně vzpomínám, když koukám na televizi a slyším jména jako Irgl, Výtisk, Krenželok nebo Mrázek. Víte, kolik nám ve Vítkovicích prošlo rukama hráčů? Z těch, kteří to někam dotáhli, bychom dali dohromady celé mužstvo. Třeba Péťa Mrázek. Toho jsem dva roky trénoval a v šesté třídě jsme získali žákovský titul. Dokonce mu jednou jeho taťka koupil dělo na puky. Přinesl ho na Ledňáček, postavili jsme Péťu jen v trenkách a s lapačkou do brány a začali to po něm střílet. Postupně jsme přidávali na síle střel a nakonec musel z brány utéct. Ale jinak mi rukama prošli i Klimek, oba Stránští, Zdráhal… Byla spousta hráčů, na kterých jsem se podílel.

Kdo byl nejšikovnější?

Určitě Zbýňa Irgl. Jemu šlo všechno. Hokej, ping-pong, tenis, fotbal, házená, gymnastika. Byl špička. Vzpomínám si třeba i na Honzu Výtiska. Toho jsem vedl ve čtvrté třídě a on jeden zápas nehrál. Přišla za mnou jeho maminka a ptala se mě, proč. Já jí odpověděl: "Paní Výtisková, on bude hrát, jen se musí naučit bruslit dozadu. To jako obránce potřebuje." Tak to pochopila, jinak ale u mládeže byla legrace.

Jan Výtisk vyniká hlavně obětavostí, padá do každé střely. Byl takový už odmala?

Jasně. Jednou dostal do nohy, tak jsem mu navrhl, aby si šel odpočinout, a on mi odpověděl, že i kdyby mu tu nohu urvali, tak na ten led znovu půjde. Od začátku byl takový zarputilý. A vidíte, dnes je z něj kapitán. Na mnoho hráčů rád vzpomínám a těší mě, že když se potkáme, pozdravíme se. Ale vždy mi musí říct jméno a třídu, v níž jsem ho trénoval. Mnohdy se ozve: "Dobrý den, pane Holaň." Koukám, koukám, ale mívám problém si kluka přiřadit.

A co vaše začátky? Rodiče přece hokej nehráli, ne?

Ne, nevěnovali se mu.

Jak jste se k němu tedy dostal?

Tady je Dělnická zahrada. Když jsem byl mladý, tak se v zimě nastříkalo kluziště a hrál se tu hokej, v létě pak národní házená. Já jsem tady hrál za žáky do osmé nebo deváté třídy a v té době – v roce 1963 nebo 64 – hrál dorost Studénky krajský přebor. Stejně jako Vítkovice, které sestoupily z dorostenecké ligy. A trenér Studénky mi řekl, že mám jet s nimi hrát načerno, protože nemají hráče. Ptám se: "V kolik jede vlak?" On, že o tři čtvrtě na jednu, na což jsem odpověděl, že mám do půl jedné školu. "Tak uteč," namítl mi. A já z kreslení opravdu utekl. Na Kotasu jsme prohráli, ale po zápase si mě zavolal trenér Vítkovic Staněk a zeptal se, jestli nechci hrát za Vítkovice. "Kdo by nechtěl?" říkám mu. Vždyť tehdy byli v kurzu hráči jako Pepa Mikoláš, Honza Kasper, Mirek Vlach a my jsme si na hřišti na ně hráli. Pokračování na straně 20... Pokračování ze strany 19...

Tak se to "upeklo"…

Byli jsme zemědělská rodina a komunisté mě nechtěli pustit do fabriky, skončil bych v JZD jako kombajnista nebo zootechnik. Jenže z Vítkovic zavolali, že půjdu do učení k nim. Táta jet nemohl, tak strýc Pepa, který dělal ve fabrice, mě vzal. Když jsme přijeli, zeptali se ho: "Za co ho dáme učit?" On odpověděl: "Elektrikáře. Ti nic nedělají, jen něco se šroubovákem." A bylo hotovo. Byl ze mě provozní elektromontér. Tak jsem chodil tři roky do školy do Hrabůvky, ve třetím ročníku už jsem začínal trénovat s mužstvem, pak jsem hrál za juniory, jenže Vítkovice hrály druhou ligu, tak jsem šel na dva roky na vojnu do Trenčína. Ostatní, kteří byli v osmnáctce devatenáctce, šli do Jihlavy, nebo už hráli ligu – Martinec, Novák a Šťastnýza Pardubice, Hlinka v Litvínově, Kajkl v Plzni. My byli tady. Mám ale perličku.
 

Povídejte….

O dvacet let později Trenčínské noviny psaly: Miloš Holaň opět v Dukle Trenčín." Jenže to už byl můj syn. (směje se)

Čím byste vlastně byl, kdyby ne hokejistou?

Asi fotbalista. Když jsem nastoupil na učiliště, měli jsme sraz na vítkovickém letním stadionu. Mezi obory se hrál fotbal a jednou jsem dal dva góly. Na stadionu byl kdosi, kdo to sledoval a hledal mezi námi talenty. Přišel za mnou s tím, že budu hrát fotbal za Vítkovice. Na to jsem řekl, že už dělám hokej. On nereagoval, ale jak se to dozvěděl Staněk, tak ho seřval s tím, že už mě má on zapsaného do hokeje. Ale když jste se ptal, čím bych byl…

…kombajnistou.

Ano, kdyby to jinak nešlo, musel bych do JZD. Já se ale práce nebál. Plno věcí okolo baráku jsem po tom, co jsem ho zdědil po rodičích, udělal v podstatě sám. Odmala jsem tátovi i dědovi pomáhal, pořád něco dělal a koukal, jak se to nebo ono dělá. Práce všeho druhu mě bavila. Snad bych se uživil.

Do Vítkovic jste přicházel, když pendlovaly mezi první a druhou ligou, a po letech jste končil jako ligový mistr, že?

Když jsem šel do dorostu, tak jsme rok či dva hráli krajský přebor a já nastupoval v útoku s Vláďou Vůjtkem a Markem Sýkorou. Pak jsme postoupili do ligy. Když jsem se v sedmdesátém roce vrátil z vojny, trenér Štemprok dal dohromady útok Stránský, Holaň, Neuvirth, a my zase postoupili do první ligy. A nakonec jsme v roce 1981 získali titul. Vidíte? Za chvíli to bude už čtyřicet let.

K tomu jste se probojovali i díky vašim proslaveným nájezdům, v nichž jste býval takřka neomylný, viďte?

To bylo jednoduché. Odmala jsem trávil volný čas na hřišti – hokej, fotbal, házená, všechno možné. U toho děláte různé kličky a budujete svou šikovnost. Klamání tělem, kývání rameny… Upřímně: já měl vždy radost, když jsem udělal fintu, gólman šel se mnou, a já mu to strhnul na druhou stranu. Pamatuju si, že jednou jsme hráli v Ostravě, já byl ještě na modré čáře, a lidé už řvali gól. Prostě věděli, že ho dám. Ale jednou se to nepovedlo. Doma s Litvínovem a chytal Kapoun. Střílel jsem na lapačku. Nebo jsme hráli na Spartě, penalty za stavu 1:1 a všichni se tak báli, že nedám, že utíkali do kabin nebo se schovávali za mantinel. Trenér Soukup se mě ještě ptal, který nájezd chci jet. "Samozřejmě že rozhodující," říkám. Tehdy chytal za Spartu Hamal, který teď dělá snad skauta. Lidé pískali, ale já ho položil a skóroval.

Měl jste oblíbeného gólmana, na kterého vám to šlo?

Dnes by to bylo horší, ale tehdy mi to bylo jedno. Já si věřil vždy. I když… Musím přiznat, že byl jeden, komu jsem góly nedával. Holeček. Tomu jsem snad nedal ani jeden, nešlo to, chytal opravdu výborně. Jinak se mi ale dařilo a bylo jedno, kdo v brance stál. Jestli Králík, Svitana nebo Dzurilla. Jó, tomu jsem dal gólů… A dokonce jsem se setkal i s Treťjakem. Toho jsem trefil do palice. Pokračování na straně 22... Pokračování ze strany 20...

Prosím?

V roce 1969 jsme hráli na mistrovství světa juniorů v Garmisch--Partenkirchenu, kde jsme skončili třetí, za ně nastoupil Malcev a chytal právě Treťjak. Dostal jsem puk na pravou stranu a z kruhu jsem ho trefil do hlavy. Chvíli ho křísili, ale pak chytal dál. Jedna věc mě ale mrzí.

Jaká?

Když v Ostravě bylo naposledy mistrovství světa, tak Treťjak tady přijel a byl ve Studénce dokonce chytat ryby. Nějací známí ho tu pozvali a jeli na sádky. Mně to řekli, jen jsem nevěděl čas, a když odjel, tak mi druhý den lidi povídali: "To je škoda, že jsi tam nebyl." Z toho jsem byl "nadšený", opravdu.

Připomněl byste mu svou ránu?

Jistě. Možná by si vzpomněl.

Vraťme se k Vítkovicím, zmínil jste titul z roku 1981. Jak tím žili lidé v Ostravě?

První titul Vítkovice získaly v padesátém druhém roce, to už byla doba, takže lidi byli hladoví a chtěli ho zase. A když se to povedlo, dostali jsme v práci vyznamenání jako nejlepší pracovník Vítkovic, dokonce z kraje přišli, všude nás zvali a měli jsme i hodně besed. Pokud jde o lidi, tak na Kotas chodilo deset tisíc diváků, bylo narváno. Vždyť my hráli v pátek a ve středu už bylo vyprodáno.

Tehdy se dařilo i fotbalovému Baníku zažívajícímu úspěšnou éru Evžena Hadamczika, a v tom roce rovněž slavil titul…

Ano. Tehdy ale lidé fandili oběma, žádná rivalita nebyla. Naopak. Fandilo se bouřlivě, ale slušně. Ne jak dnes, kdy se hází světlice mezi fanoušky nebo se něco rozbíjí. A to nebylo vždy vše růžové. Pamatuju si, že jednou jsme doma s Duklou prohráli 0:10. Lidi pískali a řvali: "Do roboty s nimi!" To byl takový největší trest, tím nás strašili. Navíc jsme pak chodili po Ostravě málem kanály. Ale v dalším zápase jsme vyhráli a už to bylo v pořádku.

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl úspěšný. Kromě titulu jste sbírali druhá třetí místa, obstáli jste i v Evropském poháru nebo na Spengler Cupu. Proč?

Já si myslím, že to bylo tím, že tým byl tvořen hráči z regionu. Všichni jsme k němu a k Ostravě měli vztah. To bylo nejdůležitější. Jen pár kluků se koupilo odjinud. Navíc jsme byli spolu dlouho, osm, možná deset sezon, do toho brankář Šindel, to byla velká opora. Gólman je sedmdesát procent úspěchu. Vezměte si Bartošáka, ten v minulé sezoně víc než dva góly za zápas snad nepustil. Právě kvůli němu fanoušci věřili v úspěšnou sezonu.

V roce 2012 jste s trénováním skončil. Nikdy jste neměl nutkání se vrátit?

Ne. Tady ve Studénce mě přemlouvali, ale nešel jsem. Víte, za těch pětadvacet let, co jsem se nazmrzal na stadionech, od třetí třídy až po juniorku, soboty, neděle, svátky byly samozřejmě pryč, nic neexistovalo, tak jsem si řekl, že to stačilo. Přece jen každý den jsem strávil pět šest hodin u ledu. Proto jsem teď rád, že můžu být v teple a trenkách. Na to jsem se těšil, navíc nemusím brzo vstávat. A potom, když mi to už chybělo, zajel jsem se podívat do Ostravy na zápasy nebo tréninky dětí. Z hokeje jsem nevypadl ani tak, protože doma to sleduju v televizi, takže jsem v obraze. Občas se najde někdo, kdo řekne: "Pojď ještě trénovat." Já ale vždy odpovídám, že stačilo.

Chodíte ještě na led?

Hrát už ne, protože jsem po bypassu, ale s vnučkami se svezu. Poslední dva roky jsem ale už nebyl, jelikož ve Studénce nebyl stadion. Teprve letos v říjnu ho dají do šusu a zase otevřou, takže jak holky přijedou, určitě půjdeme na veřejné bruslení. Navíc se chodím dívat i na muže, kteří hrají krajský přebor, a dokonce i bez stadionu ho loni a předloni vyhráli. Trénovali všude možně – v Kopřivnici, Novém Jičíně, Bohumíně – a nakonec byli nejlepší. Teď už to ale snad bude v pohodě.

Na závěr: co říkáte na stav dnešního českého hokeje?

Nedávno jsem četl, že by se v příštích letech mohl konat Světový pohár, ale bez českého národního týmu. Jen s tím, že by někteří Češi byli ve výběru Evropy. Sám jsem na to koukal, že prý nejsme konkurenceschopní. To je asi odpověď na otázku, jaký je stav českého hokeje. Tak takhle jsme to dopracovali.