Hádanka: Zkracuje život víc než kouření. Ničí člověka víc než obezita. Může způsobit chronickou neustupující bolest. Než tohle, lidé by raději volili smrt. Takové zdrcující účinky má na lidi mladé i staré. Co to je? Osamělost. A ještě další hádanka, která s předchozí souvisí: Co je to hodinový vnuk?

Hodinový vnuk je projekt. Vymyslel ho Ivan Sekanina, dřív rozhlasový redaktor v Ostravě. Zabýval se zdravotnictvím, sociálními tématy, a tak natáčel i v domovech pro seniory. Tam viděl velmi dobrou, minimálně slušnou péči i to, že personál se snaží. Viděl však taky, co obyvatele těchto domovů nejvíc trápí. "Je to osamělost," říká. "Mnoho z nich nikdo nenavštěvuje. Někteří nikoho nemají, za jinými příbuzní nejezdí. Důvodem není jen to, že by děti nebo vnuci neměli zájem. Kolikrát bydlí na druhém konci republiky, mají svoji práci a opravdu je nemůžou často navštěvovat. A tak se mnozí senioři celé dny dívají na televizi, někteří kvůli špatnému zraku už ani to ne, nemůžou si ani číst. Představte si, že takhle trávíte den za dnem."

Co to dělá s psychikou, je jasné. "Senioři se kvůli osamělosti velmi trápí. To, že za nimi nikdo nechodí, je moc mrzí. Mají pocit, že už nikoho nezajímají." Ivan Sekanina nyní chodí na gymnázia a střední školy a vypráví o životě osamělých seniorů. Nabízí studentům, aby zkusili být jejich společníky. Aby si s nimi chodili povídat, předčítat jim, doprovodili je na procházku po zahradě, něčím je pobavili. Aby za nimi přišli a domluvili se, co společně podniknou. Aby dělali pro cizí lidi to, co si člověk představuje, že pro něj jednou, až bude starý, budou dělat vnoučata. Jenže takových vnoučat je nedostatek, takže o možnost půjčit si nějaké cizí – na hodinku, na dvě – je poměrně velký zájem.

Sekanina začal svůj nápad uskutečňovat před pěti lety v Bohumíně a Ostravě. Teď už má své týmy hodinových vnoučat v Praze i v dalších městech. "Podstatné je, že mladé do toho nikdo nenutí," pochvaluje si. "Vždycky jim ve školách vysvětlíme, o co jde, a zájemce pak proškolíme. Připravíme je na to, že pokud se k této činnosti rozhodnou, nemůžou někdy přijít a jindy ne, protože jim do toho přišlo něco zajímavějšího. Vždycky jim říkám: Není nic horšího, než když se na vás senior těší a vy nepřijdete."

RADĚJI ZEMŘÍT

Hodinová vnoučata jsou produktem toho, čemu se říká epidemie samoty. Tenhle pojem se objevuje v médiích, ve vědeckých studiích i na lékařských konferencích. Epidemii samoty se věnují nejen demografové, kteří předpovídají, že bude výrazně hůř, ale i lékaři. Předmětem výzkumů se totiž stal vliv osamělosti na zdraví. Výsledky nepřinášejí nic povzbudivého.

Podle průzkumu společnosti Eurostat každý sedmnáctý obyvatel Evropy nemá v okolí nikoho, koho by mohl požádat o radu a pomoc nebo si s ním jen tak promluvit. Pozor, v průzkumu neodpovídali pouze lidé v seniorském věku, ale i ti výrazně mladší. Na to, abyste se cítili osamělí, nemusíte být staří. Stačí být sám. Právě mladí účastníci průzkumu, kteří žijí sami, si čím dál víc začínají uvědomovat, že nemají skutečně blízké přátele, s nimiž by se osobně stýkali, a připouštějí, že až zestárnou, může to pro ně být problém.

Pocit naprosté osamělosti vedoucí až k zoufalství je nejčastější důvod, proč se lidé vyššího věku odhodlávají zavolat na některou z krizových linek. Jednu provozuje sdružení Život 90, které poskytuje různé druhy pomoci seniorům. Až sedmdesát procent hovorů, které přijímá, tvoří ty, kdy se starý člověk rozhodl svěřit, že je nešťastný, protože nemá s kým mluvit, žije úplně sám a cítí, že takhle už žít nedokáže.

Tématu samota věnovala jednu ze studií Světová zdravotnická organizace. Závěr? Efekt života o samotě je srovnatelný s účinky pravidelného kouření patnácti cigaret denně, dokonce škodí zdraví víc než obezita nebo nedostatek pohybu. A ještě údaj z průzkumu společnosti Červený kříž mezi českými seniory. Když měli říct, čeho se bojí nejvíc, zmiňovali osamělost. A to víc než smrt. Ta jim připadá snesitelnější. "Osamělost a bezmocnost považuju za nejstrašnější stavy, které můžou člověka ve stáří postihnout," říká sociolog Oldřich Čepelka, zabývající se stárnutím populace. "Ani jedna nemá číslo diagnózy, přesto jde o naprosto devastující příčiny zhoršování zdravotního stavu. Vedou k prudkému poklesu kvality života, zvyšují úzkost i depresivní nálady a navíc kvůli nedostatku podnětů a prožitků mozek osamělého člověka degeneruje. Kdybych měl problém osamělých seniorů vyjádřit v jediné větě, zněla by krátce a úděsně: Samota zabíjí."

ODMĚNA ZA NÁVŠTĚVU

Ze světa letos přišly tyto zprávy: Francie. Tamní pošta spustila službu Dohlédnout na rodiče. Zájemci si můžou u pošťáka objednat, aby při doručování pošty zkontroloval, jak se mají jejich staří, osaměle žijící příbuzní. Zaklepe na ně a zeptá se, jestli jsou v pořádku, popovídá si s nimi. Mají to v rámci své běžné pochůzky s roznášením pošty, jen jednou týdně zazvoní i u těch, jimž poštu nenesou. Tuto službu už objednalo svým osamoceně žijícím rodičům či prarodičům přes šest tisíc Francouzů. V přepočtu za to platí zhruba pět set korun měsíčně.

Čína. Běžný domov pro seniory je kolos o nejméně pěti stovkách obyvatel. Vedení jednoho takového slíbilo odměnu těm, kteří budou své staré příbuzné v domově navštěvovat. V přepočtu něco přes sedm set korun za to, že se na své rodiče či prarodiče přijedou podívat nejméně třicetkrát za dva měsíce. Za nižší návštěvnost je odměna menší. Experiment zaujal zahraniční novináře, a tak se do světa dostaly zprávy, jak návštěvnost seniorů výrazně stoupla. Vyplatilo se za ni v přepočtu přes sto deset tisíc korun ve formě různých poukázek, za které si můžou příbuzní seniorů nakoupit.

Velká Británie. V kavárnách v obchodních centrech mají některé stolky logo, podle nějž poznáte, že jde o místo pro lidi, kteří si chtějí popovídat. Říká se jim stolky pro osamělé. Manažeři nákupních center v pořadu BBC mluvili o tom, že si všímají starých lidí, kteří se velmi často procházejí v jejich objektech. Nenakupují, jen si tam tak chodí, koukají do výloh, občas se pokusí s někým navázat hovor. Pro mnohé osaměle žijící penzisty se nákupní centra stala tím, čím kdysi bývaly městské promenády, náměstí, hospody na vesnických náměstích. A tak Britové zkoušejí, zda lidé, kteří třeba několik dnů s nikým doma nepromluví, nebudou mít zájem se u takových stolků scházet.

NEMAJÍ S KÝM MLUVIT

"Nedávno jsem si uvědomila, že jsem s nikým šest dní nepromluvila," říká jednaosmdesátiletá Marie z Ostravska, která je deset let vdovou. "Pak jsem otevřela dveře na chodbu jen proto, že jsem slyšela sousedku. Předstírala jsem, že dávám za dveře smetí, abych měla důvod něco říct nebo slyšet lidský hlas odjinud než z rádia a televize. Moje jediná dcera žije v Americe, volá mi jednou týdně. Zeptá se, jak se mám a jestli je něco nového s mou žádostí o místo v domově pro seniory. Já řeknu, že se mám dobře a že nic nového nevím. Pak jí vždycky řeknu, ať si nedělá starosti a nevolá, že to určitě stojí dost peněz. Co jí taky mám říkat? Přece ji nebudu trápit vyprávěním o tom, že už z toho ticha kolem mě magořím." Marii se špatně schází ze schodů, takže ven chodí výjimečně. Jídlo jí vozí pečovatelská služba.

"Syn mi telefonuje obden. Jednou týdně přijede, nakoupí, pomůže mi s úklidem. Má dost svých starostí, tak mu vždycky říkám, ať nejezdí. Je jediný, s kým mluvím." Karel z Karviné, jemuž je 83 let, ovdověl před třemi lety. "Blízko našeho domu už není žádný normální obchod, kde by se dalo promluvit s prodavačkou. Občas se vypravím do obchodního centra, je to jen zastávku tramvají, takže to zvládám. Jenže tam nikdo nemá čas bavit se s dědkem. Ty holky u pokladen, jak jsem slyšel v televizi, prý mají tolik práce, že si ani nemůžou odběhnout na toaletu. Tak si tam vždycky koupím něco málo k jídlu, projdu se a aspoň se dívám na lidi. Ale mluvit nemám s kým. Kousek od domu je hospoda, ale je to takový pajzl s automaty, tam se jít nedá. Můj táta vždycky chodíval v penzi do hospůdky na pivo, měl tam kamarády, těšil se na to. Já bych taky zašel, ale nemám kam."

"Nemám důvod vycházet ze svého pokoje," říká pětaosmdesátiletý Stanislav, který žije v jednom pražském domově pro seniory. "Rád bych si s někým popovídal, ale tady není s kým. Sestry mě pořád s někým sdružovaly, ale než poslouchat něčí kecy, budu raději sám. Přece se nebudu kamarádit s někým jen proto, že je starý, osamělý a skončil v domově pro důchodce jako já. Je nás tady asi sto, ale ve skutečnosti jsme tu všichni sami, odložení, zapomenutí a to, že se společně budeme dívat na televizi a o něčem plkat, na tom nic nezmění. Nejvíc mě štve, když se tady mluví o tom, že děti a vnoučata mají hodně práce, a proto nemůžou přijet. Houby, kašlou na nás, jenže lidi si to odmítají přiznat."

Naplno se projevilo, že se vytratil dřívější model soužití více generací. Ubylo případů, kdy prarodiče, rodiče a děti žijí v jednom domě, případně ve své blízkosti. Přibylo těch, kdy každá generace žije v jiném městě, navíc jim náročná zaměstnání komplikují možnosti se o staré příbuzné starat. Penzista už není přirozenou součástí domácnosti, v níž žijí lidé různého věku.

Podle Českého statistického úřadu žije okolo půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti. Když budeme optimisté, představíme si, že většina má přátele a příbuzné, chodí do společnosti, zdraví jim to dovoluje. Když budeme realisté, rozhlédneme se na kterémkoli sídlišti. Žijí zde tisíce lidí vysokého věku, kteří téměř nevycházejí, nanejvýš na nezbytné nákupy či k lékařům. Mnoho z nich příbuzní navštěvují zřídka. Mnozí běžně několik dnů týdně nemají s kým promluvit.

"Pod osamělostí si lidé často představují, že senior žije sám. Avšak fyzická a sociální samota jsou dvě odlišné věci," vysvětluje sociolog Oldřich Čepelka. "Seniorka může žít sama, jenže denně se s někým navštěvuje, chodí s ostatními na výlety, telefonuje si s příbuznými a osamělá si nepřipadá. Naopak jiná seniorka může žít v domově pro seniory společně s padesáti dalšími, se společnými obědy a nabídkou nejrůznějších aktivit, a přesto se cítí osamělá, vykořeněná, citově nezakotvená, společensky izolovaná."

BABI, NENÍ ČAS

Ve Spojených státech mělo rozsáhlé dotazníkové šetření zjistit, jak často by se lidé vyššího věku chtěli vídat s příbuznými. Vyšlo najevo, že minimálně třikrát týdně. A čím je člověk starší, tím by své děti a vnoučata rád vídal častěji. Američtí lékaři v souvislosti s tímto dotazníkem zveřejnili závěr další rozsáhlé studie, podle níž lidé nad padesát let, kteří se aspoň třikrát týdně stýkají s rodinou a blízkými přáteli, mají o polovinu nižší riziko, že je postihne deprese či jiná psychická nemoc.

Potíž je v tom, že senioři si pod pojmem kontakt s příbuznými představují osobní kontakt, nikoliv telefonát: "Babi, jak se máš?" Nestačí jim ani psaní mailů, kontakt přes sociální sítě, posílání fotek. To berou jen jako zpestření života, pokud se s moderní technikou naučili zacházet, ale vyrostli v době, kdy se lidé běžně scházeli. Byli na to zvyklí a teď jim to ve stáří chybí. Mnozí nechápou, že většina nemá na povídání a posezení čas.

K čemuž se váže osobní příběh sociologa Oldřicha Čepelky: "Moje tchyně žila léta sama v rodinném domku. Každý den k ní musela jezdit zdravotní sestra a dávat jí injekci. Přišla, vykonala potřebný úkon a rychle odcházela. Musí stihnout spoustu podobných návštěv, kdepak nějaký rozhovor, či dokonce posezení. Jednou ji tchyně opravdu chtěla zdržet, tak upekla štrúdl a předem uvařila kávu, aby na ni sestřička nemusela čekat. Ta se však omluvila, štrúdl si nevzala, vestoje vypila šálek kávy a spěchala pryč. Ještě ve dveřích se omlouvala a téměř u auta dodala: My si stejně nesmíme na návštěvách nic brát. Pro psychiku osamělého starého člověka je to naprosto strašná událost."

KDO NÁM POMŮŽE?

Tak pokud jste dočetli až sem, chápu, že vaše pocity se dají vyjádřit slovy zmar a strach. Je čas probrat se tisícovkami facebookových přátel a představit si, kdo z nich nám bude ochoten přinést nákup, když už neslezeme po schodech z našeho bytu ve třetím patře bez výtahu. Je čas uvědomit si, že úspěšné děti s rozjetými kariérami budou ještě v padesáti splácet hypotéky a platit alimenty na děti ze svých několika rozvedených manželství, a tudíž nebudou mít čas chodit k nám na kafe a štrúdlík a ještě nás vozit po doktorech. Je čas se z těch představ začít hroutit, ať je vám třicet, nebo šedesát? Ale ne, protože... "Dobrý den, chtěla bych se stát hodinovou vnučkou, ale je mi šestatřicet, nejsem na vnučku stará? Nevadí to?" Tak začal jeden z telefonátů, které dostává Ivan Sekanina. "Říkal jsem, že nevadí, máme sice jako hodinová vnoučata převážně studenty, ale proč by vnučce nemohlo být šestatřicet. Dohodli jsme se, že se setkáme. Pak ta žena řekla: A nevadí, že jsem nevidomá? Tak jsem se poznal s Helenkou. Je nevidomá, přesto touží pomáhat druhým. Tatínek ji do domova pro seniory vždycky přiveze a ona dělá společnosti lidem, kteří taky nevidí. Je ohromná."

Ivan zná i kluky, kteří chodí seniorům promítat fotky z cest a ukazovat, jak fungují různé technické vymoženosti, které starší generace nezná, například drony. Zná dívky, které se učí na kadeřnice a chodí do domova seniorů předvádět dámám kadeřnické show. Zná příběhy, kdy se z hodinové vnučky stala téměř vnučka skutečná, protože si s paní, které zpočátku jen občas něco přišla přečíst, tak padly do noty, až se z nich staly přítelkyně.

Takže se nebudeme hroutit a budeme si pamatovat Ivanova slova: "Vezměte si, kolik možností, jak trávit volný čas, mladí lidé mají. A někteří si z nich vyberou, že budou chodit dělat společnost osamělým starým lidem. To je přece úžasné." *