14.10.2019 - Bezbožní pivaři se zlatýma rukama

ČR - Jací jsou Češi třicet let po pádu komunismu? Někdy je dobré se podívat do zrcadla, TÝDEN se proto zajímal, jak nás vidí v sousedních zemích. Podle Němců jsme piráti silnic, pijáci piva a sobci odmítající uprchlíky. Zároveň ale máme zlaté ručičky. Pro Rakušany jsme trochu ušmudlaní Východoevropané. A Poláci nás obdivují, jen nechápou, proč jsme Boha vyměnili za psy.

Hans-Jörg Schmidt, někdejší pražský zpravodaj listu Die Welt, již před dvanácti lety napsal knihu Česko – nauka o sousedech pro Němce. Líbivé čtení to není. Typického našince autor charakterizuje i takto: "Kutil, který do sebe dokáže dopoledne v půl desáté obrátit půllitr piva. A miluje mobil." Bohužel, řada jeho postřehů platí i dnes: "Ohleduplnost či ukázněnost není silnou stránkou Čechů, zejména na silnicích. Jezdí jako rowdies. Mačkat se na kapotu auta před sebou a troubit jako o život, to je národní sport."

Nemůžeme se však zbavit ani dalších manýrů, na něž žurnalista upozorňuje. Podle Schmidta šokujeme německé návštěvy, když je nutíme k zouvání bot. Němci ale dobře vědí, že tohle ponížení může být i vyváženo. Máme totiž zlaté ručičky a ty dokážou spravit každý mercedes, který by zhýčkaní sousedé jinak poslali do šrotu. "Talent českých mechaniků je pověstný," píše Schmidt. Pochvaly nicméně neustále střídá s rýpanci: "Češi prožívají opičí lásku ke svým čtyřnohým miláčkům, kteří jim často nahrazují dítě." Něco podobného si aktuálně myslí také úspěšná polská autorka literárních reportáží Małgorzata Rejmer: "Poláci mají ke psům jiný přístup, ne tak osobní. V Praze jsem poprvé viděla psa v dětském kočárku. Anebo hlídače povídajícího si s boxerem, obličej měl přímo u jeho tlamy. Poláci mají Boha, Češi mají psy." Pohledy do zrcadla, jež nám nastavují sousedé, nejsou zrovna příjemné. V každém případě však nesmírně poučné.

Němci: pivo a orgány

Češi o Němcích často mluví s obdivem, hlavně když u sousedů dostanou práci s trojnásobným platem než doma. To se Němcům u nás stát nemůže, možná i proto se o Česko příliš nezajímají. "Česká republika hraje ve veřejné diskuzi v Německu jen malou roli. Z novin či ze zpráv v rozhlase se maximálně dozvíme, že odmítáte přijmout uprchlíky anebo pořádáte protesty proti Babišovi," vypráví pro časopis TÝDEN Iris Milde, redaktorka německého veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandfunk a překladatelka české literatury. "Stručně řečeno, pořád převládají stereotypy. Například klišé, že je vaše země levná. To už ale dávno není pravda." Postoj k uprchlíkům dělá z Čechů sobce, protivládní demonstrace na Letné zase některé Němce vystrašila, že se k nám vrací totalita. "Další klišé zní, že život pravého Čecha se odehrává v hospodě. Tento obraz v Německu mimo jiné úspěšně propaguje a upevňuje oblíbený spisovatel Jaroslav Rudiš," trochu se zlobí redaktorka. Rudiš si ale stojí za svým. "Němci si s námi spojují příjemné věci, třeba humor, pohostinnost nebo pivo," nechal se slyšet v rozhovoru pro Goethe-Institut.

Jinak vidí Čechy němečtí obyvatelé příhraničí, jinak světáci z Hamburku u Severního moře. "Nedávno jsem pobývala v příhraniční Žitavě a byla jsem překvapena, s jakou samozřejmostí tam spolu žijí Češi a Němci. Vaše děti chodí do německých školek a v nemocnicích pracuje spousta českých lékařů," pochvaluje si žurnalistka a překladatelka Iris Milde. Do rodného jazyka převedla třeba oceňovaný román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, vyprávějící o násilném odsunu Němců. Mnozí sudetští Němci a jejich děti nás proto pořád považují za nebezpečné slovanské násilníky.

Zkušenosti našinců pracujících v Německu jsou různé. Od spolupracovníků slyší chválu i naprosté nesmysly. Alena Suchopárová o svých poznatcích v roli gastarbeitra píše blog. "Hele, to Česko, Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Tádžikistán, to jsou pro mě takový ty země, co se tam obchoduje s orgány – tam asi na dovolenou fakt nevyrazím," zaslechla u německého zaměstnavatele. Nejsme v tom však s Tádžiky sami, její německý šéf také prohlásil, že Francouzi jsou něco jako Turci.

Poláci: země marihuany

Když Češi něco absolutně nechápou, prohlásí to za španělskou vesnici. Němci totéž nazvou českou vesnicí (das ist für mich ein böhmisches Dorf) a Poláci překvapivě českým filmem (czeski film). Němci vždycky pokládali Čechy za slovanské podivíny, proč ale Poláci používají tak záhadné spojení? "Nepřehlednost nebo nesrozumitelnost nějaké situace opravdu označujeme frází: Je to jako v českém filmu," vysvětluje Zbigniew Czendlik, polský kněz působící v Lanškrouně. Rčení pochází z dob, kdy byl v polských kinech s úspěchem promítán československý film režiséra Josefa Macha z roku 1947 pojmenovaný Nikdo nic neví. Snímek se stal natolik populární, že název Nikdo nic neví splynul s pojmem český film. Stala se z nich synonyma.

Malou sondu o tom, jak nás vidí obyvatelé Polska, paradoxně začínám u dveří domu, v němž jsem přihlášen k trvalému pobytu, ve slezském Hlučíně, sedm kilometrů od polských hranic. "Mám-li být upřímný, Češi jsou leniví," jde na to zhurta polský zelinář Riszard Dados, nájemce krámku u hlučínského náměstí. Česnek tu jde na dračku, stejně tak celer a nakládané okurky, vedle zelinářství ve městě výtečně prosperují i dvě polská řeznictví. Na místních stavbách zní polština, severní sousedé tu zajišťují také elektrikářské a jiné řemeslné práce v domácnostech. "Nic přece nebrání tomu, aby Češi podobně pronikli na polský trh v příhraničí. Podle mě se jim ale nechce. A možná na to ani nemají talent," přemýšlí Dados.

Hranice s Polskem překračuji u Bohumína a mířím do hornického města Rybnik, z něhož pochází publicista a básník Robert Rybicki. "Pro mě je Česká republika v mnoha věcech svobodnější než Polsko. Jste větší pohodáři, je u vás méně rasismu i neonacismu a v mnoha hospodách veřejně hulíte trávu. To je v Polsku nemožné, Česko je úplný ráj," říká poeta. O generaci starší literát Maciej Melecki hovoří podobně: "Češi na mě působí jako bezproblémoví lidé. Možná je to jen svůdná iluze, ale tak se mi to jeví."

Publicista a literát Michał Zabłocki nicméně strávil dva roky v Praze a letos v Polsku vydal úspěšnou knihu Tohle není ráj (To nie jest raj), která Čechy líčí v temných barvách. Nutno ale napřed dodat, že většina Poláků nás považuje za jeden z nejlepších národů Evropy, k němuž téměř nemají výhrady. Češi však sousedům jejich obdiv nikterak neoplácejí, pro mnohé z nás je synonymem Poláka kšeftař a vodkou nachlemtaný ožrala. Zabłocki nám teď přehlížení vrací i s úroky, podle něho jsme frustrovaní, protivní a obézní. "A když jsem slyšel české politiky, jak jsou vulgární, agresivní a hulvátští, uvědomil jsem si, že tenhle jejich rozměr cestou do polského zpravodajství někde zmizí," říká autor v obsáhlém rozhovoru pro TÝDEN (viz str. 30). Kritických hlasů vůči Čechům v Polsku přibývá. "Česká společnost nebyla s to bojovat za svůj stát a nakonec se změnila v pospolitost konzumentů, která je spojena jen láskou k pivu," prohlásil v létě prozaik Aleksander Kaczorowski v deníku Gazeta Wyborcza. Český volič je podle něho ještě hloupější než ten polský, když hlasuje pro "populistického postkomunistického aparátčíka Andreje Babiše, jenž zemi vládne metodami ukrajinského oligarchy".

Rakušané: levné nákupy a Praha

Dva rakouští penzisté, které potkávám před supermarketem Spar v pohraničním Poysdorfu nedaleko Mikulova, si prý před cestou na Moravu mění eurobankovky za české koruny, i když by u nás mohli platit kartou. "Kdo ví, kolik by nám pak Češi strhli z kreditky," říkají nedůvěřivě. Zdá se, že nevěří vůbec ničemu, co se děje za bývalou železnou oponou. Proč tedy vůbec jezdí na nákupy do Česka? "Sice pořád zdražujete, stále se nám ale vyplácí u vás nakupovat." Mimo mikrofon rovněž schvalují přístup české vlády k migrantům. "To nikde nepište," varují.

Tohle je typický postoj vesničanů v Rakousku i Německu, dobře ho znám z vesnice Bierbach v německém Sársku, kde žije mé příbuzenstvo. Tamní učiliště pro mládež sloužilo během uprchlické krize i jako škola pro mladistvé převážně z africké Eritreje. Navenek se vesničané vyjadřovali k migraci smířlivě, po pár pivech u zahradního grilu však už tak tolerantní nebyli.

Nedávný průzkum studentů geografie z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně ukázal, že Rakušané si Českou republikou spojují hlavně se třemi pojmy: levné nákupy, Praha a pivo. "Dost často nás stále vnímají také jako součást východního bloku, takže pro ně nejsme rovnocennými partnery. Vidí nás jako méně bohaté a méně úspěšné," shrnul vedoucí projektu Milan Jeřábek. Lidově řečeno, Rakušané považují Čechy za poněkud ušmudlané Východoevropany. Ředitel vídeňské pobočky exportní poradenské agentury CzechTrade Vladimír Degťar proto české obchodníky varuje, že jen se znalostmi rodného jazyka se do byznysu s Rakušany nemá smysl pouštět: "Jednacím jazykem je němčina. Dejte důraz na domácí přípravu zahrnující kvalitní propagační materiály a internetové stránky v německém jazyce." Může za to prý i staletá nadřazenost němčiny ve Vídni, kde byla naše mateřština v éře Rakouska -Uherska jazykem služek a dělníků.

Mládí volí angličtinu

Rakušané sice mají obdobnou povahu jako Češi, což je dáno společnou historií, ale neradi o společných rysech slyší. Oba národy milují tituly před jménem a také řízky a pivo. Rakušané i Češi jsou hodně závistiví a rádi vzpomínají na takzvané lepší časy. "Češi na komunismus a Vídeňané na éru Adolfa Hitlera. Teď už samozřejmě jen devadesátníci, ale když jsem v osmdesátých letech emigroval do Rakouska, byl jsem překvapen, kolik obdivu k nacismu zůstalo mezi obyčejnými lidmi," vypráví česko-rakouský malíř Tomáš Haleš, stále žijící ve Vídni.

Tři roky starý výzkum Sylvie Graf a kolektivu z Akademie věd České republiky ukázal, že mnoha Rakušanům vadí, že jim Češi údajně berou práci. "Přistěhují se do Vídně, aby tady dělali jakoukoli špinavou práci za jakékoli peníze, místo aby doma bojovali za lepší pracovní podmínky a sociální stát," vyslechli si autoři výzkumu od respondenta, jenž v hospodě potkal dva české architekty – gastarbeitery. "Snižují naše platy a za chvílí tu budeme žít stejně bídně jako v Česku," dodal. Výzkum ale také zjistil, že Rakušané považují Čechy za nápadité a flexibilní pracanty, kteří dokážou vyřešit i nejzapeklitější problém. Češi své sousedy vidí naopak: "Jsou sice uctiví a příjemní, v myšlení
ale trošku pomalejší a i z malého problému dělají velkou záležitost."

Nejmladší generace v Rakousku, Německu, Česku, na Slovensku a v Polsku naštěstí vnímá sousedské vztahy jinak. "Proč pořád řešíš, kdo má jakou národnost? To už dnes není vůbec důležité. Sám to o svých kamarádech nevím, zajímá mě, co ti lidé dělají," vynadal mi čtyřiadvacetiletý syn, když jsem mu vyprávěl o tématu tohoto článku. Coby tvůrce experimentální hudby korzuje mezi Berlínem, Prahou či Krakovem a Vídní. Tato globální umělecká generace se dorozumívá výhradně anglicky a nepoznala, co jsou to hranice. A opravdu neřeší, kdo má jakou národnost. Jiné skupiny teenagerů ovšem stále hlasitěji zdůrazňují národní identitu, a to všude v Evropě. Globální svět se tak střetává s návratem k nacionalismu 19. století, což není dobrá zpráva. Hlavně proto, že jde o rozpor uvnitř mladé generace.

Slováci: brněnský sen

Slováci nás pokládají za nejlepší sousedy. Už citovaný výzkum Sylvie Graf z Akademie věd ovšem ukazuje, že některým z nich vadí nadřazenost, již jim předvádějí čeští turisté. "Někteří Češi nás berou jako rozvojovou zemi, jako bychom byli na nižší úrovni," zaznělo od respondentů.

Společný československý stát nás spojil i znesvářil. Permanentně nadřazený přístup Čechů měl po sametové revoluci nemalý vliv na národní uvědomění Slováků, kteří se rozhodli založit vlastní stát. Na podzim roku 1992 hlásat na Slovensku, že je třeba zachovat federaci, to si člověk opravdu koledoval o pořádný malér. Po pádu Vladimíra Mečiara však začal extrémní slovenský nacionalismus ochabovat. Dvouhodinový rozhovor, který jsem letos na konci září vedl se slovenskými výtvarníky Patrikem Kriššákem z Kežmaroku a Tomášem Beňadíkem z Trnavy, by se dal shrnout asi takto: "Dnes je lepší být Čechem než Slovákem. A Praha je mnohem perspektivnější čekárnou na další průnik na Západ než Bratislava." Oba umělci mluvili směšnou českoslovenštinou, ovšem v poctivé snaze hovořit česky. Oba také získali vysokoškolské diplomy na českých školách a žijí v Praze.

Bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek (ve funkci byl do srpna) během svého funkčního období zjistil, že do Česka odcházejí studovat ti nejtalentovanější slovenští maturanti. Proto začal s nadhledem říkat, že brněnská škola je nejlepší slovenskou univerzitou. Necelých šest tisíc slovenských studentů přitom neplatí školné, tato investice se však Brnu i České republice vyplácí. Většina Slováků patří k premiantům univerzity a po studiích zůstávají u nás. "Na Masarykově univerzitě mě příjemně překvapil velmi přátelský vztah ke Slovákům," pochvaluje si například Jana Mlynarčíková z Popradu.

Na univerzitní půdě Slovákům rozumějí, někteří lidé pod čtyřicet let v ulicích Brna ovšem už ne. V Bratislavě či Žilině přitom s češtinou nikdo problém nemá, knihkupectví jsou plná českých titulů, lidem nevadí ani české titulky u filmů. Že se slovenština mění v očích našinců v cizí jazyk, je i důsledek určitého povyšování se nad východními sousedy, na jehož důsledky upozorňuje výzkum akademičky Sylvie Graf. "Většina Čechů už slovensky rozumí jen velmi málo. Když v Česku promluvím slovensky v obchodě, často cítím určitou neúctu. Jen proto, že jsem Slovák," postěžoval si jeden z respondentů.

Co zjistili vědci

Když se zeptáte obyvatel příhraniční oblasti jižní Moravy, co se jim vybaví pod pojmem Rakousko, naprostá většina odpoví, že Vídeň. Následuje slovo soused a pak životní úroveň a práce. Rakušané si s Českem spojují levné nákupy, Prahu a pivo. To je jeden z výsledků šetření, který v roce 2016 provedli studenti geografie z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ve spolupráci s kolegy z Vídeňské univerzity. Podobných výzkumů je přitom jako šafránu, jako bychom se báli zeptat sousedů, co si o nás myslí. Tři čtvrtiny rakouských respondentů (celkem jich bylo 446) třeba kritizovaly neschopnost Čechů postavit standardní evropské dálnice a silnice, vadí jim hlavně příšerné spojení z Mikulova do Brna a věčně rozkopaná D1 do Prahy. Vedoucí projektu Milan Jeřábek se sousedským vztahům věnuje dlouhodobě, podobný výzkum už dříve realizoval na českosaské hranici. Pohled Němců ze Saska na české sousedy je podle něho pozitivnější, než jak nás vidí v Dolním Rakousku. "Důvody jsou různé, větší či menší část Rakušanů má výhrady k rozpadu RakouskaUherska, Benešovým dekretům nebo Temelínu," přemítá Jeřábek.