Řadu úspěšných podniků po revoluci odvál čas. Například Šroubárnu Žatec.

ŽATEC – Fruta, šroubárna, papírny nebo cukrovar. To byly tradiční podniky, které po roce 1989 v Žatci skončily. V 90. letech prošly privatizací a jejich noví majitelé je na přelomu milénia z různých důvodů uzavřeli. Nové zaměstnání si musely hledat tisíce lidí. V 80. letech 20. století patřila Šroubárna Žatec mezi největší zaměstnavatele v okrese, v podniku pracovalo přes tisíc lidí.

"Do šroubárny jsem nastoupil v lednu 1968 hned po promoci na vysoké škole, jejím generálním ředitelem jsem byl od května 1985. Šroubárna měla roční zisk v řádech desítek milionů korun a finančně byla zcela zdravá," zavzpomínal její někdejší dlouhodobý ředitel Jan Prokeš. V této pozici skončil v dubnu 1997 a po více než 29 letech šroubárnu opustil. Pracovat desítky let v jednom podniku bylo tehdy zcela běžné. Před rokem 1989 také neplatilo, že nejvíc peněz v továrně bere její ředitel. "Jako ředitel jsem se v pořadí měsíčních příjmů pohyboval kolem desátého místa. Přede mnou byli vesměs tažci drátu většinou se základním vzděláním. Fyzicky těžká práce zejména v mořírně a tažírně drátu se kompenzovala vyššími výdělky," připomněl Prokeš.

Šroubárna měla dva hlavní výrobní provozy. Jeden se zabýval výrobou hřebíků, nýtů a dalších spojovacích materiálů a také drátů, které podnik dodával i chmelařům. Druhý provoz zajišťoval zejména výrobu šroubů. "Našimi klíčovými dodavateli vstupního materiálu byly Železárny a drátovny Bohumín (tažený drát) a Třinecké železárny (válcovaný drát). V nejlepších letech jsme až třicet procent produkce vyváželi, převážně do západoevropských států. Šrouby hlavně do Itálie, drát a hřebíky do Německa a Francie. Nikdy jsme neobchodovali se státy někdejší RVHP," zmínil bývalý ředitel. Šroubárna měla vlastní závodní kuchyni, zdravotní středisko, klub Jitřenka ve městě, mateřskou školu ve vilce se zahradou s kapacitou 60 dětí. "Podnik měl k dispozici okolo 120 bytů pro naše zaměstnance, samozřejmě bychom jich potřebovali víc," řekl.

Na počátku 90. let se Šroubárna Žatec proměnila v akciovou společnost a v roce 1994 vstoupila do druhé vlny kuponové privatizace. V roce 1996 získala majoritní podíl akcií investiční společnost SPG miliardáře Pavla Sehnala. Pak přišel zlom v hospodaření. Podnik se propadl do ztráty, propouštělo se. V roce 2003 šroubárna úplně skončila. O tři roky později ji od konkurzního správce koupil nový majitel. Areál se dnes po částech pronajímá na sklady nebo jinou výrobu.

Podobný osud měly v Žatci cukrovar a papírny. V 90. letech se jejich vlastníky stali Francouzi a Švédové. Cukrovar po 127 letech existence skončil v roce 1998, papírny po 137 letech v roce 2004. "Velký přebytek cukru způsobil, že jeho ceny neodpovídají ani jeho výrobním nákladům. To donutilo majitele k ukončení provozu v některých závodech," vysvětlil tehdy ředitel žateckého cukrovaru Tomáš Farkota. Výroba ze žateckých papíren se přestěhovala do Štětí. "Závod v Žatci neměl podmínky k rozvoji. Proto přesouváme výrobu do Štětí, kde chceme produkci papírových tašek až ztrojnásobit," řekl tehdy František Sameš, ředitel podniku ve Štětí.

Areál cukrovaru o pár let později koupil sousední podnik HP Pelzer, který tam přesunul část výroby zvukových izolací do aut. Papírny jsou nyní majetkem města. Horní část prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je v ní archiv regionální muzea a výstavní prostory. Spodní část na přeměnu zatím čeká, město by tam rádo vytvořilo svůj archiv a klubovny pro spolky.