Začátek druhé světové války se dnes vykládá různě. Stává se velmi expresivně pojatou ideologickou záležitostí, kterou některé země zneužívají ve svém politickém boji a hrotí tím nepřátelství mezi státy Evropy. Zvláštní pozice v tomto případě patří Polsku, za nímž se pohybuje Ukrajina, pobaltské státy a Velká Británie. Německo »zpoza buku« čeká na svou příležitost, jak odpovědnost za zahájení války přenést částečně na někoho jiného. Tomu odpovídá i aktivní zapojení části české pravicové společnosti, která ve své nenávisti k minulému režimu podporuje protisovětské pozice, snižuje význam osvoboditelské mise Rudé armády a popírá to, před čím varoval po válce prezident dr. Edvard Beneš. Zamysleme se za pomoci faktů, jak to skutečně bylo.

Kde tedy vlastně byl začátek? Podle některých německých ideologů na počátku byly nespravedlivé závěry Versailleské konference. Nacionalistické kruhy od počátku začaly připravovat odvetu, tedy novou válku, která by postavila výsledky zVersailles na hlavu. Všichni to mohli vědět. Mohli si to přečíst v knize Mein Kampf nadiktované ve vězení v Landsbergu Adolfem Hitlerem v roce 1924: »Německo se buďto stane světovou velmocí, anebo přestane zcela existovat. Ke světové velmoci však potřebujeme onu velikost, která mu v dnešní době dá potřebného významu a svým obyvatelům zajistí existenční možnosti« a dále: pilnému národu prý »pilnou práci německého pluhu může zaručit pouze nabroušený meč« (Hitler: Mein Kampf).

I první směr útoku byl tehdy určen: »Drang nach Osten«, tedy na Východ. Pokusy o mírové smlouvy, ať již celosvětové, nebo lokální, nevedly nikam a Spojené národy, tedy organizace států, které chtěly, aby se všechny problémy řešily v rámci ženevského nebo jiného jednání pod hlavičkou Společnosti národů, byly bezzubé. V takové situaci se k moci v Německu 31. ledna 1933 dostal »Vůdce« nacistů Adolf Hitler a brzy se ukázalo, že cesta k odvetě za prohru ve Velké válce byla nastoupena.

Tak tedy Německo. Útočník...

Šestnáctého března 1935 Hitler vyhlásil všeobecnou brannou povinnost, ač Versailleskou dohodou (18. června 1919) byl německý stát vázán omezením armády na 100 000 mužů. Už ovšem si tvůrci této dohody byli vědomi, že k nějakému takovému aktu jednou dojde, protože »pocit špatné hry« ve Versailles získával stále víc příznivců. V Zrcadlové síni královského paláce ve Versailles se totiž tři hlavní mocnosti v případě budoucnosti a potrestání Německa neshodly. Stručně řečeno: Francie prosazovala odplatu a vytvoření z Německa druhořadé země, Británie, která měla největší zájem na omezení mimoevropské moci Německa, zase chtěla, protože se vítězstvím ve válce dostala k dalšímu významnému mimoevropskému bohatství, aby tato poražená země v budoucnu byla určitou protiváhou dominance Francie. Úplně ji zničit by tomu tedy mohlo zabránit. USA měly zase zájem na rozbití velkých územních celků, které by jednou mohly velmi ovlivnit dění ve světě a tím budoucí pozici Severoameričanů. To se jim v případě Rakousko-Uherska povedlo, ale pokud jde o Německo, jen do jisté míry.

Francouzský postoj nabyl vrchu a také byl s určitými nuancemi podepsán. Prorockou verzi však už v té době vyslovil britský ekonom John Maynard Keynes, zastupující zde Británii: »Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.« Jeho slova se začala uskutečňovat. Velký krok k tomu učinila Británie, když podepsala s nacistickým Německem dohodu, že může napříště budovat válečné loďstvo.

Podle versailleské a locarnské mírové smlouvy měl německý levý břeh Rýna zůstat demilitarizovaným pásmem. Hitler v tom však spatřoval omezení německé suverenity a vojenské svrchovanosti, proto (v rozporu s radami svých politických a vojenských spolupracovníků) poslal do Porýní v sobotu 7. 3. 1936 jednotky wehrmachtu obyvatelstvem s jásotem vítané. Přesto měla vojska rozkaz okamžitě se stáhnout při případném kontaktu s ozbrojenými silami Francie. Hitler si byl jasně vědom, že Paříž má ozbrojené síly stále ještě značně modernější a bojeschopnější. »Vstoupili jsme do rýnského pásma s několika prapory. Tehdy jsem riskoval vše. Jestliže by nás tehdejší Francie zastavila, byli bychom museli ustoupit,« řekl později Adolf Hitler.

Nestalo se nic a tak bylo možné plnit úkol, který Hitler vyslovil na sjezdu NSDAP: Do čtyř let zemi připravit na válku. Mezitím krok za krokem Německo bylo přetvářeno. Jmenujme nejen vystoupení ze Společnosti národů, zapojení do španělské občanské války, Norimberské protižidovské zákony, další vlny perzekuce bývalé a potenciální opozice atd., ale především přetvoření průmyslu tak, aby se orientoval na potřeby armády. Podle dokumentů dokonce při tom pomáhaly americké velkozávody. Pak po referendu bylo k Německu připojeno Sársko, 13. března 1938 bylo Rakousko násilně obsazeno a spojeno s Německem (anšlus). Na řadu mělo přijít Československo.

Polsko. Napadající, zatím nenapadené...

Rozloženou vnitřní politickou scénu rozřešil maršál Józef Pilsudski vstupem nevelké skupiny vojáků 12. května 1926 do Varšavy a tím převzal státní vedení. Zatím nezrušil parlament, ale krok za krokem upevňoval svou moc. Až do své smrti ani on, ani jeho nejbližší, především ministr zahraničí Beck, neviděli svého největšího nepřítele v Německu, ale v Sovětském svazu, tedy v Rusku. A to přesto, že stejně jako dr. Beneš za Československo byli zklamáni podepsanou Locarnskou dohodou, která stvrdila závazek Německa neporušit belgickou a francouzskou hranici, ale nikoli hranice států sousedících s ním na východě. Proto se oba státy zaměřily na získání spojenců. Československo na východě, v Sovětském svazu, Polsko u nacistického Německa. Když v roce 1933 hitlerovské Německo nabídlo jako kompenzaci oběma východním zemím pakt o neútočení, Polsko ho, na rozdíl od zamítavého postoje Československa, jež to dokonce do Varšavy oznámilo, nabídku přijalo. Napřed jako deklaraci o neútočení (listopad 1933) a následně pak jako pakt o neútočení (26. ledna 1934). Tento pakt okamžitě zhoršil vztahy Polska s Československem a Sovětským svazem.

Francouzský tisk z dubna 1934 se dokonce zmínil o údajném připravovaném polském plánu na rozdělení Sovětského svazu mezi Německo, Polsko, Japonsko a Francii. Jde zřejmě ovšem o matoucí zprávu, i když nepochybujme o názorech blízkých tomuto řešení některých pravicových vlád a fašizujících jednotlivců i v samotné Paříži. Francie spíše z důvodů obav z hitlerovského Německa a jeho budoucí politiky se však v 30. letech snažila spíše o diplomatické přiblížení se k SSSR. Beck, který po smrti Pilsudského, a vlastně i za léta jeho »asanace«, byl jednou z hlavních postav polského státního vedení, však promýšlel v té době řešit již »židovskou otázku«, inspirován v tom nacistickým Německem. Polský vyslanec v Berlíně Jósef Lipski - zda na základě pokynu ministra Becka, či nikoli - údajně konzultoval problém polských židů s Adolfem Hitlerem a domníval se, že ho lze řešit jejich vystěhováním na Madagaskar. Kopie dokumentu o tom se dostala do Sovětského svazu ještě před válkou, originál je uložen v USA.

Třicátý osmý rok a Mnichov

Pokud jde o české země, ve hře bylo několik aktérů. Německo, Polsko a v posledních týdnech i Itálie, Británie, Francie a Sovětský svaz. Tady padaly první výstřely nacistických ozbrojených sil, když henleinovští členové freikorpsů za přispění jednotek SS napadali na území Československa československé pohraniční síly bránící hranice.

Ale popořádku. Podpora henleinovského hnutí podporovaného Německem vedla k zářijovým (1938) pokusům o puč a následně pak k jednání britského premiéra Chamberlaina s Hitlerem, jejímž výsledkem byla mnichovská dohoda podepsaná nejvyššími představiteli Německa, Itálie, Anglie a Francie, a to bez naší účasti. Došlo k odtržení pohraničních území ve prospěch právě Německa. Na české obyvatele těchto teritorií se nebral zřetel. Tak poslední z buržoazních demokracií ve střední a východní Evropě byla v Mnichově zničena.

Nestřílelo se při tom, to je pravda, ale údernost rozhodnutí se rovnala vypovězení války a to všemi čtyřmi mocnostmi. Pouze Sovětský svaz se za nás postavil a byl ochoten, budeme-li napadeni, dokonce bez spoluúčasti Francie, nám přijít na pomoc. O tom bylo napsáno mnoho článků a knih. Mlčelo se však o druhém aktéru mnichovského zabírání – o Polsku. A jsme u – pro Polsko – nepříjemných důkazů. Připomeňme si je...

• Polsko odmítlo žádost sovětské strany o povolení průchodu sovětských vojsk na pomoc napadenému Československu, bude-li to potřeba. Ve stejné době na hranicích případného průchodu uspořádalo největší manévry polské branné moci, jaké dosud za existence samostatného Polska se na jeho území uskutečnily. Cvičilo v nich šest divizí, jedna motorizovaná brigáda. Po skončení cvičení pak následovala sedmihodinová vojenská přehlídka před tehdejším šéfem polského státu, »vůdcem národa« - generálem Edwardem Rydz-Smiglim. * 24. srpna 1938 předložilo Polsko Berlínu svůj plán rozdělení Československa. Polsko si podle něj mělo připojit celé průmyslové Těšínsko, Maďarsko si mělo připojit Slovensko anebo jeho některé části a Podkarpatskou Ukrajinu, zbytek měli obsadit Němci. Zároveň navrhlo vytvoření kromě německého také polského »Dobrovolnického korpusu pro osvobození Těšínska«. Vše pokračovalo střelbou na hranicích a diverzními akcemi. Němci však měli jiné plány a tak k »osvobozování« těšínských Poláků a Němců tehdy ještě nedošlo. Jen Polákům bylo slíbeno (20. září 1938), že v případě války budou na straně Polska a nebudou bránit, aby Poláci postoupili dál než na území Těšínska, jak sdělil vyslanec Lipski z Berlína svému nadřízenému ministru Beckovi do Varšavy. To ovšem Němci už hráli svou hru zakončenou Mnichovem.

• V té souvislosti je nutné připomenout sovětskou nótu z 23. září 1938, v níž sovětské velení varovalo Polsko před napadením Československa vypovězením dohody o nenapadení podepsané v roce 1932.
• 21. září polská strana formulovala v souvislosti s godesbergským jednáním Hitlera a Chamberlaina poprvé naplno své požadavky a poslala je československé straně. Dokonce prosadila, že se jistým způsobem dostaly do godesbergského memoranda. Odpověď Prahy Poláky neuspokojila.
• V září na hranicích s Československem stály již tři polské pěchotní divize, Velkopolská jezdecká brigáda a motorizovaná brigáda.
• Polská vojska koncem měsíce (od 25. září) systematicky narušovala naše hranice. V Koňském napadali polští vojáci granáty domy československých pohraničníků – dvě budovy shořely, granáty zaútočily na železniční stanici Frištát, krvavé výpadky byly zaznamenány u Bohumína, Těšína, Jablunkova ad.
• Mnichov. Co zásadní mocnosti věnovaly Německu, víme. Ale co Polsko? Údajně již v ten den polské vojenské vedení se s německým dohodlo na linii mezi oběma armádami. * Polsko ovšem nebylo spokojeno s tím, že se neúčastnilo mnichovského jednání, proto postupovalo »samostatně«. Po výměně nót s československou stranou přitvrdilo a dalo 30. září ultimátum. Neodpoví-li československá vláda souhlasně na požadavky vlády polské do 1. října 12 hodin, ponese si následky sama. Šlo o stažení čs. vojsk z československého Těšínska, zanechání všeho na místě, na němž se v této chvíli nacházelo. Následovalo postupné předávání moci Polsku. Jinak, jak konstatovala československá vláda po vyslechnutí informace o situaci dopoledne 1. října, hrozí vpád do země. Za stávající situace už se nemohlo Československo tomu ubránit. Již téhož dne se československá vojska začala stahovat a druhý den, 2. října, oblast obsazovala polská armáda. Přitom na sporném území žilo pouze 80 tisíc Poláků, 120 000 Čechů, tedy 56 procent. Rzeczpospolita však od té doby se mohla chlubit přírůstkem 40 % železa vyrobeného v celé zemi a 47 % oceli.
• Chování okupačních vojsk ke zdejším Čechům, a dokonce i k obyvatelstvu hovořícímu německy či »šlonzacky«, jak dokazují dokumenty, bylo velmi nedobré. Diskriminace, úřední jazyk polština, útěky Čechů i dalších nepolských národností či národních skupin do zbytkového Československa – to všechno bylo s okupací Polskem spojeno.
• V muzeu, které se ve Varšavě zaměřuje na zločiny gestapa proti Polákům a národně osvobozovacímu boji, se lze dočíst, že »Německo anektovalo Sudety, zatímco Polsko pouze obsadilo Zaolší«, tedy české Těšínsko. Farizejské tvrzení!

Curzonova linie

Tady je nutné se vrátit do 20. let minulého století. Dne 25. dubna 1920 se polské vedení nově zrodivšího státu rozhodlo připojit Ukrajinu zmítanou občanskou válkou ke své zemi. Sedmého května dokonce dobyly polské jednotky Kyjev, 17. července začal protiútok Rudé armády, která se dostala až k Varšavě. Pak z mnoha důvodů neuspěla a byla vržena zpět. Dne 21. září začalo v Rize jednání o míru. Boje byly zastaveny 18. října 1920.

Proč se o tom zmiňuji? Protože jde o stanovení hranic mezi Polskem a Sovětským svazem. Poláci si totiž osobovali právo na část území, která vybojovali na ustupující Rudé armádě, ač národnostně tu převážně žili Litevci, Bělorusové a Ukrajinci. Sovětské velení vědomo si situace ve své zemi rozvrácené občanskou válkou se podřídilo, stejně jako tomu bylo v roce 1918 v Brestu Litevském.

A jsme u jádra problému. Polsko bylo novou zemí, s novými do té doby nejasnými hranicemi. Vlády spojeneckých států jednající v červenci ve Spa neměly zájem o další válečné ohnisko a trvaly na tom nejen ukončit boje, protože revoluční situace mohla vyvolat nestabilitu a v poválečné Evropě nebyla nouze o pokusy napodobit Rusko, a zároveň rozhodly trvat na nových hranicích, jež měly oddělovat znepřátelené země. Polsko navíc svým útokem nezískalo sympatie většiny obyvatel Evropy a mnohé dodávky vojenského a dalšího materiálu, zvláště přes české země, byly na železnicích zdržovány. Proto oběma stranám byly zaslány výzvy k ukončení bojů, což také nakonec bylo akceptováno.

Hranice mezi oběma zeměmi měla podle doporučení spojenců odpovídat té, již doporučili experti již 8. prosince 1919 a kterou posvětil ministr zahraničí Velké Británie lord Curzon. S ní tehdy Polsko vyslovilo souhlas. Sovětská vláda, jíž byla tato varianta - ovšem svázaná se souhlasem s Wrangelovým obsazením Krymu - předložena, odmítla pro nesouhlas s takovým spojením dohodu podepsat, i když s hraničním rozdělením souhlasila. Události roku 1920 situaci změnily. Sovětská vláda byla pod tlakem, hospodářství bylo občanskou válkou rozvráceno a také porážka Tuchačevského uVaršavy sehrála své. »Curzonova linie« odpovídající hranici národního osídlení byla Polskem odmítnuta a přijata hranice, jež většinou odpovídala postavením vojsk v době zastavení bojů. Tak vznikl další problém pro budoucnost. Součástí Polska se stal Vilnius, Brest Litevsk, Volyň i Halič.