Pootevřít kapitolu poválečného osudu Němců by mohl příběh Ingeborg Cäsarové, kterou jako dítě drželi v lágru na Hodonínsku.

Když v dubnu 1947 dostal manželský pár Przybylových – českých Němců z Bohumína – úřední oznámení, že se mají připravit na odsun přes Kyjov, bylo jejich dceři Ingeborg deset let. Netušili tehdy, že je čeká dva a půl roku internace v jednom z nejproslulejších moravských lágrů, ve Svatobořicích. V tom samém, kam nacisté zavírali Židy, příbuzné emigrantů a děti, jejichž rodiče za heydrichiády popravili. Za Przybylových nesl tábor název "nemocniční středisko" a ještě předtím "starobinec pro Němce"; s domovem důchodců nebo zdravotnickým zařízením ale měl společného málo.

"Tábor byl obehnán vysokým drátěným plotem a asi metr a půl od něj byl uvnitř další plot, dřevěný. Mezi oběma ležel smotaný ostnatý drát. Nevěstilo to nic dobrého. Když jsme vjeli dovnitř a zavřela se za námi brána, sevřela se nám srdce," vzpomíná Ingeborg, po provdání Cäsarová. I když je jí už 83 let, z pobytu v lágru má doteď trauma. O svých zážitcích vypráví v kronice Paměť národa. "Bylo mi tehdy deset a půl. Celé to prostředí, a s ním i nepřátelský postoj dětí ve škole vůči mně, mi sedlo jako můra na duši. Bylo jen málo nocí, kdy mi maminka nemusela převléknout postel," popsala Cäsarová. K šikaně dětí se přidala i třídní učitelka ve vsi. "Jednou vešla do třídy, když po mně kluci plivali. Její reakce byla: Co chceš, vždyť ty jsi vinna."

Byli bezdůvodně omezeni na svobodě, říká obhájce rodiny

Právě příběh rodiny Przybylových minulý týden projednával hodonínský okresní soud, u něj se Ingeborg Cäsarová domáhala nároku na rehabilitaci pro své už dávno zemřelé rodiče i pro ni samotnou. Soud jej ovšem neuznal. "Můžeme o tom lidsky pochybovat, ale takový byl postup dohodnutý v Postupimi. Na jeho základě byl Němcům zabaven majetek a byli odsunuti. Nejde o případ, kdy by rodina byla vystavena křivdám nedemokratického režimu, ale jedná se o dopad a důsledek prohrané světové války," uvedl soudce Ladislav Sobotka.

Případ tímto rozsudkem nekončí, ale přesune se ke Krajskému soudu v Brně. "Podal jsem stížnost, protože si myslím, že tito lidé byli omezeni na svobodě, a to bez jakéhokoliv právního podkladu. Konkrétně ve Svatobořicích to bylo přes tisíc lidí," tvrdí právní zástupce rodiny Lubomír Müller. Podle něj už v červenci 1946 stát rozhodl o likvidaci internačních táborů pro Němce, ovšem do Svatobořic byli sváženi i po tomto datu. "Navíc zde byli ještě po únoru 1948, kdy se k moci dostali komunisté, a na tuto dobu se vztahuje zákon o rehabilitacích," poznamenal Müller. Pro bližší informace o fungování tábora ve Svatobořicích si zajel do Moravského zemského muzea v Brně. "Rozhodně nešlo o žádnou ozdravovnu. Svědčí o tom i oběžníky, které vydávalo vedení tábora pro chovance, jak jeho obyvatele nazývali," sděluje Müller. Zmíněné instrukce například uváděly, že "styk s cizími osobami je dovolen pouze se svolením velitele střediska nebo jeho zástupce". Korespondovat mohli obyvatelé lágru jen omezeně a v češtině, dopisy ven i dovnitř procházely cenzurou a ty obsahově závadné, nečitelné nebo "podezřelé" byly zničeny. Oběžníky také upozorňovaly, že "chovanci" nemají psát zbytečnosti, protože tím obtěžují cenzory. Přísný trest pak hrozil tomu, kdo by korespondenci vynesl mimo tábor. Nařízení rovněž varovala každého, kdo by měl chuť utéct: "Stráž bezpečnosti po neuposlechnutí výzvy střílí. Potulování Němců jest zejména v noci životu nebezpečné," píše se v dokumentech.

"Smrt byla vysvobozením"

Cäsarová připomíná, že ne všichni se k ní chovali špatně. Ale pokud pomáhali, tak jen tajně, protože riskovali postih. V táboře podle ní panovaly špatné hygienické podmínky a bylo málo jídla i léků, takže lidé umírali. "Muži umírali častěji než ženy. Několik dní měli průjem, zeslábli a už se brali na věčnost. Bylo to pro ně vysvobození," poznamenala Cäsarová. Rodina Przybylových v lágru strávila dva a půl roku, do srpna 1949. Pak dostala možnost se přesídlit do dalšího tábora, v Mohelnici, vlastní byt dostala až v roce 1955. Cäsarová se nakonec usídlila v Šumperku, stala se dětskou sestrou a byla zakládající členkou tamního Spolku Němců. Do Svatobořic se vrátila až po 17 letech, kdy v areálu sídlil krajkářský závod. S manželem zašla i k zanedbanému táborovému hřbitovu, na místě německých hrobů se vlnilo obilí.

Historii lágru, kterým od první světové války prošlo zhruba 170 tisíc lidí, od roku 2017 mapuje památník. Líčí především tragické osudy lidí a jejich utrpení za druhé světové války, poválečné dění zmiňuje jen krátce. "Nemáme k této etapě zatím dost materiálu a ani historika, který by nám ho zpracoval. Proto spolupracujeme s Masarykovou univerzitou, chceme toto období doplnit," říká Rostislav Marada, vedoucí Obecního a kulturního domu ve Svatobořicích-Mistříně, pod nějž památník spadá. Podle něj se v místní kronice zachoval jen zápis, že hned po válce byli v táboře internováni kolaboranti. Následně sem byly přemístěny až dva tisíce Němců z různých koutů Československa i Jugoslávie. "Většinou to byli lidé, kteří neměli kam jít. Některé to postihlo víc. Máme natočený film, ve kterém mluví i paní Cäsarová. Je vyvážený, i když se někteří bývalí vězňové ozvali, že podmínky byly proti válce nesrovnatelné. Na mně není, abych to hodnotil, na druhou stranu historie se nemá zamlčovat," míní Marada.

Rozhodnutí soudu Šlo o důsledek války Okresní soud v Hodoníně zamítl žádost Ingebor Cäsarové (83 let), rozené Przybylové, o rehabilitaci za to, že byla i s rodiči v letech 1947 až 1949 internovaná v táboře ve Svatobořicích. "Nejde o zločiny nedemokratického režimu, ale o důsledky prohrané války, které dohodly vítězné mocnosti v Postupimi, a Benešových dekretů, podle nichž byli Němci zbaveni majetku a odsunuti," uvedl ve zdůvodnění soudce Ladislav Sobotka. Advokát rodiny podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně.