Jak se mění v Česku chudoba? A jak vypadá republika tři desítky let po listopadu 1989? "Doufám, že při 40. výročí sametové revoluce už se nebudeme dohadovat o tom, jak moc nebo málo spolupracoval Karel Gott s komunisty," říká sociolog a zakladatel výzkumné organizace PAQ Research DANIEL PROKOP (35). Vysvětluje, na co dát pozor v průzkumech veřejného mínění, kdy neberou voliči Miloše Zemana telefon a proč bývá výhodnější každoročně věštit krizi. O kterých miliardách se moc nemluví? Kdo v Česku doopravdy potřebuje pomoc? A kde se vzal zkreslený názor, že jsou Češi národ největších xenofobů?

Zkoušíte si do společenských tříd a sociálních skupin zařadit třeba i kolemjdoucí lidi na ulici?

To už dnes není tak jednoduché: Například v Praze víc než 50 % lidí patří do dvou vyšších tříd, které jsou aktivnější, a v centru potkáváte hlavně je, takže pestrost nebo diverzita obyvatel je tam mnohem menší, než kdybyste projížděl republiku a navštěvoval domácnosti.

Poslední amatérsko-sociologický poznatek, který s pozorováním na ulici mám, se netýká tříd, ale když jsem měl zlomenou nohu a chodil o berlích, najednou jsem si všímal, kolik lidí má berle. A to mě upozornilo, jak moc člověk vidí to, co aktuálně prožívá.

Ani lidi s hendikepem tolik neregistrujete, když jejich příběh neprožíváte.Stejně tak si s malým dítětem víc všímám lidí, kteří tlačí kočárek.

A co podle vás celkově nevidí česká společnost?

Lidé si například hodně často neuvědomují, jak jiný je třeba Karlovarský kraj v tom, kolik lidí tam trpí nějakou formou lehčí chudoby. Neuvědomují si, že v některých částech republiky je 30 % produktivní populace mezi 25 a 65 lety v exekucích.

Nevnímají, že zatímco v Praze je vzdělávací systém relativně dobrý, protože i horší základní škola je tu pořád docela solidní, v některých regionech vzdělávání výrazně stagnuje – v Karlovarském kraji například 13 % učitelů na základních školách nemá žádnou kvalifikaci.

Tím, jak je naše zkušenost omezená, hodně věcí nevidíme, a potom si z relativně jednoduchých čísel, jako je relativní příjmová chudoba, snadno vybereme pouze ta, která se hodí do pozitivního příběhu, že žádné problémy nejsou, a to nás může vést k přehlížení nerovností.
 

A takhle pozitivní příběh chtějí vidět politici, nebo ho vidí většina obyvatel?

Když se vrátím k třídám v české společnosti, náš loňský průzkum ukázal, že se v hodnocení polistopadového vývoje jednotlivé třídy neshodnou, přičemž jejich hodnocení záviselo na kvalitě života.

Sestavili jsme desetibodovou škálu, do níž vstupují ekonomický kapitál (příjem a majetek, pozn. red.), sociální kapitál (jak rozsáhlý má člověk okruh známých a zda má v nejbližším okolí někoho připraveného pomoci mu např. během nemoci nebo při finančních nesnázích, pozn. red.), aktivní trávení volného času, lidský kapitál (znalosti cizích jazyků a počítačové dovednosti, ale i jak často třeba chodí do divadel, muzeí nebo na výstavy, pozn. red.), zážitek s exekucí, problémy s bydlením nebo nezaměstnaností.

A vztah k demokracii a polistopadovému režimu klesal právě s kvalitou dnešního života respondenta. Ve skupinách s nejvyšší kvalitou života přes 70 % lidí věří soudům, hodnotí pozitivně polistopadové směřování. Mezi lidmi s nejnižší kvalitou života je to ale sotva 30 % a většina z nich říká, že pro lidi, jako jsou oni, je jedno, zda je, či není demokracie. Lidé se v tomhle hodně liší podle optiky vlastní situace.

Všímají si i víc těch negativ ve svém okolí, stejně jako když máte ty berle. U politiků narážím na jinou věc. Andrej Babiš třeba v novoročním projevu použil výrok o tom, že Česko trpí nejmíň chudobou v Evropě, což vychází z ukazatele, který v kampani do voleb 2013 paradoxně užíval i jeho úhlavní nepřítel Miroslav Kalousek.

Co to je za ukazatel?

Ukazatel relativní chudoby se vypočítává tak, že si vezmete mediánový příjem, kdy polovina lidí má příjem pod a polovina nad (jde tedy o přesnější ukazatel, než je příjem průměrný, který je zkreslen extrémně vysokými platy malé skupiny lidí, pozn. red.).

Z tohoto středního příjmu uděláte 60 % a zjišťujete, kolik procent lidí je pod touhle hranicí chudoby. V Česku je to nějakých 9 % obyvatel. Problém je ale v tom, že v reálné hodnotě je tato hranice chudoby v zahraničí dvakrát výš než v Česku.

Takže i německý, nizozemský nebo švédský chudý člověk je na tom s reálným příjmem a životní úrovní jako člověk se středním příjmem v Česku. Čili ten ukazatel je evropsky nesrovnatelný.

Jak je možné, že Evropa tyhle parametry míchá dohromady?

Myslím, že to je největší chyba Eurostatu (statistický úřad Evropské unie, pozn. red.). Oni samozřejmě řeknou: Neměří to chudobu,alenerovnostimezinejchudšípolovinou lidí. Dá se to však použít snad jenom v případě, kdy srovnáváte typy domácností – třeba samoživitelky tímhle trpí 4× častěji než úplné rodiny.

Ale to srovnání děláte v rámci jednoho státu, pro srovnání různých zemí se nehodí. Potom občas slyšíte takové nesmysly, jako že čeští důchodci trpí chudobou míň než důchodci ve Švýcarsku. Jen jednou vypočítával Eurostat tenhle ukazatel v roce 2012 podle příjmů v celé Evropě, a tehdy podle něj žilo v relativní chudobě 25 % Evropanů a v Česku jich bylo nějakých 30 %, takže chudoba byla nadprůměrná.

Dneska posilujeme mzdy trochu víc než v zahraničí, takže by byla nejspíš průměrná. Reálný vzkaz dneška zní: Ohledně chudoby jsme v Evropě někde mezi třetinou nejlepších a průměrnými státy.

Ohledně zavádějících evropských srovnání jsem u vás také četl, že rovnice "Češi jsou xenofobové" vznikla nepřesným překladem. Můžete to vysvětlit?

To se jednalo o výzkum Eurobarometru (průzkumy veřejného mínění, jež zadává Evropská komise, pozn. red.), který se často opakuje. Anglicky se dotazuje: "Jak moc byste vnímal, kdyby váš soused byl muslim? Nebo kdyby se s vaší dcerou oženil černoch?" A podobně.

A ta anglická desetibodová škála odpovědí má dva extrémy: Byl bych "very uncomfortable", tedy že by mi to "hodně vadilo", a byl bych "completely comfortable", tedy že by mi to "vůbec nevadilo". Ale do češtiny byla tahle druhá možnost přeložena jako "bylo by mi to velmi příjemné", což je přece nesmysl říkat o někom, koho neznám.

V Česku tak lidé, kterým je to jedno a minority jim nevadí, dávají známky kolem 5, zatímco lidé v zahraničí kolem 8 až 10. Paradoxně pak vychází, že Češi jsou nesnášenliví i třeba vůči ateistům. Takže špatný překlad, který posunul "nevadilo by mi to" na "bylo by mi to velmi příjemné", udělal z Čechů xenofoby.

My bychom sice jako uzavřenější národ skončili stejně v tom pořadí států dole, ale ne v takovém extrému. Mně jde především o to, že chybně nastavené parametry nebo přeložené dotazníky vedou k úplně chybné diskusi a neřeší se podstata problému.

Když řeknete, že 80 % Čechů jsou xenofobové, vede to ke "zpytování národní povahy". A namísto toho, abychom se o migraci a fungování azylového systému bavili racionálně, někdo pořád dokola obviňuje lidi z xenofobie.

V knížce Slepé skvrny naznačujete řešení některých problémů české společnosti. Kdybyste si měl vybrat ten nejnaléhavější, co by to bylo?

Klíčový problém je stagnující úroveň českého vzdělávání a velké nerovnosti v něm. Vaše úspěšnost totiž extrémně záleží na tom, v jakém regionu se narodíte a jestli se narodíte v bohaté, nebo chudé rodině, když to zjednoduším.

Tohle je klíčový problém, není ale jednoduché ho řešit, protože potřebujeme nějakých 40 miliard korun do vzdělávání navíc a hodně typů opatření. Potom jsou problémy asi méně významné, ale ne tak obtížné na řešení.

Tam bych zmínil, že extrémně daníme příjmy. Když pracujete, z vaší superhrubé mzdy jde skoro polovina na odvody a daně a to dopadá i na nízkopříjmové pracující. Naopak nemovitosti – včetně mnohamilionových bytů v Pařížské ulici v Praze či prázdných investičních bytů – skoro nedaníme.

Majetkové nerovnosti jsou v Česku větší než v příjmech.Když je vám dnes 30 let, vaše situace se ani tak nezakládá na tom, jestli berete 30, nebo 40 tisíc korun. Je závislá na tom, jestli jste zdědili, nebo nezdědili byt po rodičích. Zda máte dům, nebo bydlíte v drahém nájmu.

Daně by na tohle měly myslet. Což vede k tomu, že lidé si nechávají prázdné nemovitosti, zdražuje to cenu nájmů a podobně.

Nerovnost ohledně narození v bohaté nebo chudé rodině ale asi není úplně specifická záležitost pro českou společnost…

Tohle zrovna je problém celého západního světa, že relativně velké příjmy vedou ke kumulaci majetku a k tomu, že hraje velkou roli, kde se narodíte.

Ukazuje se ale zároveň jev, který ilustruje takzvaná Gatsbyho křivka (pojmenovaná podle společenského románu Velký Gatsby od F. S. Fitzgeralda, kde je hlavním hrdinou milionář Gatsby, pozn. red.), a ten jev ukazuje, že "americký sen" o zbohatnutí od nuly funguje daleko spíš v zemích s menšími nerovnostmi, tedy v severských státech, jako je Dánsko, Švédsko a Finsko, než v USA.

Platí ještě nějaká definice milionáře?

Asi už neplatí to, že stačí mít majetek ve výši milion korun, to by tam bylo hodně lidí. Když jsme nedávno dělali výzkum pro Český rozhlas, když se v zajištěné střední třídě (zhruba 22 % populace) započítaly nemovitosti, majetek i úspory, pak velká část lidí měla majetek přes 5 milionů. Dolarových milionářů už jsou také údajně nízké desítky tisíc.

Myslíte, že vedle majetkových nerovností se zvětšují i mezigenerační rozdíly?

Vaše jistoty ve společnosti nezáleží už jen na příjmech, ale také na tom, jestli umíte jazyky a jestli se například uživíte v informační době, pro kterou je důležitá IT zručnost. A právě tahle hlediska jsou hodně generační a představují jeden z důvodů, proč se ve světě, jenž se pořád mění, tyto skupiny obyvatel cítí jinak.

Od toho se odvíjí i to, čeho se bojí do budoucna. Často jsou tyhle rozdíly znát u lidí, mezi kterými je věkový rozdíl třeba jen sedm let, čili nejde o rozdíl mezi generacemi otec–syn. Důležitější roli hraje, zda někdo už vyrůstal v době, kdy počítače, mobily a cizí jazyky byly standard.

V některých oblastech je však většina Čechů v konsenzu i napříč třídami – třeba v tom, že jsou patrioti. Většina Čechů si také myslí, že stav životního prostředí je velký problém, ale v čem se liší, je jejich schopnost se ve prospěch životního prostředí uskrovnit.

Marxisté dělili sociální třídy podle vlastnictví výrobních prostředků na buržoazii a proletariát, jiné rozdělení je na levici a pravici. Vy ale popisujete, že dnes se lidé mnohem víc tmelí na základě životního stylu a vkusu...

SociologPierreBourdieu(1930–2002)otomhle mluvil v době, kdy takzvaná postindustrializace směřovala velkou část prací do služeb, takže zmizela velká dělnická třída, jež měla společné zájmy jako ochranu pracovního poměru, bezpečné pracoviště, progresivní zdanění a podobně.

A ve sféře služeb jsou ty profese a zájmy tak rozrůzněné, že narůstá role životního stylu, vkusu a to, s čím se ve společnosti identifikuji.

Souvisí to s pověstnými sociálními bublinami?

Někdo z bublin viní sociální sítě (Facebook, Twitter, Instagram atd., pozn. red.), někdo říká, že pouze posilují rozčleňování, které se ve společnosti už beztak děje.

Vedle sociálních sítí, jež vám pomocí algoritmů předvybírají příspěvky podle vašeho světonázoru, takže vám postoje potvrzují, upadá ale také vliv institucí, ve kterých se dřív potkávaly různé sociální skupiny – to znamená církve, ale třeba i chození do hospod, spolkaření a některé sportovní kluby.

Když jsem hrál ve fotbale první třídu, běžně se tam v šatně potkávali vysokoškoláci s dělníky – a takových příležitostí dnes ubývá. I to je mechanismus, kterým společnost směřuje k polarizaci. V běžné komunikaci by se většina lidí nad tématy, jež rozdělují dnešní společnost, totiž podle mě shodla.

Když se třeba vyptáváte lidí na přijímání uprchlíků ze Sýrie hlouběji, zjistíte, že za určitých podmínek by jim to nevadilo. Jen malá část společnosti by nebyla schopná válečné uprchlíky přijmout vůbec. I v té největší krizi, když jsme to měřili pro Mladou frontu, to bylo asi 20 % lidí.

A zároveň je malá část společnosti tak naivní, že by je přijala bez jakýchkoliv podmínek jako bianko šek. Takže v hospodě by se lidé víceméně shodli, ale v tom zkratkovitém prostředí sociálních sítí se můžou posilovat nepřátelské postoje. I proto, že váš názor zastupuje i váš postoj k elitám, důvěru k institucím, takže se do toho dostává spousta symbolů, které debatu polarizují.

Dá se ten rozpad do bublin nějak zvrátit?

Pro mě je důležité uvědomit si roli lokálních komunit. Vzdělávání se netýká jen toho, co se děje ve škole, ale aby se děti mohly potkávat v různých kroužcích, aby tam děti z chudších prostředí neměly uzavřený přístup kvůli financím, tedy aby fotbal vašeho syna nestál pět tisíc měsíčně. Jedině v takhle nízkoprahovém prostředí totiž dnes pozná člověk z víceletého gymnázia vrstevníky z chudé rodiny, a děti z chudé rodiny zase budoucího lékaře. Takhle se společnost může promísit.

Kolika lidem v Česku hrozí chudoba?

V letech 2005–2016 vzrostl počet sociálně vyloučených občanů z 80 tisíc na 120 tisíc a zajímavé je, že už v tom nejsou jenom Romové a nejde už jenom o lokality, jako je mostecký Chanov a litvínovský Janov. Přibylo víc malých lokalit, jako jsou ubytovny.

Kromě těch 120 tisíc se to ale týká i dalších skupin obyvatel, jako jsou matky samoživitelky v azylových domech nebo samostatně žijící důchodci, kteří jsou kvůli kombinaci zdravotního a finančního omezení ze společnosti vyloučení.

Dále jsou to občané, kteří jsou institucionalizovaní v nemocnicích, protože my máme relativně velkou míru sociální hospitalizace – v nemocnicích zůstávají i lidé, kteří by tam být nemuseli, ale nemají nikoho, kdo by se o ně postaral.

Tohle jsou lidé společensky vyloučení. Ovšem co se týče širší materiální chudoby, ta se v Česku snižuje. Počet lidí, kteří mají chudobu na dohled, se snížil ze 40 procent asi na čtvrtinu Čechů, kteří by měli s nečekaným výdajem 11 tisíc korun velké problémy.

Zase v tom jsou důchodci, chudí lidé s dětmi. A tahle chudoba se týká asi 60 % samoživitelek. Ty často nemají žádnou finanční rezervu.

Prý kvůli tomu těžko platí třeba zálohy na nájem…

Ano,to se děje. Kdyžserozvedouneboztratí nájemní byt, často nemají na zálohy na dva měsíce předem a kvůli tomu se dostanou do azylového domu. Tohle je problém českého sociálního státu, že kromě dávek, na něž musíte splnit nějaké podmínky, málo dává okamžitou potřebnou pomoc.

Přitom kdyby úřady byly schopné udržet tu samoživitelku v nájemním bydlení a dát jí peníze na kauci, pak by i ušetřily, protože ten azylák stojí stát nebo obec zhruba 25 000 korun měsíčně. Jinak "měkká chudoba" se zlepšuje a snížil se i počet lidí, kteří si nemůžou dovolit ani jednu dovolenou mimo domov (ze 40 % zhruba na 20 %).

Kromě samoživitelek, samostatně žijících důchodců a části větších rodin ale zůstává problémem regionů v Karlovarském a Ústeckém kraji, kde se týká okolo poloviny obyvatel. Pořád nám tedy zůstávají ostrůvky chudoby, jimž bychom se měli věnovat.

Ohledně toho nejnaléhavějšího problému školství mluvíte o potřebných 40 miliardách korun, zároveň naznačujete, kam by se pro ně dalo sáhnout.

Tak například úniky do daňových rájů podle odhadů ochuzují Česko o 6 až 57 miliard, ale tam má český stát těžkou roli, tam je hlavně potřeba podporovat aktivity Evropské unie.

Další desítky miliard jsou v šedé ekonomice, která je částečně posilována exekucemi, jež vytlačují do šedé pracovní zóny až stovky tisíc lidí. Ti pak pracují úplně načerno nebo za minimální mzdu a k tomu mají něco na ruku. Nejde ty dluhy úplně odpustit, ale měli bychom vědět, že tím reálně ztrácíme miliardy a bylo by dobré těm lidem dovolit se za nějakých podmínek oddlužit.

Pak je tady 23 miliard, které dává stát na podporu třetího pilíře důchodového připojištění a stavebního spoření. Na první pohled to vypadá, že učíme lidi spořit, ale když se kouknete třeba na ten třetí pilíř, u toho fondu je úplně minimální výnos – často kolem 1 % ročně. To nepokryje ani inflaci, a navíc banky si z toho berou 0,8 % zpátky na poplatcích.

Účel fondového spoření má přitom být, že se vám tam znásobují finance, jinak to nemá žádný benefit proti normálnímu systému. V podstatě stát vybere od lidí na daních 23 miliard, dá je lidem, kteří si můžou spoření dovolit, a ti si je jenom každý měsíc přesunou ze svého běžného spořicího účtu na třetí pilíř nebo na účet stavebního spoření s podobnou ziskovostí.

U těchto výdajů, kde neověřujeme efektivitu, jde o výrazně víc peněz než u sociálních dávek – tedy příspěvků na bydlení, dávek v hmotné nouzi nebo přídavků na děti, o kterých se bavíme tak často. Přitom na dávkách se už moc ušetřit nedá.

Zároveň jste zmiňoval státní podporu energií.

Jedná se o státní podporu podniků. Patří sem i prospěšná regionální doprava, ale bohužel i ty přepálené a prolobbované dotace na solární energii. Jde zhruba o stovku miliard ročně, z nichž většina jde na prospěšné účely, ale určitě by měly být předmětem nějakého auditu.

To se týká i podpory jízdného (pro studenty a penzisty, pozn. red.) – v některých regionech to může mít prospěch pro mobilitu, ale celkově by se to také mělo analyzovat, aby to nevedlo k tomu, že dopravci si zvýší ceny.

Někteří ekonomové mluví o tom, že pomalu přichází další hospodářská krize, jiní oponují, že je to nesmysl a že jde jen o zmírnění tempa růstu...

Nejsem tak dobrý ekonom, abych to dokázal odhadnout, takže vím, že to nevím. Zároveň vím, že jsou lidé, kteří krizi předpovídají každý rok. V minulosti hodně málo lidí předvídalo krizi roku 2008 a hodně lidí zase předvídalo dobrou budoucnost arabského jara, jež se nepotvrdila (série "demokratických" revolucí v arabském světě od konce roku 2010, která sice v Egyptě, Libyi a dalších zemích svrhla despotické vládce, většinu zemí ale pak uvrhla do chaosu a násilí, pozn. red.).

A myslím, že tohle "poučení" vede k tomu, že lidé radši neustále věští krizi, protože je to pro ně bezpečnější, jako když předpovíte déšť a pak jsou lidi vlastně rádi, že je sluníčko. A naopak, když predikujete slunce a rozprší se, vyčítají vám to.

Když si čtete o nějakém cizím sociologickém průzkumu, co vám jako profesionálovi napoví, že je úplně zbytečný nebo zavádějící a účelový?

Vždycky bych byl opatrný vůči "překvapivým zjištěním". Když jsem volič a moje strana má v preferencích dvakrát víc, než jsem čekal, pak je místo radosti namístě spíš podezření.

Porovnání s ostatními průzkumy, pokud existují, je tedy první věc. Třeba při slovenských prezidentských volbách, pro které jsem ještě zpracovával metodiku průzkumu, tři agentury říkaly, že vyhraje Zuzana Čaputová a bude mít podporu mezi 35 a 50 % – to je velký rozptyl, ale můžete věřit, že to bude kolem 40 %.

Zároveň však přijde další agentura, která vám řekne, že Čaputová je na 2. místě a bude mít kolem 20 %. Taková odchylka je varovný signál. Pokud jde o metodiky průzkumů, čtenář má malou možnost dohledat si podrobnosti, to spíš novináři by měli zjistit, jestli byl dotazován pouze nějaký online panel, nebo se agentura ptala vzorku všech lidí, reprezentativně zastoupených v populaci.

Zajímavý metodický příklad se týká telefonických výzkumů. Ty mají jiné výsledky ve všední den a o víkendu. Když jsme v agentuře Median volali při minulých prezidentských volbách v Česku ve všední dny, Drahoš nad Zemanem vedl, ale když se dotelefonovalo o víkendu, najednou se to vyrovnalo.

Protože o víkendu zasahujete i ty pracující, kteří vám to ve fabrikách a podobně nezvedají. Vlastně hrají roli i takové detaily.

Pročjsouvpolitickýchdebatáchtakdůležité kulturní války – třeba na úkor věcnosti?

Pionýrem téhle strategie je Dominic Cummings, který dělal první kampaň brexitu. Pochopil, že aby vyhrál brexit, jediná šance je mobilizovat hodně nevoličů. A proto jel relativně agresivní kampaň, která měla hlavní heslo: "Vezměte si zpátky kontrolu, vezměte si zpátky svoji moc." Cílil tedy na lidi, kteří cítí, že tu kontrolu ztratili.

A když se podíváte na Mariana Kotlebu na Slovensku, stranu AfD v Německu nebo Trumpa na severozápadě USA, ty všechny hodně volili lidi, kteří se předtím moc voleb neúčastnili. Podobně Miloš Zeman ve 2. kole prezidentské volby dokázal obrovským způsobem mobilizovat lidi v regionech, jako je Bohumín a Karviná.

Účast téměř 67 % u voleb nebyla v Česku 20 let. A abyste tohle dokázal, nemůžete vysvětlovat nějakou detailní politiku lidem, kteří na ni zanevřeli, a navíc politikům nevěří, že program svedou prosadit. Tuhle část společnosti víc mobilizujete přes nějakou trochu negativní a hodně emotivní kampaň.

Ztráta důvěry v demokratické instituce u nevoliče je podle vás způsobená hlavně čím?

Sociolog Ralf Dahrendorf říkal, že 6 měsíců je třeba na změnu vlády, 6 let na změnu ekonomiky a 60 let na změnu společenského vnímání. Ale problém je podle mě spíš v jakémsi cyklu nedůvěry.

Úřady jako by měly ve své DNA nedůvěru k občanovi a skutečně mu pomůžou, až když je na tom hodně špatně. A občané se tuhle nedůvěru učí a zase ji úřadům v cyklech vracejí. Věřím, že při 40. výročí sametové revoluce už půjde hlavně o to, co jsme za 40 let dokázali. A že se už nebudeme tolik hádat o minulosti před rokem 1989 a o tom, jestli Karel Gott moc, nebo málo spolupracoval s komunisty.

"V Karlovarsku nemá kvalifikaci 13 % učitelů." "Extrémně daníme příjmy a málo nemovitosti." "Zdědit byt bývá důležitější než výše platu."

Šest společenských tříd: kam patříte vy?

V loňském výzkumu pro Český rozhlas zkoumal tým pěti sociologů, jehož byl Daniel Prokop součástí, stav české společnosti 30 let po revoluci. Agentury MEDIAN a STEM/MARK položily 4 039 lidem (ve věku 18–75 let) z více než 1 300 obcí a měst dvě stě otázek ohledně jejich způsobu života, vzdělání, vztahů, spokojenosti a tří druhů kapitálu: ekonomického (příjem a majetek), sociálního (okruh přátel, rodina, či zda má člověk v nejbližším okolí někoho, kdo mu pomůže např. během nemoci nebo při finančních nesnázích) a lidského (znalost jazyků, práce s počítačem, návštěvy divadel, muzeí atd.).

Sociologové respondenty rozdělili do šesti společenských tříd – dvou vyšších (třetina obyvatel), tří nižších (polovina populace) a jedné nejnižší (každý šestý člověk). Vycházeli z podobného průzkumu v Británii, kde bylo ale tříd sedm. Čeští sociologové vynechali třídu jménem "elita", která má extrémně vysoké všechny tři typy kapitálů.

V Česku je příliš malá. Zatímco v Británii do ní spadá 6 % populace, u nás jen necelé procento, tedy pouze desítky tisíc lidí. Sociologové zároveň varují, že i když chudoba v Česku v posledních šesti letech klesá, rozdíly mezi třídami mají tendenci spíše se prohlubovat. Což se ale týká i regionů.

Zatímco v Praze tvoří víc než polovinu (56 %) obyvatel dvě vyšší střední třídy, v Ústeckém kraji patří 59 % lidí do dvou nejnižších tříd. Zajištěná střední třída (22 % lidí) Vysoké příjmy a největší majetek. Vlastní bydlení ve velkých městech, ale ještě častěji v příměstských satelitech. Usedlejší životní styl.

Lékaři, manažeři, ředitelé, úspěšní podnikatelé… Vyrostli před rokem 1989. Cizí jazyky a počítače ovládají lépe než většina společnosti, ale hůř než nastupující kosmopolitní třída. Ve srovnání s ní jsou v průměru o 7 let starší, mají i méně přátel a menší kulturní kapitál. To snižuje jejich šance dále bohatnout a stát se elitou.

Jsou ze všech tříd nejspokojenější se svojí životní úrovní (80 %), jen 44 % je ale spokojeno s tím, kolik má volného času. Největší zastoupení: Praha: 34 % Nejmenší: Ústecký kraj: 14 % nastupující kosmopolitní třída (12 % lidí) Mají vysoké příjmy, ale nižší majetek než zajištěná střední třída. Žijí totiž nejčastěji v nájemním bydlení Praze a v centrech velkých měst (vysoké nájmy), případně mají hypotéku.

Díky kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem může ale jejich majetek rychle stoupat. Pracovníci v IT, ve finančnictví a specialisté v technických oborech… 41 % z nich zastává v zaměstnání řídící pozice. Vzdělávali se již v digitalizované a globalizované společnosti.

Někteří jsou ještě singles, více než polovina z nich ještě nemá děti. Jsou nejspokojenější ze všech tříd s ekonomickou situací i vývojem ve společnosti stejně jako s osobním životem a vlastní prací. Největší zastoupení: Praha: 23 % Nejmenší: Ústecký kraj: 6 % Tradiční pracující Třída (14 % lidí) Pracují většinou manuálně (řemeslníci, kvalifikovaní dělníci, řidiči, provozovatelé maloobchodních prodejen atd.).

Téměř všichni (87 %) žijí ve vlastním bytě nebo domě, a to spíš v malých městech a na venkově (polovina z nich v obcích do 5 000 obyvatel). Díky nižším životním nákladům mají solidní majetek, přestože jejich příjmy jsou jen lehce nadprůměrné. Převažuje u nich středoškolské vzdělání. Nejčastěji jsou ve středním či vyšším věku.

Mají omezený počet známých, na něž se mohou obrátit v případě nouze. Mezi jejich kamarády zpravidla nepatří právníci, lékaři, IT specialisté ani další "prestižní" profese. Mají jen základní znalosti informačních technologií i cizích jazyků. Do budoucna mohou být ohroženi ekonomickou krizí, postupující globalizací a automatizací. Největší zastoupení: Liberecký kraj: 23 % Nejmenší: Karlovarský kraj: 10 %

Třída mísTních vazeb (12 % lidí) Venkovská třída. Často starší lidé. Klidnější způsob života. Díky bydlení v malých obcích a ve vlastním domě či bytě (89 %) mají i přes podprůměrné příjmy slušnou životní úroveň. A také dobré kontakty na místní prestižní profese (lékaře, právníky…).

Potřebují-li pomoc radou či penězi, mají se vždy na koho obrátit. Nejsou příliš ohroženi nezaměstnaností či exekucemi. Znalosti cizích jazyků a informačních technologií mají spíše nízké, pouze 63 % z nich používá internet denně. Největší zastoupení: Vysočina: 20 % Nejméně: Praha: 6 % OhrOžená Třída (22 % lidí) Mají dost kamarádů, slušné vzdělání i kulturní přehled, svůj potenciál ale nedokázali přetavit ve vyšší příjem či majetek.

Často jde o rodiny z chudých regionů s matkou na rodičovské či o ženy samoživitelky (žen je v této třídě 62 %) nebo o osamocené důchodce, případně lidi, které srazila na kolena exekuce. Zpravidla žijí v nájemním bytě. Častěji jsou ohroženi rozvodem, vyhazovem z práce a exekucemi.

Jde o lidi ze všech věkových skupin, obvykle mají středoškolské vzdělání a špatně placené zaměstnání (administrativa, služby…). Mírně podprůměrné znalosti jazyků a počítačů. Pravděpodobně nedokážou zachytit ani budoucí trendy vývoje společnosti.

Největší zastoupení: Ústecký kraj: 34 % Nejméně: Středočeský kraj: 16 % sTrádající Třída (18 % lidí) Mají minimální či žádný příjem i majetek, téměř nulové sociální kontakty, slabé vzdělání (22 % má jen to základní), nedostatečné kulturní zázemí a špatné jazykové a počítačové dovednosti.

Vůbec nejohroženější třída (exekuce, nezaměstnanost…), rekrutující se ze všech věkových skupin, nejčastěji jde ale o důchodce a o ženy (60 %). Žijí obvykle ve středních a větších městech (kromě Prahy), často v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji.

Typicky pracují ve stavebnictví, jako prodavači nebo neodborní manuální pracovníci. 6 % z nich je nezaměstnaných. Největší zastoupení: Ústecký kraj: 25 % Nejméně: Praha: 7% -tmZdroj: iRozhlas.cz "V šedé ekonomice leží další desítky miliard." "Jsem opatrný vůči, ‚překvapivým zjištěním‘."