Město Bohumín

1.2.2020 - TEREZA BEBAROVÁ Lesní škola hodně vtáhne i rodiče dětí

Zdroj: Víkend
Ročník a číslo: 5
Strana: 4
Autor: Filip Lukeš

S Terezou Bebarovou momentálně peče celá země. U ní doma ale sladkosti moc prostoru nemají. S partnerem totiž vyznávají zdravější varianty stravování, stejně jako alternativní způsob vzdělávání jejich starší dcery Klaudie, která po lesní školce nastoupila i do lesní školy.

- Začala jste více péct, potom co jste absolvovala natáčení soutěže Peče celá země?

Určitě jsem se o pečení začala více zajímat z technologického hlediska. Fascinuje mě to jako řemeslo. Dala jsem si výzvu, že upeču sacher dort. Byl to můj první dort v životě, nakonec jsem ho zvládla udělat sama, i když jsem každou chvíli musela odolávat nutkání, že zavolám o radu. Musím uznat, že příprava takového dortu má mnohá úskalí. Nazvala jsem ho bleskový sacher a pekla jsem ho asi sedm hodin. Cukrařina je prostě velká alchymie a chemie. Když uděláte špatně jednu věc, pokazíte celý dort. Ale jinak je pečení úžasná aktivita pro celou rodinu. Má to hlubší význam než jenom přípravu jídla a jezení. Je to i tradice, která je v Čechách jiná než na Moravě.

- Z dětství si pamatuji, že babička pekla, maminka pekla, měla jste to také tak?

U nás kromě mužů pekli všichni. Pečení mám ale hodně spojené s babičkou Františkou, která se dožila téměř 103 let. Ona měla domek v Nedakonicích na jižní Moravě, do kterého neměla vůbec přivedenou vodu. Navíc měla stařičkou troubu, takže pekla v dost specifififi ckých podmínkách, ale její štrůdl, koláčky, takzvané prsty a různé jiné dobroty byly ty nejlepší v mém životě. Maminka také hodně peče, ale u nás doma sladkosti tolik nejíme, dodržujeme zdravější životní styl.

- Jistě jste měla jako moderátorka v rámci formátu převzatého od BBC nějaká pravidla. Překvapilo vás nějaké?

Hlavně mi přišel šibeniční časový limit, který měli soutěžící na pečení. Doma jsou lidi přece jenom zvyklí péct v klidu a pohodě. Něco si přitom snědí, vypijí, povídají si a tak dále. Zkrátka doma nepečete na čas. A já sama vím, že když něco dělám pod časovým tlakem, tak se to projeví na výsledku. S tím měli soutěžící velký problém. Museli si udělat časový rozvrh pečení a práci si rozfázovat. To už byl takový závan profesionalismu, který amatéři nemají vžitý.

- Vy jste si díky natáčení užila života na zámku Bon Repos, kde jste jako čerstvá maminka pobývala s novorozenou dcerou Sofií. Jaké to bylo?

Nezapomenutelné. Myslím, že na to budu vzpomínat celý život, stejně jako moje maminka, která tam byla se mnou. Zámek Bon Repos je kouzelné místo. Hrabě Špork si ho vybral jako takovou chajdičku, kde se cítil dobře. Proto ho také nazval Bon Repos, tedy hezké chvilky. Jezdil tam odpočívat a lovit drobné ptactvo. Je to kouzelné místo s velikým parkem, čistým vzduchem, je tam klid. Běhají tam zajíci, kukají kukačky a křičí pávi. Jenom musím říct, že byl velmi studený květen a ač to na obrazovce tak nevypadá, byla nám všem dost zima. A ke konci zase dost teplo. Neodpočívala jsem, to určitě ne, ale užili jsme si to maximálně. Když jsem potom přijela domů, tak jsem říkala: "Máme to tady nějaké malé."

- Když ještě zůstaneme u jídla, vaše rodina je vegetariánská. Je to tak?

Co se týče stravy, alternativní medicíny i životního stylu, jsme vyzkoušeli hodně směrů. Velkou část těchto našich cest jsme strávili jako vegetariáni. Ale když byla na cestě dcera Sofie, dala mi najevo, že nechce jíst tu stravu, kterou jím já. Najednou mi nebylo dobře, když jsem jedla luštěniny, různá indická jídla a podobně. Dcera rozhodla, že takto to nebude. A tak jsme začali jíst ryby. Já si občas dám i nějakou tu kachnu nebo husu. Na tom jsem ujížděla vždycky. Mám ráda jídla spojená s moravskými hody. Teď tedy díky dceři vegetariáni nejsme.

- A narážela jste ještě jako vegetariánka na nějaké překážky nebo nepochopení?

Na nepochopení ne. Vegetariánství je poměrně rozšířené. Ale jsou některé restaurace, kde je omezenější výběr. Mnohdy mají jedno nebo dvě vegetariánská jídla, která nebývají úplně lákavá.

- Jakožto scenárista váš manžel pracuje doma. Nevyrušuje ho přítomnost malého dítěte?

Tomu se samozřejmě nevyhne, protože má pracovnu v přízemí. Narážíme na různá úskalí. Sofii se ohromně například líbí počítačová myš a klávesnice. A je zajímavé, že děti mají dar zmáčknutím jednoho tlačítka udělat na počítači něco, co manžel ani netušil, že jeho počítač umí. Takže už odstraňujeme různé otáčení obrazovky, vymazání souborů a tak dále. Není to pro Ivana vždy jednoduché.

- Vaše dcera Klaudie chodila do lesní školky. V čem myslíte, že je hlavní přednost lesních školek?

Určitě nemůžete poslat dítě do školky v šatičkách a punčoškách, chce to speciální vybavení, protože nikdy nepřijde čisté. V záři je to ještě fajn, ale jakmile začne zima, nemusí to někteří rodiče slabší povahy snášet dobře. A je pravda, že jsou zimomřivé i některé děti, proto je potřeba zjistit, jaké dítě máte. Klaudie je odolná. Děti z lesní školky mají velmi silné sociální vazby, protože tam nejsou žádné hračky. Děti se naučily vyhrát si spolu a umět se domluvit. Ke hře jim poslouží třeba pár klacků. Velké pozitivum je, že děti se naučí zodpovídat samy za sebe. Naučí se vnímat hranice. My jsme měli úžasného průvodce Jirku – tam se neříká učitel, ale průvodce. Děti ho úplně zbožňovaly, ačkoli se k nim nechoval nijak infantilně. Myslím, že je to prima školka hlavně pro kluky. Protože děti tam normálně pracují. Třeba jsem přišla do školky a vidím, kluci chodí s kolečky a lopatami a házejí hlínu. Já jsem si tam uvědomila, že pro muže je práce přirozená činnost, příjemná kratochvíle. Holky většinou někde štěbetají a vytvářejí si svoje skupinky... Další pozitivum je, že lesní školka kopíruje to, co se děje v přírodě po celý rok.

- Klaudie teď chodí do druhé třídy lesní školy.

Měli jsme to štěstí, že manželská dvojice, která vede lesní školku, zřídila i lesní školu pro první stupeň. Klaudie se do školy těší každý den, což je podle mne moc důležité. Třeba mezi vyučováním mají děti takzvanou volnou hru. Když už je nebaví učení, vyběhnou ven, zablbnou si, a pak občerstveny kyslíkem se můžou zase dál učit.

- Přinesla vám dceřina školní docházka do života nějaké změny?

Všechno je změna. Děti jsou změna, i tenhle způsob školství je změna. Tady je strašně důležitý přístup rodičů. Nemůžete děti pasivně poslat do školy a čekat, že se něco stane. Jsme součástí jakési pomoci škole. Organizují se brigády, při kterých se několikrát do roka sejdeme s ostatními rodiči, organizují se různé kurzy... Rodič je aktivní jiným způsobem, než když jeho dítě chodí do klasické školy, kde má denně dané penzum práce. To v lesní škole není, děti třeba nemají domácí úkoly. Ale spoustu věcí chtějí vědět a zajímají se o ně. A vy musíte využít tu příležitost, že chce. Člověk musí dítě víc vnímat. Není to o drilu, i když i ten někdy přijde ke slovu.

- Momentálně dáváte jednoznačně přednost mateřské dovolené před prací. Nebojíte se, že se na vás zapomene?

Takhle jsem nad tím neuvažovala. Já vždycky zvažuji, jestli práce, která je mi nabízena, je tak výjimečná, že si musím zaplatit někoho na hlídání, odjet do Prahy a udělat tam něco, co se "zapíše do dějin". Zatím mi z toho vždycky vyšlo, abych byla doma s dítětem. Je mi 44 let, a čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že život hrozně rychle proletí. Než přišly děti, trávila jsem ho prací. Vím, co mě v té práci čeká a co z toho bude. Jenom kolik jsem strávila času v divadle, ale kromě diváků, kteří si na nějaké představení občas vzpomenou, už z toho nic nezbylo. Zmizelo to. Takže u mě je to spíš o prioritách, a jestli se na mě zapomene, nebo nezapomene... Na každého se nakonec zapomene. Já se snažím, abych vždycky dělala to co umím, co mě baví a dělala to nejlíp, jak dovedu.

- A kdy se plánujete vrátit do pracovního procesu? Nebo už máte nějaké nabídky, které vás zaujaly?

Nabídky mám neustále. Spíš se učím říkat ne, protože je mi to hloupé vůči všem těm milým lidem. Ale vlastně pořád něco dělám. Z toho rozjetého vlaku se nedá nikdy úplně vystoupit. Mám omezený provoz v seriálu Ulice, protože moje postava nezemřela a diváci píšou: "Kde je Světlana? Co se s ní stalo?" Takže tam se občas objevím. Udělala jsem také dabing krásného francouzského filmu Dalida s úžasným dabingovým režisérem Elmarem Klosem.

- Když jste zmínila dabing, ten vám jde hodně dobře. Získala jste už čtyři Ceny Františka Filipovského za dabing.

Ano, myslím, že ještě nikdo v historii Cen Františka Filipovského jich tolik nemá. A já se z toho raduju!

Třeba jsem přišla do školky a vidím, kluci chodí s kolečky a lopatami a házejí hlínu. Já jsem si tam uvědomila, že pro muže je práce přirozená činnost, příjemná kratochvíle. Holky většinou někde štěbetají a vytvářejí si svoje skupinky...

VIZITKA: TEREZA BEBAROVÁ se narodila 8. července 1975 v Bohumíně. Absolvovala studium herectví na ostravské konzervatoři. Během studia hrála v Divadle Petra Bezruče, po absolutoriu školy byla v angažmá v ostravském Divadle Aréna, později i v Národním divadle moravskoslezském. Po přesídlení do Prahy působila v Divadle Na Fidlovačce, od roku 2015 v Divadle na Vinohradech. V roce 2005 získala Cenu Thálie za hlavní roli v muzikálu Funny Girl. Věnuje se práci v rozhlase a dabingu, za který už získala čtyři Ceny Františka Filipovského. Televizním divákům je známá jako Světlana ze seriálu Ulice, momentálně ji můžete vidět v soutěži České televize Peče celá země. Jejím partnerem je scenárista Ivan Kotmel, s nímž má dcery Klaudii a Sofii.


TEREZA BEBAROVÁ Lesní škola hodně vtáhne i rodiče dětí - Zvětąit
Velikost: 628 x 798 bodů - 111 kB

TEREZA BEBAROVÁ Lesní škola hodně vtáhne i rodiče dětí - Zvětąit
Velikost: 425 x 740 bodů - 74 kB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

    Městský úřad