HISTORIK A PEDAGOG MUZEA HLUČÍNSKA JIŘÍ NEMINÁŘ ŘÍKÁ:

HLUČÍNSKO – Hlučín si 4. února připomíná výročí připojení k Československu. Historie této části opavského regionu byla nelehká a často velmi obtížná. Jiří Neminář, pedagog z Muzea Hlučínska, je o ní dokonale informovaný.

- Co vás přivedlo k historii Hlučínska?

Historie mě zajímala již od dětství. Když jsem se rozhodl, že se jí budu věnovat profesionálně, musel jsem si vymezit oblast bádání a Hlučínsko bylo nasnadě, protože odtud pocházím. Také se mi v hlavě množilo spoustu otázek, na které jsem neznal odpovědi. Z hlediska historického zkoumání je Hlučínsko velmi vděčné území. Nebál bych se jej v tomto smyslu přirovnat k dějinné laboratoři.

- Z dávné historie je dodnes známé označení "Prajzaci" a "Cisaraci". Vzniklo v době, kdy připadlo Hlučínsko k Prusku?

Tady bych rád upozornil, že v roce 1742 žádné Hlučínsko neexistovalo. Tehdy mohl sotva kdo tušit, že se někdy podaří něco ze ztraceného Slezska opět připojit k českým zemím a tedy, že vznikne Hlučínsko. To je takový náš trvalý problém, že promítáme aktuální stav či momentální zkušenosti do minulosti, ačkoliv ta byla zcela odlišná. Situace byla taková, že došlo k roztržení území, což ale v té době nepředstavovalo nic mimořádného. V nadsázce by se dalo říci, že války a pohyby hranic byly na denním pořádku.

- Jak tedy přišli Prajzaci a Cisaraci ke svému označení?

Obyvatelé, kteří žili na hranici a vzájemně se potýkali, si o sobě pochopitelně vytvářeli předsudky a stereotypy. Je to přirozená lidská vlastnost, že vlastní identitu tvoříme ve vztahu k jinému. Takže lidé za řekou Opavou nazývali své protějšky na pruské straně Prajzáky a ti je zase na oplátku označovali jako Cisaráky, protože vládce za řekou se honosil císařským titulem, zatímco Prusko bylo v té době pouze královstvím. Nezřídka se ta označení nesla v rovině nadávek.

- Jak probíhal 4. února 1920 zábor Hlučínska a kdo ho prováděl?

Obsazení prováděla československá armáda a probíhalo tak, že na třech místech, to je u Malých Hoštic, Dolního Benešova a Hlučína, překročily vojenské kolony dosavadní státní hranici a postupovaly dále. Do samotného Hlučína dorazilo vojsko před polednem, avšak nikdo je tam nevítal, protože obyvatelé si žádné připojení nepřáli.

- Co dobrého nebo špatného jim začlenění do Československa přineslo?

V prvé řadě došlo k přetrhání dosavadních struktur, komunikací a kontaktů. Mezi vesnicemi najednou vznikla hranice, která tam nikdy předtím nebyla. To zapříčinilo rozdělení rodin i majetků a izolaci od tradičního centra Ratiboře, kde se nacházely školy, továrny i úřady. Zapomenout nesmíme ani na pracovní uplatnění, které se často nacházelo v hornoslezském revíru nebo přímo v německém vnitrozemí. Lidé sice dál pracovali v Německu, ale museli si zajistit pas a pracovní povolení. Prvotní dopady přičlenění tedy byly veskrze negativní. Časem se projevily i pozitivní důsledky, jako třeba výstavba nové infrastruktury, školních budov, nebo výstavba nových kostelů. Ačkoliv měli Hlučíňané obavy z nekatolické republiky, tak během jejího krátkého trvání postavili celkem osm církevních novostaveb! Zásadní faktor, ekonomické zabezpečení, se však podchytit nepodařilo. V Československu nebylo tolik pracovních míst, aby Hlučíňané nemuseli jezdit za prací do Německa, a to pak hrálo zásadní roli v politické rovině a jejich separatismu.

- Jak se na regionu podepsala hospodářská krize?

Citlivě zasáhla především pohraničí, Hlučínsko nevyjímaje. Jednak v něm nebylo moc průmyslových podniků a to málo pracovních příležitostí, které se v něm nacházelo, bylo ohroženo. Zatímco Českoslobylo vensko se s krizí vyrovnávalo poměrně pomalu, sousední Německo ji, mimo jiné i díky zbrojení, zažehnalo mnohem dříve. Obyvatelé Hlučínska proto hojně využívali možnost pracovat v Německu, kde byli často upřednostňováni na úkor domácích. Tamní režim si tímto krokem získával sympatie. Byl to prozíravý propagandistický tah, který přinesl fatální důsledky. Hlučíňané si pak kromě zajímavého výdělku domů často přiváželi i novou politickou orientaci.

- Mělo na připojení Hlučínska k Třetí říši větší vliv národnostní složení obyvatel?

Národnostní složení je v této souvislosti ošemetný termín, protože zainteresovanými stranami bylo vnímáno po svém. Zatímco česká strana považovala Hlučíňany za Čechy, Německo je vnímalo jako Němce. Jak to cítili sami, je nejednoznačné. Někomu to bylo víceméně jedno, jiní se klonili k jedné nebo druhé straně. Připojení Hlučínska přímo k říšskému území ovlivnila snaha narovnat z jejich pohledu poválečnou křivdu. Jestliže do roku 1920 byla oblast součástí Německa, tak ji chtěli vrátit tam, kam patří.

- V závěru války se Hlučínsko stalo frontovou oblastí, což jeho obyvatele zřejmě citelně postihlo.

Hlučíňané zakusili válku téměř ve všech jejích odstínech. Na počátku díky válce profitovali, protože nastala plná zaměstnanost. Muže postihla branná povinnost a ocitli se postupně na všech válčištích. V závěru války se přehnaly boje přes jejich domovy. Právě přes Hlučínsko totiž vedla závěrečná ofenziva směřující k dobytí Ostravy. Poškození některých vesnic bylo alarmující. Nezanedbatelné byly i ztráty na životech civilistů, které se vyšplhaly do desítek. Aby toho nebylo málo, tak po válce odtud odvlekla Rudá armáda zbývající koně a dobytek. Lidé pak začínali prakticky z ničeho. Je naprosto neuvěřitelné, v jak rekordně krátkém čase dokázali své poničené domovy obnovit. K tomu ovšem musíme ještě poznamenat, že významně pomohla materiální i finanční pomoc kmotrovských měst a podniků v rámci akce Budujeme Slezsko.

- Československé pohraničí postihl po válce odsun německojazyčného obyvatelstva. Jak tomu bylo na Hlučínsku?

Také zde se na politické úrovni objevily názory, že by Hlučíňané měli být vysídleni. Naprosto by to však popřelo předchozí argumentaci, podle které to byli Češi. Ukázalo by se, že vládě ve skutečnosti nejde o obyvatele, ale pouze o území. Toho si byly některé politické strany vědomy, takže po určitou dobu probíhal docela zajímavý názorový střet, jak má být s Hlučíňany vlastně naloženo. Československo navíc usilovalo o připojení Ratibořska a Hlubčicka a odsun Hlučíňanů by těmto nárokům rozhodně neprospěl. Nakonec z Hlučínska museli odejít veskrze jen ti lidé, kteří měli při posledním sčítání lidu uvedenu německou národnost. Mimo to ale docházelo k nejrůznějším excesům, kdy si lidé prostřednictvím odsunu vyřizovali účty. Dohromady odtud odešlo něco přes tři tisíce osob, včetně těch, kteří se nevrátili z útěku před frontou, nebo ze zajetí.

- Můžete přiblížit život Hlučíňanů po roce 1945 v souvislosti s životem v Opavě?

Život po válce a zejména v období socialismu se v celé republice stabilizoval. Rozdíly se rychle stíraly. Pokud máme najít souvislosti s Opavou, tak lidé ze západní části regionu zde nacházeli své pracovní uplatnění. Důležité byly v tomto směru podniky jako Ostroj, Galena, nebo Okresní stavební podnik. Po zrušení hlučínského okresu v roce 1960 se navíc správa centralizovala do Opavy.

- Měla na něj vliv blízkost hranice s Polskem?

Blízkost hranice ovlivňovala životy lidí vždy, ale pokaždé jinak. Za socialismu byla hranice střežena, ačkoliv Polsko představovalo spřátelený socialistický stát. Narušitelé byli postihování a legální přechod byl možný pouze na několika málo přechodech. Pro rodinné vazby to znamenalo definitivní ránu, neboť pravidelné návštěvy se staly velmi obtížnými. vštěvy Člověk ze Sudic, který měl příbuzného třeba v sousedním Petřatíně, musel cestovat na hraniční přechod až do Bohumína a odtud pokračoval dále. Později se hranice alespoň jednou ročně otevírala pro malý pohraniční styk, ale to bylo žalostně málo. Na druhou stranu se za všech režimů dařilo šmuglování, což "po našimu" znamená pašování.

- Můžete popsat Hlučínsko současnosti?

Současné Hlučínsko může být v mnoha ohledech vzorným regionem. Lidé jsou srostlí se svým krajem a zajímají se o něj. Dobře to lze vypozorovat na tvorbě místních spisovatelek. Jejich knihy se na pultech nikdy neohřejí dlouho. Nebo náš vlastivědný časopis Hlučínsko. Když se nám opozdí vydání, což se děje celkem pravidelně, tak se čtenáři netrpělivě vyptávají, kdy časopis vyjde. Jednotlivé obce jsou neustále zvelebovány. Obyvatelé většinou cítí zodpovědnost vůči svěřenému majetku a v některých obcích stále zametají cesty, což činí Hlučínsko proslulým. Jen malý ekologický dovětek – možná by lidé nemuseli v zimním období až tak moc topit levným uhlím.

- Muzeu Hlučínska udělili odborníci titul Gloria Musealis a návštěvníci zase Muzeum roku. Jaké jsou jeho další plány?

Získat opět titul Muzeum roku by bylo velmi krásné, ale to by nám museli návštěvníci poslat hodně hlasů na portále Do-muzea.cz. Co se týče dalších plánů, je jich nespočet, od čistě odborných projektů, jako je digitalizace Katolických novin, až po realizaci vlastních výstav. V tomto roce například musíme připravit k vydání dva sborníky, uspořádat putovní venkovní výstavu ke sto letům a na podzim pak výstavu o naší cihlové architektuře. Aby toho nebylo málo, tak jsme velmi aktivní ve vzdělávacím procesu. Chodí k nám školní třídy na nejrůznější edukační programy a připravuje se učebnice vlastivědy společně s webovým portálem. Takže tento rok bude, když použiju jazyka svých žáků, hustokrutopřísný.

---

Vizitka

PhDr. Jiří Neminář se narodil roku 1989 v Ostravě. Po maturitě vystudoval historii na Univerzitě Karlově a pracuje v Muzeu Hlučínska. Věnuje se především Hlučínsku, problematice bývalých vojáků wehrmachtu, československého zahraničního odboje a didaktice dějepisu. Publikoval desítky článků a podílel se na tvorbě čtyř publikací. Je spoluautorem vlastivědného kufříku a momentálně pracuje na tvorbě učebnice regionální vlastivědy, je členem Společnosti přátel Muzea Hlučínska a redakční rady časopisu Hlučínsko. Bydlí v Hlučíně, je svobodný a bezdětný.