HLUČÍNSKO – Jednání na mírové konferenci v Paříži nebylo jednoduché. Požadavky se totiž neomezovaly jen na Hlučínsko, ale na daleko větší oblast Horního Slezska. Jenže o strategicky významné a na ložiska surovin bohaté Horní Slezsko jevilo zájem kromě Českoslovenjevilo ska také Polsko a Německo, ke kterému toto území doposud náleželo. Ačkoli za těmito požadavky stály především hospodářské pohnutky, u konečného rozhodnutí byl uplatněn etnický princip.

Československu tak vítězné mocnosti přiznaly oblast v jižní části ratibořského okresu, kde většina obyvatel hovořila dialektem češtiny. Nikdo se však zjevně nezdržoval zjišťováním jazykové hranice, neboť výsledné stanovení dopadlo tak, že na mapu narýsovali čáru a podle ní měla být vedena nová státní hranice mezi Československem a Německem. Zůstane navždy otázkou, co přimělo diplomaty a generály k tomu, že se rozhodli vést osudovou linii zrovna od Ketře k Bohumínu. Jisté je, že stvořili region, jehož další vývoj sliboval vše, jen ne poklidnost. Připojenému území se podle největšího města brzy začalo říkat Hlučínsko. Byl to zcela nový region, který nikdy předtím v takové podobě neexistoval.

Přirozené centrum se po staletí nacházelo v Ratiboři, stejně jako státní hranice, kterou tvořila řeka Opava. Najednou si obyvatelé museli zvykat, že jejich domovina byla rozdělena mezi dva státy. Nelze se ani divit, že se s tím nesmiřovali snadno. K Československu je nic nepojilo, jen po církevní stránce spadali pod olomouckého arcibiskupa. Nová republika hlásající demokracii, volnomyšlenkářství a občanské principy však u konzervativních a hluboce věřících Hlučíňanů vyvolávala nemalé obavy.

Státní moc je považovala za Čechy, ale oni to tak necítili. Třebaže mluvili česky, byli pod vlivem německého národotvorného procesu. To vše mělo do budoucna zapříčinit nemalé problémy a odstředivé tendence. Události následujících let to ostatně potvrdily. Hlučínsko se stalo dějinnou hříčkou i společenskou laboratoří. Kdyby se jej v roce 1920 nepodařilo připojit k Československu, bylo by dnes automatickou součástí Polska. Pro většinu obyvatelstva přibližně tak automatickou, jakou je pro ně současná přináležitost k České republice.

Víte, že?

Obvykle se uvádí, že Hlučínsko bylo ztraceno Marií Terezií již roku 1742. To však je holý nesmysl, neboť žádné Hlučínsko tehdy neexistovalo. Celá tato událost by konec konců byla zcela bezvýznamná, kdyby nedošlo po první světové válce k jeho připojení. Nikoho by to nezajímalo, stejně jako dnes málokoho zajímá Slezsko v čele s jeho hlavním městem Vratislaví. Proto je zásadním okamžikem v historii regionu jeho vznik roku 1920.