TEREZA BEBAROVÁ Známá seriálová herečka moderuje pořad Peče celá země, který se točí kolem cukru, másla, zkrátka sladkostí. Ve skutečnosti sama vyznávala opak. Nyní to trochu mění. Ráda si totiž do života pouští věci nové a neobvyklé, pro někoho možná šokující.

U vašeho jména na internetu nejčastěji vyskakuje: alternativní způsob života. Co to znamená?

Teď je taková móda, že se všechno musí nějak nazvat. Asi je to pokus o popsání určitého způsobu života. Já si ale nijak alternativně nepřipadám. Jaký je tedy způsob vašeho života? Slovo alternativní možná vzniklo díky tomu, že jsme s partnerem asi patnáct let samoléčitelé. Nechodíme k lékařům. Mám někde kartu, ale nevím kde. Opravdu jsem patnáct let nebyla u doktora. S dětmi samozřejmě chodíme, ale když byla dcera v sedmi letech na prohlídce, paní doktorka se na ni smála: "Ty mě neznáš, protože tě rodiče léčí doma." Dcera za těch sedm let nebyla nemocná, když nepočítám běžné věci jako kašel nebo rýmu. V životě neměla žádné léky, nanejvýš sirup na kašel. Jestli tedy někdo považuje za alternativní způsob života to, že s partnerem nezobeme prášky, ale snažíme se ke zdraví dojít jinými metodami, tak prosím. Jak poznáte, která metoda je správná? Internet je plný rad a nabídek od různých metod očisty přes čínskou medicínu až po pouštění žilou. My jsme si za těch patnáct let načetli spoustu literatury a vyzkoušeli kdeco. Teď už vím, co mému tělu prospívá a co mi chutná. Byla jsem docela dlouho vegetariánka. Když jsem čekala druhou dceru, něco se změnilo. Strava, na kterou jsem byla zvyklá, mi v těhotenství nedělala dobře. Takže jsme celá rodina včetně starší dcery, taky vegetariánky, začali jíst ryby. Našli jsme si dodavatele kvalitních ryb a jíme je téměř denně. Zdá se, že tahle strava malé vyhovuje, takže říkám, že mám rybí mléko.

Říkáte, že jste vyzkoušeli kdeco. Například?

Zpočátku jsme navštěvovali různé léčitele. Zkoušeli jsme očisty jater, ledvin, střev, zkrátka postupy, jak zharmonizovat tělo. Dělali jsme výplachy nosu slanou vodou. Pili jsme různé šťávy, zkoušeli žít vitariánsky. Chvíli jsme byli vegani, nepili jsme mléko, nejedli mléčné výrobky. Už si ani nevzpomenu, co všechno jsme ještě dělali.

Zkuste, prosím, zní to zajímavě.

Denně jsme nachodili okolo třinácti kilometrů. Jednu dobu jsme chodili bosky. Partner si nemyl vlasy šamponem, jen vodou a bylinkovými nálevy. Tím se zbavil kožních problémů, které dřív měl. Dodnes se věnujeme reflexní terapii. Přemýšlím co ještě. Například jsem chodila do kryokomory. To je super, když máte potíže s klouby nebo s kůží, je to výborné i na deprese. Prostě zmrznete, a když vyjdete ven, uvolní se vám endorfiny a jste šťastná jako blecha, že je vám teplo.

Proč jste vlastně to všechno zkoušeli?

Myslím, že na začátku byla čistá zvídavost. Ano, jsme zvídaví a před těmi patnácti lety byla spousta metod nových, neznámých. Takže jsme si říkali: "Aha, to jsme nevěděli, že se játra zanášejí. Tak šup, budeme pít denně citronovou šťávu, med a olej." Nebo jsme si přečetli, že když si třikrát denně čistíte zuby, snižujete pravděpodobnost onemocnění srdce, protože právě od zubů vzniká hodně infekcí. Byly to spíš poznatky, zajímavosti a my chtěli vyzkoušet, co s námi udělají. Časem jsme došli k závěru, že až tak nezáleží na tom, kolikrát si vypláchnete ucho nebo nos, ale že zdraví hodně souvisí s pohodou vnitřní. Že až tolik nevadí, když si někdy dáte kafe nebo bábovku, ale že je důležité být vyrovnaný, harmonizovaný. Není k tomu třeba stát nahý na jedné noze v přírodě nebo jíst jen naklíčená semínka. Ale když právě to někomu dělá dobře, no tak ať to dělá.

Takže za tím nebyla snaha řešit konkrétní zdravotní problémy?

Určitým startovacím momentem bylo úmrtí maminky mého partnera. Byla vážně nemocná a my s ní procházeli všechny způsoby léčby od chemoterapie až po ty, kterým se říká alternativní. Kdo někdy strávil nějakou dobu s pacientem, který má onkologický nález a rozhodl se kromě klasické léčby zkoušet i něco jiného, tak ví, jak těžká cesta to je. My jsme s ní všechno prožívali. Když odešla, zůstala nám spousta poznatků. S nimi jsme dál přirozeně fungovali.

Umíte poznat, nakolik všechny ty trendy a rady jsou byznys a nakolik skutečná snaha pomoct?

Protože jsem toho hodně vyzkoušela, umím selektovat. Už se dokážu usmát a říct, hm, zase se na něco přišlo. V podstatě platí, že nejlepší je zlatá střední cesta.

Jak je možné, že právě vy moderujete pořad Peče celá země, tedy soutěž, kde létají kila cukru, mouky, másla. Vždyť to je přesně opačný styl, než o jakém mluvíte.

Já ale nejsem asketa. Jen jsem před zhruba patnácti lety omezila sladkosti, takže mě už nelákají.

Moderování byla cílená nabídka, nebo jste se účastnila castingu?

Šla jsem na casting, jenže právě ten den jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže jsem se sice zúčastnila, ale myšlenkami jsem byla jinde. Za tři měsíce volali, že mě vybrali. Je to sice milá zpráva, když si vás někdo vybere, ale hned mě napadlo, že to nepůjde. Natáčení s těhotenstvím a porodem těžko sladíme. Sešli jsme se s kreativním producentem Petrem Mühlem, všechno si vysvětlili a mně ten projekt začal připadat moc hezký. Řekl mi, že jde o formát BBC úspěšný v mnoha zemích. Točí se pět týdnů na zámku, budou tam samé dorty. Začala jsem si to malovat v růžových barvách a pak řekla, že to zvládneme. Miminko totiž spolupracovalo v těhotenství i poté. A skutečně jsme to zvládli.


Změnil se při natáčení váš postoj ke sladkostem?

Ano. Byla u mě porotkyně Mirka van Gils Slavíková a říkala, ať něco upeču. A já opravdu dostala chuť zkusit, jaké to je, když umíte třeba sacher. Poznala jsem radost z díla. Takže peču dál. Peču, ale nejím. Ochutnám, což mi stačí. V soutěži jsou účastníci, kteří taky neochutnávají, nejedí sladké, jenom pečou.

Není to divné?

Proč? Pečení je kreativní činnost. Je to něco jiného než vaření. Vaření je věc pragmatická, je to způsob, jak zasytit hlad. Pečení je něco, co vlastně nepotřebujeme, ale je to hezké. Rukodělná činnost, umění, vzniká při tom něco magického, krásného. Pečení vyvolává úsměv a blaženost. Přála bych vám vidět, jak se při natáčení všichni usmívali, jaká tam byla hezká atmosféra.

Dobře, takže teď si občas doma něco upečete, ale co s tím děláte?

Odbytiště jsou. Občas něco donesu sousedce nebo příbuzným. Máme modrobílý dům u lesa, tak se těším, až v létě vytáhnu markýzu a budu tomu říkat řecká cukrárna. Teď nám tady v okolí řádí gang zlodějů. Těm nedám, ale častěji kolem projíždějí policisté a na ty se chystám. Budu číhat a dostanou bábovku. Třeba jim zpříjemní službu.

Vás to pečení vážně tak chytlo?

Dokonce jsem si zřídila profil na Instagramu, na který s přítelem dáváme vtipná videa o pečení. Jen jsem zjistila, že mám dost předpotopní vybavení. Mixér mi odešel, trouba taky, tak se musím vybavit. Pokud by se případně chtěli hlásit milí sponzoři, slibuju, že je budu propagovat na Instagramu a zásobovat svými výrobky.

S jakým životním stylem máte spojené dětství?

Vyrostla jsem na sladkém jídle. V době mého dětství bylo běžné jíst větrníky a pít sladké šťávy. Mléčný bar v Bohumíně byla moje každodenní zastávka se spolužačkami. Je pravda, že jako dítě jsem byla často nemocná. Myslím, že to dílem bylo kombinací moučné a mléčné stravy, dílem tím, že Bohumín byl poměrně začouzené město. Pořád byl nějaký problém, až jsem nakonec skončila v ozdravovně v Krkonoších.

Jaký byl váš životní styl při studiu konzervatoře v Ostravě?

Hranolky s tatarkou. Tehdy přece nikdo nepřemýšlel nad tím, co jí. O takové věci jsme se nezajímali. (Do rozhovoru vstupuje Ivan Kotmel, partner Terezy Bebarové, jenž rovněž studoval ostravskou konzervatoř: "Pamatujete, jak v devadesátých letech letěla v rádiích na Ostravsku reklama Dala bych si, dala?")

Jistě, tu zná každý, kdo v devadesátých letech žil v Ostravě: "Dala bych si, dala hamburger od Vyhlídala." Byla to taková nonstop otevřená budka, kde se jedlo při nočních návratech domů.

Tak tam jsme chodili. Jenže nezapomínejme, že v mládí organismus není tak zanesený a jede z podstaty. A taky bylo v potravinách méně chemie. Možná mi někdo bude oponovat, ale platily určité technologické postupy a některé suroviny byly kvalitnější.


Dostáváte se kvůli svému zájmu o zdravý životní styl do diskusí či neshod s lidmi, kteří právě různými alternativními směry opovrhují?

Kolegové občas mají poznámky, když vidí, jak si v cateringu kombinuju jídlo. Někdy koukají, co to mám. Neberu to špatně, obvykle se tomu zasmějeme. Někdo vyznává nějaký styl stravování a tak ho to nadchne a pohltí, že je militantní k okolí. Každý si projde nějakou fází poznávání. Já jsem dospěla do bodu, kdy neřeším, co si myslí jiní.

Jde to?

Ano. Když se mě někdo zeptá na radu, zajímá ho, co mi pomáhá a jak na co mé tělo reaguje, ráda si o tom promluvím. Pro mě je podstatné, že se cítím lépe než v mládí. Je to zvláštní, ale nikdy jsem se necítila tak dobře jako teď.

Souvisí to s tím, že jste měla první dceru, když se vám blížila čtyřicítka, a druhou až po ní?

Ano, souvisí. Proto vyznávám zdravý styl života. Já bych tady chtěla být pro své děti co nejdéle. Moje milovaná babička, tátova maminka, se dožila sto tří let. Mám pocit, že můj čas plyne jinak a že taky směřuju k té stovce. Věřím v to, že každý stárne jinak. Některá žena je ve dvaceti zralá být matkou fyzicky i psychicky, k někomu to přijde o hodně později.

Dřív jste o dětech nepřemýšlela?

Odmalička jsem chtěla být známá, populární. Byly to holčičí sny. Být mámou se v nich neobjevovalo. V mém podvědomí byla představa, že se nedokážu někomu obětovat, o někoho pečovat, že bych na to neměla trpělivost nebo talent. Byla to zvláštní zatvrzelost, asi nevyrovnání se se svou ženskou stránkou. Pak jsem přišla z Ostravy do Prahy a měla jsem pocit, že každému musím předvést, co umím. Byla jsem nabuzená, plná energie. Položila jsem se do práce a zabavilo mě to na spoustu let.

A dařilo se...

Ano, měla jsem spoustu rolí v divadle, získala jsem Cenu Thálie, čtyřikrát Cenu Františka Filipovského za dabing, byla jsem vidět v televizi. Díky seriálu Ulice jsem se stala známá, což herec potřebuje. Najednou se stalo, že jsem dokázala všechno, o čem jsem kdysi snila. A přemýšlela jsem, jestli je to skutečně to, co jsem od života chtěla.

K čemu jste došla?

K tomu, že něco zadržuju, že se něčeho bojím. Nakonec mi dcery otevřely novou životní etapu. Mám pocit, že přišla nová Tereza. Začala jsem s otužováním, denně dělám sto dřepů, opravdu se cítím být v lepší kondici než třeba před patnácti lety.

Bylo zkoušení různých metod, jak udělat život lepší, k něčemu?

Samozřejmě. Už vím, že toho znám tolik, že vlastně už nic dalšího nepotřebuju. Vím, že je podstatné pít dostatek tekutin, dodávat si vitaminy, nadýchat se čerstvého vzduchu, udělat těch sto dřepů, pořádně se vyspat, dát si dobrou rybu. Umět si rozebrat, co mě trápí, a mít vedle sebe člověka, se kterým to rozebrat můžu. A hlavně být vděčná za to, že žiju v místě a době, kdy je blahobyt. To mi už stačí. Asi jsem došla k tomu, co jsem potřebovala. Vždyť se říká, že kdo hledá, ten najde. *

MOJE NEZAPOMENUTELNÉ DABINGY

Patří k nejobsazovanějším a nejuznávanějším dabérkám. Tady vybrala dabingovou práci, na kterou z různých důvodů ráda vzpomíná.

Barbra Streisandová Skvělou herečku a zpěvačku jsem měla čest dabovat několikrát, za Funny Lady v režii Vladimíra Žďánského jsem dostala svou třetí Cenu Františka Filipovského. Shodou okolností jsem za hlavní roli v muzikálu Funny Girl dostala i cenu divadelní - Thálii. Tahle herečka mi asi přináší štěstí.

Doctor Who Díky roli Rose v populárním seriálu Doctor Who už šest let jezdím s dabingovými kolegy na takzvaný Whocon do Brna, kde se setkáváme s fanoušky tohoto seriálu.

VALL-I Animovaný film produkce Pixar, kde jsem mluvila robotku Evu. Jelikož byl její slovník poměrně omezený a říkala jen Valli, musela jsem toto slovo říct asi na sto způsobů. Jak se mezi herci říká: Není malých rolí.

Avengers, Star Wars, Ant-Man a Wasp, Thór, Batman versus Superman, Spider-Man Měla jsem možnost dabovat ve všech těchto hitech. Obrovskou výhodou dabingového herce je, že si může zahrát jak u Marvelu, tak u konkurenčního DC, případně se objevit i ve světě Star Wars, což se ani té největší hollywoodské hvězdě ještě nepodařilo.

Elmar Klos S legendou českého dabingu jsem zahájila svou práci v Praze. Naše zatím poslední spolupráce byla hlavní role v krásném filmu Dalida, pojednávajícím o slavné francouzské zpěvačce.

V PĚTI ČÍSLECH

• 1975 Rok, kdy se 8. července narodila v Bohumíně.
• 1998 Začala hrát v pražském Divadle Na Fidlovačce.
• 4 Čtyřikrát jí byla udělena Cena Františka Filipovského za nejlepší dabing.
• 2005 Získala Cenu Thálie za roli v muzikálu Funny Girl.
• 15 Téměř patnáct let hraje Ukrajinku Světlanu, jednu z nejznámějších postav seriálu Ulice.