MLADÝ OSTRAVSKÝ HEREC JE NA ROZTRHÁNÍ V DIVADLE I V TELEVIZI UMĚT SI DĚLAT LEGRACI Z VLASTNÍCH OBAV A STRACHŮ JE VELICE DŮLEŽITÉ

Štěpán Kozub začal působit v ostravských divadlech hned po maturitě na konzervatoři, od té doby stihl spolu založit úspěšný projekt Tři tygři, ale také zahrát si výraznější role v televizi. Podle něj je ostravská divadelní scéna rozmanitá natolik, že není důvod z tohoto místa odcházet.

Nadneseně řečeno jste se stal "slavným přes noc" díky seriálům Lajna nebo Místo zločinu Ostrava. Vnímáte, že vás v Ostravě lidé na ulici poznávají nebo se k vám třeba i hlásí?

Asi vnímám to, že se lidé více hlásí nebo na ulici otáčejí. Upřímně, není mi to vždycky úplně příjemné. Mimo jeviště nebo obrazovku jsem Štěpán Kozub. Ne Lupták nebo kriminalista ze seriálu. Ale chápu to a respektuji. Prostě to k mé profesi patří. Lidé jsou různí – milí, vulgární, zvědaví... Tak už to prostě je.

V seriálu Lajna ztvárňujete Luptáka, roli, která je tak trochu parodií nejen na tu roli jako takovou, ale také na vlastní herecké schopnosti. Jaký máte názor na charakter Luptáka, který jste z velké části vytvořil především vy?

V době, kdy vznikala první řada Lajny, byla postava Luptáka upozaděna. Respektive to byla lehce přehlédnutelná figura. Ve scénáři byly ale občas záchvěvy toho, že by se s ní v budoucnu mohlo pracovat mnohem více. Probral jsem to s režisérem Vladimírem Skórkou a shodli jsme se na tom. Nechal mě do toho poměrně dost zasahovat, až se to dostalo do fáze, kdy jsme z Luptáka vytvořili jednu z oblíbených postav. Z toho pak vznikl samostatný Luptákův blog na Streamu. Ten vznikl i jako parodie na současný koncept blogerství, kdy si každý může zapnout doma telefon a natáčet na něj, přitom nic moc nepředávat, přesto na tom ten daný člověk vydělá.

Takže je to parodická variace na současné populární youtubery, kteří lidstvu říkají to, co vlastně každý ví?

Ano, je to přesně tak. Hlavně vytvářejí těm lidem a především dětem, které se na ně dívají, pocit, že jsou něčím výjimeční. Že předávají něco, co je nezaměnitelné. Streamové blogy Luptáka nemají konkrétní scénář a já je vytvářím tak, že improvizuji na určitá témata. Baví mě na tom, že skrze tu postavu si mohu udělat legraci úplně ze všeho. Například z hlouposti lidí. A Češi specificky často všemu rozumí a všechno vědí. Lupták má stejný problém, a proto jeho postava často zaměňuje slova a přitom se tváří velice uvědoměle.

Už vám někdo tento koncept vyčetl? Setkal jste se s nějakými negativními reakcemi?

Určitě jsou lidé, kterým to nesedí a takzvaně to nepoberou. Ale myslím si, že to jsou právě ti, kteří spadají do skupiny, o které jsem mluvil. A sami se v tom nedokážou vidět. V mém okolí jsou na to ale spíše samé kladné ohlasy, protože přátelé a známí rozumí, proč to tak dělám.

Působit v divadlech jste začal ihned po maturitě na ostravské konzervatoři. Nelákalo vás někdy jít studovat herectví dál?

Ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem měl pocit, že ty čtyři roky byly pro mě osobně naprosto dostačující a dost mi daly. Měl jsem dojem, že po této době sbírání zkušeností jsem je chtěl už někde uplatnit a praktikovat. Byla to pro mě zkrátka daleko zajímavější vize, než jít studovat třeba dalších pět let.

Ačkoli jste věkem mlád, již nyní jste umělecký vedoucí v divadle Mír, dále působíte v divadle Komorní scéna Aréna. Je vám divadlo bližší než televize? A dají se vůbec tyto dvě věci srovnávat?

Nemám to asi nastavené tak, že by mi něco z toho bylo bližší. Je to totiž úplně jiné. A schopnost věnovat se oběma věcem, vnímám jen jako širší rozptyl toho, co dělám. Práce před kamerou mě vždycky zajímala a pro herecký rozvoj mi to přišlo zajímavé. V divadle je ale zase interakce s divákem, takže to skutečně nelze srovnávat. Ale nemohu říct, co by mi bylo bližší. Zároveň je pro mě při práci nejvíce určující to, s jakými lidmi tu práci dělám.

Jste rodák z menšího města, konkrétně z Bohumína, vaše umělecké působení se však váže k Ostravě. Jsou to dvě odlišná místa? A přemýšlel jste někdy o tom, že byste zůstal v Bohumíně?

Pravda je taková, že já jsem se v Bohumíně pouze narodil. Poté jsem asi půl roku žil v Karviné, odkud pochází moje maminka, a posléze, když jsem měl asi rok, jsme se přestěhovali do Javorníku v Jeseníkách. Tam jsem žil až do svých patnácti let. Takže navzdory tomu, že jsem se narodil na Karvinsku, moc si z něj nepamatuji, dětství jsem prožil v Jeseníkách.

Máte k nim tedy vztah?

Ano, velký. Odtamtud pochází můj tatínek a mám tam veškerou rodinu. Javorník je maloměsto v horách, je tam krásný zámek Jánský Vrch a toto místo bylo pro mě ve spoustě věcech určující. O to těžší byla cesta stát se hercem, když jsem vlastně pocházel z maloměsta v zapomenutém kraji, kde je klasickou prací být prodavačkou v obchodě nebo v případě větší ambice být lékařem či starostou.

Takže máte dojem, že takováto umělecká profese tam není příliš častá, a tudíž akceptovaná?

Neřekl bych to takto, spíše je to profese, která je pro místní lidi velice abstraktní, až extravagantní. Byť mě tedy moje rodina v tomto vždycky absolutně podporovala a neměla s ničím sebemenší problém.

Vracíte se tam často a rád?

Poslední dobou méně, protože už mám vlastně svou rodinu v Ostravě, ale objevím se tam vždy u příležitostí, jako jsou oslavy, Vánoce, svátky...

Jaký máte názor na současné herectví? Herci ze staré školy velice často kritizují příliš mnoho alternativy či dokonce laciných postupů, které můžeme vídat na divadelních prknech.

Možná jsem v tomto trochu staromilec. Někdy se s tím shoduji. Samozřejmě je důležité brát v potaz to, že doba jde nějak dopředu a dnes by třeba nemuselo na divadle fungovat všechno, co fungovalo před padesáti, šedesáti lety. Byť jsou pro mě takovéto záznamy fascinující. Nicméně s některými alternativními směry, o kterých jste mluvila, také někdy zápasím. Jdu například na něco, co se prezentuje jako čistá alterna, takže s tím počítám, ale často si kladu otázku, kdo je to vlastně "alternativní herec"?

Ve kterých divadelních a televizních rolích vás můžeme aktuálně spatřit?

V současné době hraji v Divadle Mír ve třech inscenacích – Dva nazí muži, Kdo je pan Schmitt? a v nejnovější hře Už ani den. A v Divadle Mír teď dělám také svou první režii. Komorní scéně Aréna dohrávám poslední představení Tři sestry, v televizi pak momentálně běží zmíněný seriál Místo zločinu Ostrava, kde hraji jednoho z vyšetřovatelů v mordpartě. Připravuji se také na letní natáčení filmu.

A co projekt Tři tygři?

Tři tygři jsou takové naše dítě. Úplně v prvopočátku, když vznikla myšlenka a nápad, že by něco takového mohlo existovat, nás nenapadlo, že budou mít Tři tygři takový dosah, jaký na internetu mají. Původně byla naše formace připravena vystupovat jednou měsíčně v nějakém klubu v Ostravě a měla bavit lidi na základě toho, co oni budou chtít. Brali jsme to jako výzvu proto, že improvizace je specifická disciplína. Byl to také únik od klasického divadelního systému. Brali jsme to prostě jako punk. To, kde jsme dnes a že točíme věci ve vlastní produkci, všechno sami zařizujeme, je skvělé a zatím mě to hrozně baví.

Co je pro vás v současném životě důležité?

Nezávislost. Nejsem řízen nějakou konkrétní institucí, nejsem závislý na rozhodování kohokoli druhého. Jsem na volné noze, jsem schopen se uživit a mohu si práci volit, vybírat. Tato osobní svoboda je podle mě v jakémkoli kreativním odvětví velice důležitá.

Jaký máte postoj k ostravské umělecké scéně? Máte pocit, že je otevřená novým vlivům?

Vzhledem k tomu, že jsem docela mladý, vnímám u Ostravy toto nastavení odjakživa. Ostravu miluji a je to pro mě domov. Možností odejít do Prahy byla spousta, ale vždy jsem slušně odmítl, protože to tady mám rád. Co se týká uměleckého světa, zrovna ostravské divadlo je podle mě na dost vysoké úrovni. Jsem moc rád za to, že v Ostravě stále vznikají i nová divadla, která rozšiřují nabídku a lidé si mohou vybrat, na co půjdou.

Je něco, co byste v rámci své kariéry realizovat chtěl a něco, do čeho byste naopak nikdy nešel?

Myslím si, že u mé profese je velice důležité umět přijímat výzvy. Protože byť je v prvopočátku člověku něco nepříjemné nebo má z toho strach, je dobré umět k tomu zaujmout postoj. A spíše, než před věcmi utíkat, umět je překonávat. Pro mě je třeba nejsložitější a nejnáročnější jako pro člověka i pro herce vůbec vylézt na pódium. Jít před lidi a přistoupit na to, že teď hraji. To je ta největší výzva.

Je to tak pokaždé?

Je to tak pokaždé. Sice pokaždé v trochu jiné míře, ale vždycky. A ten strach a obava, že budu špatný a trapný, že se to nepovede a lidem se to nebude líbit, je pro mě vždy skličující. Takže pro mě už někdy to, že jdu před lidi, je velký úkol. Není tedy asi nic, do čeho bych vyloženě nešel, ale spíše o všem dopředu více přemýšlím. A co bych realizovat chtěl? Určitě bych si někdy chtěl zkusit natočit vlastní film. A třeba si v něm i zahrát.

A už máte v hlavě nějaký, byť jen potenciální námět?

Nějaké věci si píšu nebo je minimálně nosím v hlavě. Teď se trochu vrátím ke Třem tygrům, se kterými si pohráváme s myšlenkou, že bychom vytvořili něco většího. Vlastně si myslím, že to v současné chvíli není tak nereálné. Nicméně, ať už to bude dnes nebo za deset let, přál bych si, aby jednou něco takového vzniklo. Je to takový můj skromný sen.