Mezi největší akce letošního roku měly v kraji patřit oslavy konce 2. světové války. Koronavirová pandemie tyto plány změnila. 75. výročí osvobození připomínáme alespoň tímto rozhovorem.

Obce v rozvalinách, kruté boje o každý kilometr a tisíce mrtvých. To byla Ostravskoopavská operace, rozsáhlá vojenská akce před 75 lety v březnu a dubnu 1945, která vedla zejména k osvobození Ostravy. Historik Ondřej Kolář ze Slezského zemského muzea v Opavě upozorňuje na rozsah osvobozovací operace. "Co do nasazení lidí a techniky to byla patrně největší vojenská akce 2. světové války na našem území, v tvrdosti bojů jsou porovnatelné jen boje na jižní Moravě," konstatoval historik.

Proč se útok na Ostravu nevedl ze severovýchodu, tedy přes Bohumín, ale možná překvapivě obchvatem ze západu od Opavska a Hlučínska?

Ano, původní směr útoku byl mezi Těšínem a Bohumínem, jenže pokus o průlom 4. ukrajinského frontu 10. až 15. března 1945 skončil neúspěchem. Časně na jaře těžká technika zapadala do bahna, kvůli špatnému počasí nemohla Rudá armáda využívat ani letectvo a wehrmacht byl dobře připravený.

Jaké byly početní stavy na obou stranách?

Udává se, že Němci na Ostravsku nasadili přibližně 155 tisíc vojáků a na sovětské straně bylo zhruba 250 tisíc vojáků. Přitom se traduje, že pro úspěšnou útočnou operaci by měl útočník mít převahu tři ku jedné, což zdaleka nebylo splněno.

Proč Rudá armáda nevyčlenila na osvobození Ostravy více lidí a techniky?

Protože nejvíce vojáků a techniky bylo pochopitelně vyčleněno na Žukovův útok na Berlín, to byla priorita. Nicméně i Ostrava byla poměrně důležitá, a to jednak svým průmyslem a také tím, že na sebe vázala poměrně hodně německých vojáků, kteří tak nemohli zasáhnout do obrany Berlína.

Tvrdá obrana wehrmachtu svědčila o tom, že pro Němce bylo Ostravsko hodně důležité...

Jistě, Ostravsko představovalo pro Německo po ztrátě Porýní a Porůří poslední průmyslovou základnu. Navíc to byl velmi důležitý železniční uzel pro přesuny vojsk na fronty a ústup na západ.

Takže po prvotním neúspěchu se velení Rudé armády rozhodlo pro postup z Opavska a Hlučínska.

To bylo dáno operacemi jiných jednotek, které původně neměly mít s osvobozováním Ostravska nic společného. Jenže armádě 1. ukrajinského frontu se podařilo v polovině března proniknout do oblasti Ratibořska a postupovala dále na Krnovsko. Sovětské velení toho využilo k útoku na Ostravu ze severozápadní strany. Proto přesunula jednotky a zaútočila od Opavska.

Tam však stála linie našich prvorepublikových bunkrů. Jak důležitou úlohu měly v německé obraně?

Na jaře 1945 mělo toto opevnění spíše doplňkovou roli. Němci z nich už dříve vytrhali pancéřové prvky a linie nebyla úplně dokončená. Takže bunkry wehrmacht využíval pro odstřelovače a kulometná hnízda, sloužily také jako polní ošetřovny nebo pozorovatelny. Případně se za nimi ukrývaly tanky nebo samohybná děla, která útočila do boku sovětských a československých jednotek.

Kudy se osvoboditelé dostali do Ostravy?

Hlavní útočný proud 38. armády se v noci z 29. na 30. dubna přebrodil přes Odru v Zábřehu nad Odrou v lokalitě U Korýtka. Podle ústních svědectví to bylo s pomocí domácího odboje, místní lidé vytipovali vhodná místa. Právě v Zábřehu byly boje ještě poměrně velmi těžké, bylo tam kolem 180 padlých sovětských vojáků. Nicméně poté, co se za Odrou podařilo vytvořit předmostí, tak se Němci v samotné Ostravě už tak intenzivně nebránili. Navíc z Těšínska rychle postupovaly jednotky generála Grečka, takže hrozilo obklíčení Němců v Ostravě.

Kdy se sovětské a československé jednotky dostaly do centra?

První vojáci se v centru objevili už odpoledne 30. dubna. Menší skupiny tanků vyjížděly jako průzkum, tak se třeba dostaly i k tehdejšímu Říšskému mostu, nyní mostu Miloše Sýkory. Podle pozdějších interpretací to vypadalo, jako kdyby boj na mostě byl pro osvobození Ostravy tím klíčovým, ale to je nesmysl. Rudá armáda byla už v Moravské Ostravě, z druhé strany se tlačila do Slezské Ostravy, takže i tak by ještě tentýž den stála na obou březích Ostravice.

Na mostu Miloše Sýkory se i tak ještě zastavme. Jak to podle vašeho názoru bylo s Milošem Sýkorou, který byl zastřelen poté, co se mu údajně podařilo přerušit kabely vedoucí k podminovanému mostu?

Jediné, co se ví naprosto jistě, je to, že byl ten den zastřelen, nic dalšího není jednoznačně doloženo. Po válce se sice objevily desítky svědectví od lidí, kteří tanky údajně doprovázeli. Jejich verze se však značně lišily a některé se už podařilo vyvrátit. Jistého není nic. Faktem je, že mnoho občanů Ostravy postupujícím jednotkám pomáhalo. A Sýkora se nejspíše v této pomoci také angažoval a přišel při tom o život.

A byl most vůbec podminovaný?

To také není jisté. Obvyklá německá taktika byla taková, že nechali přejet několik tanků, zahájili na ně palbu a ústupu zabránili vyhozením mostu. Jenže v tomto případě dostal zásah hned první tank, který na most vjel, což variantě podminovaného mostu nenasvědčuje. Jenže nevíme, jak byli obránci mostu vycvičení.

Jaké byly ztráty na sovětské a německé straně?

Na sovětské straně se udává přes dvacet tisíc obětí, jenže my dodnes neznáme ani polovinu jejich jmen. U německých ztrát jsme hodně v oblasti odhadů. Udává se sice až sto tisíc obětí, ale Němci už v závěru nebyli schopni vést efektivní záznamy.

A co civilní obyvatelstvo?

O život přišly stovky Čechů. U německého obyvatelstva opět nevíme, protože záznamy neexistují. Hodně lidí přišlo o život už v osvobozených vesnicích, když Němci zahájili palbu na projíždějící sovětské zásobovací kolony.

Jsou v Ostravsko-opavské operaci nějaké záhady k rozluštění?

Tak každý badatel zabývající se tímto tématem by jistě rád zjistil něco nového právě ohledně konce Miloše Sýkory. Nejasné jsou i okolnosti smrti Ivana Kubince ve Štítině, to je také velká záhada, jak se to celé seběhlo (Kubince Němci zajali a přibili na vrata statku – pozn. red.). Obávám se však, že jejich smrt už nikdy neobjasníme.

Vraťme se do současnosti. Oslavy 75. let osvobození kraje bohužel překazila pandemie koronaviru.

Je to komplikované, spousta veřejných akcí se už zrušila. Snažíme se to v muzeu suplovat online aktivitami a vím, že některé samosprávy chystají velké oslavy příští rok, byť to nebude kulaté výročí.

Zvláště smutné to musí být pro válečné veterány, kteří často mají už přes devadesát let.

Přesně tak, odpadlo i jejich každoroční setkání koncem dubna. Naštěstí se nám s kolegy podařilo ještě v únoru navštívit několik pamětníků a vyzpovídat je. Doufám, že budeme moci pokračovat, až se věci vrátí do normálu.