Patrik Děrgel. Vstřícný, výřečný a upřímný. Přesně takový byl Patrik Děrgel během našeho rozhovoru o rodině, Ordinaci v růžové zahradě 2, ale i o životě na střídačce.

Kam nejraději utíkáte od každodenních povinností? Je to právě chalupa v Českém ráji, kde jsme vás zastihli?

Jezdím sem skutečně rád, je to velmi osvobozující. Máme to blízko do Jizerských hor nebo Krkonoš, v zimě můžeme být za hodinu na svahu. Odjet mimo Prahu je svým způsobem nutné k přežití. Když nemůžu za město, alespoň se po představení, pokud síly dovolí, projdu z divadla domů po náplavce, to má také své kouzlo.

A nechybí vám váš rodný kraj?

A jak! Vlastně od doby, kdy jsem v Praze, což už je dvanáct let, jsem v Beskydech pořádně nebyl. Naposledy na měsíc před čtyřmi lety, to byla nádhera. Byl jsem tam sice pracovně, ale připadal jsem si jako na táboře. Mělo to jedinou vadu – moje žena měla asi tak měsíc do porodu, do toho jsme rekonstruovali byt a ona byla v Praze na všechno sama, což mě mrzelo. Moc rád bych se do Beskyd podíval na delší dobu i s celou rodinou.

Musíte to tam dobře znát, prožil jste tam podstatnou část života...

Bohužel už jsem i leccos zapomněl. Když volám s mámou a ona vypráví, kde zrovna byli, přistihnu se, že už si ta místa úplně nevybavuju. Vlastně bych znovu objevoval krajinu svého dětství, která se i pod vlivem turistického ruchu dost změnila. A vzhledem k současným okolnostem lze nápor turistů tento rok teprve očekávat.

Máte i vy plány na dovolenou po Česku?

Máme. Jezdíváme s partou patnácti lidí a jejich dětí do Itálie na hory, což nyní padá, takže jsme vymysleli, že uděláme letní variantu na kolech. Právě i kvůli nejmenším jsme zvolili Třeboň, která je prý pro cyklistiku jako stvořená. Uvidíme, jak to se všemi těmi dětmi zvládneme. (směje se)

Na dnešní dobu, kdy není výjimkou mít první dítě kolem čtyřicítky, jste relativně mladý rodič. Vnímáte to jako výhodu?

Upřímně si jako mladý rodič nepřipadám. Myslím, že jsme začali tak akorát, když vezmu v potaz i případné další děti...

Změnilo vás nějak rodičovství?

To je těžká otázka. Troufám si říct, že ne, ale je pravda, že člověk musí víc plánovat, je dochvilnější, musí víc dostát slibům, odhodí to, co k životu vyloženě nepotřebuje, protože na to zkrátka nemá čas. Tak to prostě je. Ale nemyslím si, že bych se změnil. Nechci mít nějakou roli "táta", i když je někdy nutné "prásknout do stolu" a vychovávat. Nicméně se v přítomnosti syna nechovám nějak jinak. Pořád jsem to já. Chci, aby mě měl syn takového, jaký skutečně jsem.

Vávrovi je tři a půl, což je věk, kdy děti už leckdy rodiče s něčím konfrontují. Stává se vám to?

Každý den se musím kousat do rtu a zachovávat vážnou tvář. Je neuvěřitelné, co dokáže metrový člověk vypustit z úst. Většinou se nestačím divit, když jsme spolu ve sporu. Například požaduji, aby si uklidil v pokojíčku, a on nechce, radši by se hned koukal na pohádku, což ale bez poklizení nechci dovolit. Přitvrdím a vrátí se mi výhrůžka typu: "Posadím tě na ledovou kru, nechám tě přejet lodí, a až se vrátíš letadlem, bude tam číhat jaguár, který tě sežere!" Má zajímavé myšlenkové pochody. (směje se) Zároveň umí být velmi racionální, až koukám, jaká slovní spojení z něj vypadnou. Jdeme třeba lesem a ptám se ho, jestli jít normálně či zkratkou, a on odpoví: "Táto, pochopitelně že zkratkou!" Pochopitelně "pochopitelně" nečekáte… (směje se)

Když zabrousíme na vaši práci, kvůli natáčení Ordinace v růžové zahradě 2 jste musel získat řadu znalostí z medicíny. Nevyužil jste je někdy prakticky?

Naštěstí ne, to by totiž znamenalo přímé ohrožení života pro všechny okolo mě. Nejsem zručný "lékař" ani se tak necítím. Nepřipadám si tak, že bych mohl někomu nemocnému pomoci. Je jasné, že jsem se leccos naučil, ale přece jen je rozdíl říct něco na kameru a něco jiného poradit to v reálu. To bych si nikdy nedovolil.

V Ordinaci hrajete se svojí ženou (Markéta Děrgelová – pozn. red.). Není to poněkud náročné? Přece jen někteří partneři spolu pracovat nemohou...

Naopak. My jsme rádi, že můžeme být spolu. Dřív jsme se doma vlastně míjeli, přišel jsem, když už spali, a často odcházel, když ještě spali. Takže díky natáčení Ordinace můžeme být spolu a není nám po sobě smutno. Chybí nám ale Vavřík.

A rozebíráte spolu Ordinaci?

Koukáme se na ni a baví nás ji sledovat. Rozebíráme, co bychom mohli udělat jinak nebo naopak co se nám líbí. Tím, že tam hrajeme oba, je to zajímavé.

Působí to tak, že máte harmonický vztah.

(směje se) Co to vlastně je harmonický vztah? Máme vztah se vším všudy. Je to harmonie říznutá Itálií. Můžu připomenout historku, jak jsme jeli výtahem do pátého patra, kde bydlíme, a já v prvním říkám: "Markétko, to je skvělé, ani si nevzpomínám, kdy jsme se naposledy pohádali!" A ona: "Proč to říkáš, vždyť to zakřikneš!" Na to odvětím: "Ne, to ne, jen mi to přijde úžasné..." Ona na to: "Tak už to neříkej!" Takhle to pokračovalo, a než jsme dojeli do pátého, byla z toho hádka. (směje se)

Pokud dojde k roztržce, jaká forma usmiřování na vás platí?

Na mě funguje, když se o věcech mluví. Markétka mě naučila, že není dobré říkat vždy úplně všechno. Ale přesto mám pořád potřebu si hodně věcí vyříkávat. Když pomine takové to dusno a začneme se opět bavit, výrazně se mi uleví. Podle mě je v jakémkoli konfliktu důležité, aby spolu lidé mluvili.

Jak vzpomínáte na natáčení svého posledního filmu Smečka? Je z hokejového prostředí, což vám muselo být blízké, v mládí jste se přece tomuto sportu dost věnoval.

Když jsem nabídku dostal, samozřejmě mě to potěšilo. Těšil jsem se, že se opět podívám na zimák. Ale dostal jsem roli asistenta trenéra, čímž mi bylo jasně naznačeno, že na roli hráče už nemám. Byla to srážka s realitou. (směje se) Člověk si to ani neuvědomí a najednou je vlastně starý, v jedenatřiceti prostě už hokejovou kariéru neuděláte. Ale mohl jsem využít, co jsem se na zimáku naučil. Přece jen i střídačka má svůj život, trenéři se tam chovají jistým způsobem, mají svou hantýrku... Bylo to pro mě prostředí, kde jsem se mohl díky tomu, že jsem hokej hrával, pohybovat svobodně.

Věnujete se i teď nějakému sportu aktivně?

Hodně jsem propadl surfování, s čímž mám ale nyní vzhledem k uzavřeným hranicím na nějakou dobu utrum. Mám ten sport spojený s oceánem, neumím si představit, že bych jezdil na umělé vlně. Každopádně se sportováním jsem měl na určitou chvíli stopku i kvůli tomu, že jsem si v říjnu utrhnul vaz v koleni. Zároveň mě to hodně nastartovalo. Odmítl jsem totiž operaci a rozhodl se, že to rozcvičím. Pravidelně jsem tedy jezdil na rotopedu a dělal funkční cvičení. Dodnes hodinu denně cvičím.

To je chvályhodné.

Ono je to i nutné. Ale když vidím ten pokrok, mám velkou radost a nemůžu přestat. Na začátku jsem nemohl chodit, před týdnem jsem neběhal a teď je to možné. To je velká motivace.

Evidentně umíte jít za svým cílem. Jaká je vaše celoživotní meta?

Mám jasnou vidinu – mít šťastnou rodinu. Kdybych se jednou otočil a viděl všechny své blízké spokojené, to by bylo krásné. Kdybych stál dětem za to, že by se za mnou, až budu starý, rády vracely, to by bylo zadostiučinění. 

Vizitka

• Narodil se 24. 2. 1989 v Bohumíně.
• Diváci ho znají ze seriálů Sanitka 2, V. I. P. vraždy, Modrý kód, Specialisté nebo Ulice.
• Titulní roli hrál v pohádce Korunní princ.
• Do kin se nyní chystá film Smečka z hokejového prostředí, kde hraje asistenta trenéra.
• Účinkuje v pražském Národním divadle, v Hudebním divadle Karlín, ve Švandově divadle a na dalších scénách.
• Je ženatý s Markétou Děrgelovou, rozenou Frösslovou.
• Společně hrají manželský pár v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2.
• Mají třiapůlletého syna Vavřince.