Město Bohumín

5.5.2020 - Martin Rozhon: Do Opavy se pro body nejezdilo

Zdroj: Region Opavský a Hlučínský
Ročník a číslo: 18
Strana: 22

Čtyřiapadesátiletého Martina Rozhona nemusíme fotbalovým fanouškům představovat. Přestože v Opavě strávil jen dva a půl roku, tak zde zanechal nesmazatelnou stopu, když patřil ke klíčovým postavám legendárního Kaučuku.

Málokdo ovšem ví, že kvůli vážným zdravotním problémům málem ani neodstartoval profesionální hráčskou kariéru. O složité cestě do nejvyšší soutěže, vzpomínkách na prvoligovou euforii a následné trenéřině jsme si popovídali v rozsáhlejším rozhovoru.

Co se vám vlastně v těch sedmnácti letech stalo?

S kamarády jsem si šel zahrát fotbálek, při němž jsme hráli na dva doteky bez chytání rukou. Hráli jsme na házenkářské branky, pak někdo vystřelil a já jsem dostal balonem do zad. Byl to navíc volejbalový míč, takže to byla pořádná pecka.

Měl jsem krev v moči a po důkladném lékařském vyšetření mi doktoři řekli, že jedna ledvina není plně funkční a pouze čekala na moment, kdy mě pozlobí. Přitom předtím jsem žádné problémy nepociťoval. Doktoři mi hned zakázali všechny kontaktní sporty.

Jak velký to byl šok?

Do té doby vypadalo všechno nadějně. Byl jsem v různých výběrech moravskoslezského kraje, fotbal mě opravdu hodně bavil a věnoval jsem mu veškerý volný čas. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, jaké to může mít následky.

Proběhla nějaká operace a pak mi oznámili, že na kontaktní sporty můžu zapomenout. Byl to pro mě velký šok, protože fotbal jsem dělal od šesti let. Intenzivněji jsem se tak začal věnovat tenisu, který jsem hrál také za Vítkovice.

Po několika letech vám lékaři povolili kontaktní sporty a vy jste začal vynikat ve futsalu. Jak vzpomínáte na tohle období?

Ani vlastně nevím, co bylo tím impulzem, že jsem od doktorů dostal zelenou. Co půl roku jsem chodil na lékařské kontroly, a jak čas plynul, lékaři mi fotbal povolili. Byla to příjemná změna. Nejdříve jsem zkoušel sálovku s líným míčem, pak ale zvítězil futsal.

Futsal tehdy nebyl tak populární jako dneska, kdy klukům docela závidím, kolik odehrají zápasů a jaké mají podmínky. My jsme spali na ubytovnách, jezdili jsme starou karosou a hráli jsme zadarmo. Na druhou stranu jsem si z téhle doby odnesl spoustu zážitků a zkušeností.

Ve futsalu jste to dotáhl až do reprezentace a roku 1992 jste se dokonce stal nejlepším hráčem roku. Jak si toho vážíte?

Tehdy šlo ještě o federální reprezentaci, takže to byl docela úspěch. Strašně rád na to vzpomínám. Když člověk před zápasem poslouchá národní hymnu, tak je to skvělý pocit. Futsal byl v té době v plenkách. První utkání vysílané v televizi proběhlo ve Stráži pod Ralskem na trávě a komentoval ho Pavel Čapek.

Přijeli tam Italové, kteří vůbec neměli kopačky, takže je tady museli narychlo kupovat. Prostě divočina. (úsměv) Přes Petra Fouska, který pak tady neúspěšně kandidoval na šéfa českého fotbalového svazu, jsem se tehdy mohl dostat do Holandska, ale bohužel to neklaplo. Měl jsem tedy civilní povolání, když jsem dělal sporťáka na učilišti a potom sekretáře mládeže ve Vítkovicích.

Jakým způsobem jste se dostal zpět k fotbalu?

Nejprve jsem šel hrát do Polanky, když jsem se nechal překecat kluky z futsalu. Vydržel jsem tam čtyři roky. Přeškolili mě tam ze záložníka na útočníka, což se mi docela líbilo. Pak se mi ozval Jarda Netolička, který v té době chytal za třetiligový Bruntál.

Znali jsme se z Vítkovic, takže jsme se rychle domluvili. Bylo to první angažmá, na kterém se daly vydělat nějaké peníze. Z nějakých 1950 korun jsem se dostal na 6500 korun plus prémie za vyhrané zápasy, což byly velice slušné podmínky. A to jsem do Bruntálu jezdil pouze dvakrát týdně.

Jak se poté upekl váš přestup do Třince?

Původně jsem měl jet na zkoušku do Bohumína, ale volal mi kamarád z futsalu, že by měl zájem druholigový Třinec. Zase šlo tedy o náhodu. Absolvoval jsem přípravné období a bylo mi řečeno, že když ho pod trenérem Barčákem přežiju, pak už zvládnu všechno.

Jinak v Třinci se mi střelecky dařilo. Dával jsem docela dost gólů, takže se o mě začaly zajímat kvalitnější týmy. Třeba v derby proti Opavě jsem zaznamenal hattrick, takže se v novinách psalo Rozhon – Opava 3:3. (úsměv) Bylo příjemné to číst, ale jinak si myslím, že mi vyšlo mnohem více zápasů.

Již v průběhu sezony mě kontaktovali zástupci Jablonce, Baníku Ostrava a Opavy. Tehdy ještě člověk neměl podepsanou profesionální smlouvu, takže byl vedený jako zaměstnanec a pro tyhle kluby byl relativně zadarmo.

Proč jste si vybral právě Kaučuk?

Opavu tehdy trénoval Jarda Gürtler, ale ten mě vůbec nekontaktoval. Hodně na mě zapůsobil pan Pindor, který byl v Ostravě mým sousedem. Znali jsme se z Vítkovic, takže v tomto přestupu sehrál podstatnou roli.

Baník Ostrava byl sice mnohem prestižnější adresou, ale já se prostě rozhodl pro Opavu a nikdy jsem toho nelitoval. Zažil jsem tady asi nejúspěšnější éru v historii klubu.

Opavě jste hned devatenácti góly vystřílel historický postup do první ligy. Čekal jste podobně vydařený rozjezd?

Ani bych neřekl, že ty začátky byly jednoduché. Já měl všude pomalejší rozjezd. V Opavě se navíc změnil trenér, když místo pana Gürtlera přišel Petr Žemlík. Čekaly se ode mě góly, ale mi to dlouho nešlo. Zpočátku jsem občas od fanoušků slyšel, co to Opava koupila za kopyto, ale potom se mi naštěstí začalo dařit.

Měli jsme hodně zkušený kádr, z čehož jsme těžili. Spousta kluků přišla z kvalitních mančaftů plus nás hnali vynikající diváci. Fanoušci nás svým způsobem donutili hrát, dostávali nás pod příjemný tlak. Do Opavy se pro body moc často nejezdilo. Soupeřům se tady hrálo velice těžce.

Ve výborných výkonech jsme pokračovali i v nejvyšší soutěži, čímž jste v Opavě rozpoutali fotbalovou horečku. Jak jste si užívali obrovskou popularitu?

Každý domácí zápas byl ohromným zážitkem. Člověk se prostě těšil na to, aby už byl víkend a zase se hrálo. Když začali fanoušci na tribuně skákat, tak stadion málem spadl. Třeba před utkáním se Spartou Praha bylo vyprodáno už tři hodiny před výkopem.

Něco podobného se už dneska v České republice nevidí. Fakt něco neuvěřitelného. Když vás takhle fanoušci povzbuzují, tak neexistuje, že byste na hřišti něco vypustil. Byli jsme tehdy hodně populární. Já jsem naštěstí bydlel v Ostravě, takže jsem do Opavy jenom dojížděl, ale jiní kluci asi měli těžké vyjít na ulici.

S kým jste si nejvíce rozuměl v kabině?

Když člověk vyhrává, tak všechno klape i v kabině. Já jsem výborně vycházel se všemi hráči. Samozřejmě jsem si nejvíce rozuměl se starší generací. Třeba s Jirkou Bartlem jsem nastupoval v Třinci.

Dále musím zmínit Romana Hendrycha, Rosťu Pikonského, Jardu Kolínka, Aleše Rozsypala a z těch mladších třeba Lukáše Černína. Jsou to fajn kluci.

Máte k dobru nějakou veselou historku?

Těch by se našla spousta, ale většina z nich je nepřístupná. Můžu ale říct, že třeba po postupu jsme chodili po hospodách a majitelé chtěli, abychom se tam podepisovali na stěny. Zadarmo jsme však nic nedostali. 

Když se teď sejdeme v rámci Staré gardy Opavy, tak vždycky na tuhle dobu zavzpomínáme. I současní funkcionáři se ptají, jak to tehdy vypadalo. Jinak můžu snad prozradit, že si pořád děláme srandu z Ivoše Farského a jeho slavného rozhovoru během přestávky vítězného zápasu se Spartou Praha.

Dvakrát odpověděl jo a pak ještě dodal bojovat. Další rozhovor už asi v životě nedělal.
Určitě si to najděte na internetu a podívejte se, protože je to strašná legrace.
 

V opavském dresu jste vstřelil přes třicet branek. Kterou z nich si dodnes pamatujete?

Já jsem nedával moc pěkné góly. Většinou takové šmudly z dorážek. (smích) Pár branek si samozřejmě vybavím, když jsem překonal výborné gólmany Petra Koubu ze Sparty Praha, Martina Vaniaka z Olomouce anebo Honzu Stejskala ze Slavie Praha.

Také se mi líbila trefa proti Baníku Ostrava, když mi to tam spadlo střelou z otočky. Tenhle volej se mi povedl.

Ideální vztah jste údajně neměl s oblíbeným trenérem Petrem Žemlíkem. Proč to mezi vámi skřípalo?

K žádnému většímu konfliktu nedošlo. Jen jsem si pustil v nesprávnou dobu pusu na špacír a k trenérovi se to nakonec doneslo. Vím, kdo mu to řekl, ale veřejně to nebudu ventilovat. Prostě se mi nelíbilo, že jsem nehrál v základu proti Spartě.

Za trest jsem pak nejel do Jablonce. Druhý problém nastal ve Zlíně, kde mě střídal už po čtvrthodině hry s komentářem, že nejevím zájem o hru. Jinak jsme ale spolu vycházeli dobře. Prostě i trenér někdy může mít špatné dny a blbě se rozhodnout. Potom jsme se tomu zasmáli.

Nebyla chyba odejít během následné sezony do Drnovic?

V Opavě se mi líbilo, jenže po sezoně mi končila smlouva a nikdo z klubu za mnou nepřišel s nabídkou nového kontraktu. Ze strany Kaučuku jsem necítil, že by se mnou trenéři anebo pan Sommer počítali. Navíc se mi ozvaly Drnovice, které hledaly náhradu za Radka Druláka. Měly velké ambice, takže jsem se s nimi domluvil.

Jak se vám v Drnovicích líbilo?

Drnovice tehdy hrály na špici tabulky, takže tam byla mnohem větší konkurence než v Opavě. Sešli se tam fakt kvalitní fotbalisti. Co jméno, to persona. Někteří hráči tam už tehdy měli manažery, kteří se je snažili protlačit do základní sestavy. Já třeba dodnes nechápu, proč jsem nehrál ve finále českého poháru.

Prohrávali jsme, ale já jsem stejně celý zápas proseděl na lavičce. Nový trenér Dejmal pak navíc přivedl Víťu Tůmu a já místo něj zamířil do Karviné. Drnovice přesto považuji za povedenou štaci. Myslím si, že jsem tam odvedl slušnou práci.

V Karviné vám to naopak moc nesedlo…

Upřímně přiznávám, že angažmá v Karviné se mi hrubě nepovedlo. Vůbec se mi tam nedařilo, takže jsem vzal zavděk hostováním ve Zlíně. Ve Zlíně se to vrátilo do starých kolejí. Ve druhé lize jsem střílel spoustu branek a zase mě to začalo bavit.

S velkým fotbalem jsem pak sekl ve Vítkovicích, kde jsem už trénoval ligový dorost. Luboš Vlk mi říkal, že ještě potřebuje někoho do kabiny, takže jsem párkrát vlezl na hřiště, ale moc zápasů už jsem neodehrál.

Neuvažoval jste tehdy, že definitivně pověsíte kopačky na hřebík?

Pokud člověku slouží zdraví, tak by se měl trošku hýbat. Fotbal mám hodně rád, takže jsem si ještě protáhl hráčskou kariéru v nižších soutěžích. Tam to nebylo moc o rychlosti, ale člověk spíše těžil ze zkušeností. Stáhl jsem se na pozici stopera a zezadu jsem si to šéfoval. Někdy se ovšem mladí dravci těžce honili.

Spoustu let jste strávil v Mokrých Lazcích. Co si z té doby vybavíte?

Hodně mi vyhovovalo malé hřiště, na kterém jsem se moc nenaběhal. Dále bylo super, že jsme hráli už v neděli v deset hodin dopoledne. Většina soupeřů s tím měla problémy, protože den předem chlastala a pak se neuměla brzy ráno probrat. V Mokrých Lazcích se body moc často nezískávaly.

S Mokrými Lazci jste se však nerozešel zrovna v dobrém. Cítíte stále křivdu?

Já už bych se v tom nechtěl moc pitvat. Bylo mi řečeno, že jsem prodal nějaký zápas, což není pravda a za tím si stoprocentně stojím. Postavili se za mě i ostatní hráči, ale stejně jsme společně s brankářem Golinským museli odejít. Hodně mě to mrzelo.

Když pak Mokré Lazce slavily nějaké výročí, tak mě ani nepozvaly. Myslím si, že jsem tam odvedl dobré služby, takže takový konec jsem si určitě nezasloužil. Více k tomu ovšem říkat nebudu. Je to minulost.

Nesvrbí vás stále nohy? Neměl byste si chuť ještě někde zakopat?

Ještě v loňském roce jsem odehrál nějaký přátelák, ale jinak už mě to na velké hřiště neláká. Výjimkou jsou zápasy Staré gardy. Jinak už se fakt nebudu honit. Spíše si chodíme zahrát futsal, když máme takovou partu bláznů nad čtyřicet let.

Jde o bývalé reprezentanty, kdy jsme zařazeni do pralesní havířovské ligy. Jednou ročně se účastníme republikového šampionátu a také jezdíme do Španělska na Ligu mistrů.

Dlouhé roky se věnujete trenéřině. Jak vás tahle práce naplňuje?

Miluju fotbal a mám rád práci s lidmi, takže se to krásně spojilo. Jinak jsem k tomu zase přišel jako slepý k houslím. Potřeboval jsem potvrzení práce s mládeží. Než bych dělal pionýrského vedoucího, tak jsem si říkal, že pozice trenéra by byla mnohem lepší. Proto jsem se k tomu dostal tak brzy již ve Vítkovicích.

Momentálně kombinujete práci s hlučínskou mládeží a muži v Píšti. Jak se vám přepíná mezi dorostenci a hráči, kteří bojují na okresní úrovni?

Upřímně musím říct, že třeba k žákům už bych dneska nešel, protože by mi scházela trpělivost. Dorostenci jsou tvárnější, dá se s nimi lépe pracovat. Tihle kluci už se naučili fotbalové základy, které se teď snažím rozvíjet. Každý má samozřejmě určitý výkonnostní strop, ale já z nich chci dostat maximum.

Bylo by fajn, kdyby se někdo z nich dostal na profesionální úroveň. Je to však hodně těžké, protože dnešním mladým hráčům chybí soutěživost. Co se týče Píště, tak tam jde hlavně o potěšení z fotbalu. Tím ovšem nechci říct, že kluky občas neseřvu. Nemůžou si dovolit úplně všechno.

Pár měsíců jste působil u dorostu Opavy, která zrovna procházela těžkým obdobím. Co jste si z toho vzal a kdyby přišla nabídka, tak vrátil byste se na stadion v Městských sadech?

Byl jsem tam v době Ukrajinců, podle kterých sice nic nebyl problém, ale sliby se moc neplnily. Špatná ekonomická situace zasáhla i mládež. Osobně jsem byl osm měsíců bez výplaty. Také proto jsem se rozhodl odejít.

Co se týká budoucnosti, tak je to vždycky otázka nabídky. Lojza Grussmann ví, že bych eventuálně i přišel, ale mám své zaměstnání ve stavební firmě, což by se asi těžce kombinovalo. Do Opavy bych musel dojíždět, takže by mi k tomu museli přidat třeba nějakou práci na stadionu anebo ve vedení klubu, aby se mi to vyplatilo. Jen trénováním se kluci v Opavě asi neuživí.

Docela často navštěvujete zápasy Slezského FC. Věříte v prvoligovou záchranu?

Mrzí mě, že se teď Opava takhle trápí, protože jsem tam zažil krásné roky. Jelikož jsem viděl jen pár zápasů, tak nejsem tolik kompetentní, ale když se zvedla Karviná, tak proč by se něco podobného nemohlo povést Opavě.

Vždycky záleží na kvalitě hráčů. Pokud nemám dostatek peněz na to sehnat slušné posily, tak nemůžu očekávat zázraky. Hráči mají určité výkonnostní limity, ale hlavně by do toho měli dát na trávníku maximum. Záchrana určitě není nereálná. Uvidíme, jak teď kluci chytí začátek soutěže.

Jak nyní snášíte dlouhé týdny bez fotbalu?

Pro mě je to úplná katastrofa. První dva týdny jsem si od fotbalu krásně odpočinul, takže to byla pohodička. Od té doby se ale trápím. Byl jsem zvyklý chodit každý den na trénink, takže mi to teď chybí.

Nic jiného se ovšem dělat nedalo. Zdraví máme jen jedno a klukům to neuteče. Od léta snad znovu začneme hrát a vše se vrátí do starých kolejí. Někteří se možná na fotbal vykašlou, ale větší obavy z toho nemám.

Čemu se teď věnujete ve volném čase?

Moje manželka je teď nejšťastnější člověk na světě, protože jsem konečně dodělal zahradu. Co nám chybělo, to jsme během karantény dodělali. Už nám schází pouze maličkosti. Bydlíme tady čtyři roky, takže by bylo fajn to mít konečně hotové.

Po práci jsem měl spoustu volného času, takže jsem ho využil tímhle způsobem. Z tohoto pohledu mi pauza přišla vhod. Zahradničení totiž patří k mým velkým koníčkům. Dvakrát týdně navíc pravidelně chodím hrát tenis, kde aspoň trošku zrelaxuju.

Máte dva syny, staršího Robina a mladšího Davida, kterého dokonce přímo koučujete v Píšti. Nemáte s tím problém?

Kdysi ve vítkovickém dorostu jsem trénoval staršího syna Robina, takže už jsem na tohle zvyklý. Pro Davida je teď nejdůležitější studium, takže fotbal je jen takové příjemné zpestření života. Nedělá mi to žádný problém. Robin už s fotbalem úplně skončil, když bydlí v Kanadě a má teď úplně jiný svět.

Nemrzí vás, že to synové nedotáhli na profesionální úroveň jako jejich tatínek?

Robin měl docela slušně našlápnuto, když chytal ve Vítkovicích dorosteneckou ligu. Moc mu ale nepomohlo, že byl zrovna v ročníku s Tomášem Vaclíkem, takže mu většinou jen kryl záda. Až když Vaclík odešel do mužů, tak dostal příležitost.

Pak se trošku zamotal v Háji ve Slezsku a šlo to dolů. Proti Robinovi jsem si dokonce zahrál, když hostoval v Radvanicích a v obou zápasech jsem mu vstřelil gól, takže doma byl klid. V současnosti sice pořád sportuje, ale žije daleko v Kanadě, kde má úplně jiné starosti než fotbal.

Mladší David byl v Hlučíně, když je dostatečně ctižádostivý, ale pro nás je prioritou, aby si dodělal školu. Uvidíme, co bude potom, protože fotbal miluje.

Když se ohlédnete za svou kariérou, převažuje spokojenost?

Možná jsem mohl dopadnout ještě lépe, kdybych měl vlastního manažera, ale určitě si nestěžuji. Na to, že mi v sedmnácti zakázali fotbal, jsem toho dokázal docela dost. První profesionální smlouvu jsem dostal v devětadvaceti letech, což je v dnešní době absolutně nemyslitelné.

Takové staré pardály dneska nikdo nepodepisuje, takže jsem měl ještě štěstí. (úsměv) Možná by to bylo ještě veselejší, kdybych získal zahraniční angažmá, ale člověk nemůže mít všechno.

Rýsovala se někdy příležitost zahrát si v cizině?

Dvakrát jsem odjel na zkoušku do Rakouska, kde probíhal nějaký halový turnaj. Dorazilo tam padesát hladových vlčáků a pořádně se to mydlilo. Kluci bojovali o fleka hlava nehlava, takže jsem si říkal, že to není nic pro mě. Mně by se spíše líbila nějaká teplejší destinace.

Třeba Řecko (úsměv) V jednu dobu jsem měl náznaky i od pražské Sparty, konkrétně od Karola Dobiaše, ale nakonec to nějak neklaplo. Přesto jsem se svou kariéru velice spokojený.

---

"Když jsme postoupili, tak jsme se v hospodách podepisovali na stěny."

"Doktoři zjistili, že mně nefunguje ledvina."

"Přestupu do Opavy jsem nikdy nelitoval." Martin Rozhon Martin Rozhon se narodil 30. července roku 1965. S fotbalem začínal ve Vítkovicích, kde plynule procházel mládežnickými kategoriemi a ještě jako záložník byl pravidelně zván do krajských výběrů. V sedmnácti letech však lékaři zjistili, že mu nefunguje jedna ledvina, takže mu fotbal zakázali.

Martin Rozhon se tedy vrhnul na futsal. V dresu ostravského Bezruče získal federální titul, stal se oporou národního týmu a dokonce byl vyhlášen nejlepším futsalistou roku. Naštěstí mu pak doktoři opět umožnili hrát fotbal a on se přes Polanku, Bruntál a Třinec ocitl v Opavě, kde v devětadvaceti letech podepsal první profesionální smlouvu.

Kaučuku okamžitě vystřílel historický postup do nejvyšší soutěže a také v další sezoně patřil k ústředním postavám mužstva. Poté se přesunul do ambiciózních Drnovic, jenže zde trvaleji nezakotvil v základní sestavě, takže se následně stěhoval do Karviné, Zlína a s velkým fotbalem se rozloučil v mateřských Vítkovicích.

V první lize nastoupil k rovné stovce zápasů a vsítil sedmadvacet gólů. V dalších letech pokračoval v nižších soutěžích, když v našem regionu hájil barvy Mokrých Lazců a Markvartovic.

Martin Rozhon zároveň působil v pozici trenéra, když vedl třeba Havířov, Dolní Benešov, Bohuslavice, Albrechtice, Lískovec, Háj ve Slezsku a asistenta dělal u třetiligového áčka Hlučína. Momentálně koučuje sedmnáctku Hlučína a navíc v okresním přeboru Píšť, když z lavičky dohlíží i na svého syna Davida (23 let). Jeho starší syn Robin (30 let) dříve chytal, ale dnes se už fotbalu nevěnuje.

"V Mokrých Lazcích jsem žádný zápas neprodal."

"Fotbalová pauza je pro mě úplná katastrofa."



Martin Rozhon: Do Opavy se pro body nejezdilo - Zvětąit
Velikost: 604 x 377 bodů - 68 kB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

    Městský úřad