Další fotbalovou osobností, která je s Opavou spojená doslova pupeční šňůrou, lze označit čtyřiačtyřicetiletého Lukáše Černína. Přestože musel snášet těžký úděl odchovance, tak za slezský klub nastřádal pětačtyřicet prvoligových startů. Když mu pak neklaplo zahraniční angažmá, tak se s velkým fotbalem již před třicítkou rozloučil a postupem času se soustředil na novou roli trenéra.

Solidní reputaci si vytvořil na kravařské lavičce, takže ho pak znovu angažovala Opava do pozice mládežnického kouče. Nyní již několik sezon šéfuje divizní rezervě Slezského FC, kterou teď bohužel musel na pár týdnů nechat bez dozoru. Kvůli koronaviru se dokonce ocitl ve dvoutýdenní karanténě.

Proč jste se ocitl v karanténě?

Pracuji na částečný úvazek v tenisovém centru v Opavě, kde jsme během zákazu sportovních akcí makali na úpravě kurtů. Tam jsem bohužel přišel do styku s jedním nakaženým člověkem, a okamžitě musela celá rodina do karantény. Sice jsme nemohli chodit ven a věnovat se našim koníčkům, ale přesto jsem si tyhle chvíle užil, protože jsem aspoň mohl trávit čas doma s mými nejbližšími.

Nejdůležitější bylo, že byly všechny naše testy negativní. Jinak samozřejmě se snažím předcházet rizikům, ale úplně to nehrotím, protože to by si člověk nemohl ani zajít nakoupit. Navíc jsem v poměrně dobrém zdravotním stavu, takže přehnané obavy nemám. Chovám se ovšem zodpovědně.

Jak vás pandemie koronaviru omezila v trenérské činnosti?

Nastalo něco, s čímž vůbec nikdo nepočítal a ani nevěděl, jak s tím naložit. Dostali jsme nařízení z vlády, potažmo z klubu, se odloučit, takže kluci se připravovali individuálně. Hráči dostali běžecké plány a my jsme přes aplikaci Runtastic kontrolovali jejich pohyb. Bylo to nepříjemné, protože člověk je zvyklý vidět kluky prakticky každý den a pracovat s nimi.

Do té doby jsem byl v dennodenním zápřahu a najednou přišlo takové dlouhé volno. Sport a trenéřinu dělám celý život, ale aspoň jsem se mohl věnovat malé dcerce Emily, které je teď rok a půl.

Jak moc vám rodičovství obrátilo život naruby?

Je to moje první dítě, když jsem navíc starší otec, takže to není úplně jednoduché. Nějaký čas strávím v tenisovém centru. Pak přijdu domů, chvilku se věnuji dceři a následně vyrážím na stadion na odpolední trénink.

Po něm se opět snažím věnovat rodině. Občas se stává, že když jdu dcerku uspávat, tak usnu ještě dříve než ona. Z tohoto hlediska je to náročné, ale hodně si to užívám. S rolí otce jsem spokojený.

Plánujete ještě s přítelkyní Terezou další přírůstek? Třeba malého fotbalistu?

Určitě plánujeme ještě jedno dítě. Bydlíme na Rooseveltově ulici, když sdílíme barák s bratrem a sestrou mé přítelkyně Terezy. Obě rodiny jsou skvělí lidé. Dohromady tam po zahradě lítá pět malých dětí, takže z tohoto hlediska je to paráda. Určitě ještě uvažujeme o přírůstku, ať srovnáme počty. Kluk by mě potěšil, ale holky jsou zlatíčka. Nedělám v tom rozdíly.

Chystá se i svatba?

Můžu prozradit, že i tohle téma už padlo. S Terezou jsme spolu třináct let, takže svatba pro mě nikdy nebyla úplně aktuální. Zároveň ovšem nechci, ať vypadám jako nějaký sobec. Určitě se o tom začínáme bavit.

Navíc se už dostáváme do situací, kdy jdeme s dcerkou třeba k doktorovi anebo něco řešit na úřad, kde každý nahlásíme jiné příjmení, což asi pro žádnou ženu není ideální. Uvidíme, jaký to bude mít vývoj.

Když se vrátíme zpět do vašeho dětství. Kdo vás k fotbalu přivedl?

Tehdy kromě fotbalu a hokeje nic nebylo. Do balonu jsme kopali prakticky všude možně. Já jsem měl slušný pohybový talent a navíc jsme se chodili s tátou dívat na druholigový Ostroj Opava. Zápasy navštěvovalo dost diváků, takže mě to celkem vtáhlo. Potom jsem přešel na ZŠ Mařádkova, která byla fotbalovou školou, a celé se to rozběhlo.

Je pravda, že jste do patnácti let hrával v útoku?

V žákovských kategoriích v Opavě jsem skutečně hrál v útoku a dával jsem poměrně dost gólů. Proto si mě vybrali do Vítkovic, kde tehdy fungovalo středisko vrcholového sportu. Až tam se ze mě postupem času stával záložník anebo obránce. Určitě mě to ale nemrzelo. Bylo mi docela jedno, na jakém postu nastupuji.
 

Co říct k angažmá ve Vítkovicích?

Ve Vítkovicích jsem zažil vynikající začátky, kdy všechno fungovalo tak, jak mělo. Mým prvním trenérem byl Martin Rozhon, se kterým jsem se pak znovu potkal v Opavě. Do Vítkovic jsem se potom ještě jednou vrátil, když jsem tam hostoval společně s Ivošem Farským a Vildou Axmannem.

Do Ostravy stále jezdím na silvestrovské derby Baník Ostrava – Vítkovice plus tam mám hodně kamarádů, takže mě mrzí, s jakými problémy se teď tento tradiční klub potýká. Všechno vždycky záleží na penězích.

Následovala vojna v Hranicích. Měli jste běžný vojenský režim anebo jste se soustředili pouze na fotbal?

Měl jsem výhodu v tom, že se mnou do Hranic odcestoval na vojnu i Dan Kutty, takže jsme tam byli z Opavy dva lidi. Normálně jsme si prošli přijímačem a fungovali jsme jako vojáci. Postupně se nám to ale zvolňovalo, když jsme měli odpoledne tréninky a mohli jsme se dostatečně věnovat fotbalu.

V jedné sezoně se nám podařilo vyhrát divizi. Došlo k takové raritě, že jsme získali stejný počet bodů, měli jsme stejné vzájemné zápasy a dokonce úplně stejné skóre jako Vítkovice, které tehdy obnovovaly činnost. Následovala tedy baráž, ve které byl soupeř o gól šťastnější. Nic podobného už jsem nikdy nezažil.

Po návratu do Opavy jste hned putoval na sérii hostování. Kde všude jste se objevil a jak jste snášel kočovný život fotbalisty?

Dá se říct, že jsem se během kariéry docela dost nacestoval. Po návratu z Hranic mě poslali na hostování do Kralup nad Vltavou, odkud pocházela firma Kaučuk. Působilo tam tehdy hodně mladých hráčů plus starší borci jako Lindovský anebo Vožník, takže se tam střetávaly generace.

Potom jsem hostoval v Bohumíně, Třinci a ve Vítkovicích. Vzpomínám na to rád, protože jsem měl možnost poznat nové lidi a jinou partu v kabině, což mi nedělalo problém. Já jsem nikdy nebyl fotbalista, na němž by měla stát hra. Spíše takový bojovník, který na trávníku makal, a snažil se tak nahradit nedostatek technických dovedností.

Když jsem se tedy nevešel do kádru Opavy, tak jsem se necítil uražený. Za jedinou výjimku považuji hostování v Mladé Boleslavi.

Co se tehdy stalo?

V roce 1998 jsem se dostal do základní sestavy prvoligové Opavy. Prakticky po celý podzim jsem nastupoval od začátku a podával jsem celkem slušné výkony. Potom ovšem odešel Honza Baránek do ostravského Baníku a místo něj dorazili Nohavica s Pavlem Harazimem. Na mě najednou nezbylo v kádru místo.

Ocitl jsem se na druhém konci republiky v Mladé Boleslavi, ale paradoxně mě tohle angažmá dost obohatilo. Trénovali nás pánové Stanner s Plíškem, kterému jsem navíc ve volném čase pomáhal s koučováním mládeže. Byl jsem tehdy bez závazků, takže mi potom ani tahle změna nevadila.
 

Od roku 2000 jste se trvaleji usadil v Opavě, která však procházela obdobím vzestupů a pádů. Co si z té doby vybavíte?

Tohle období přinášelo spoustu radosti, ale zároveň i smutku. Já nemůžu zapomenout na dvě postupové sezony. Nejprve se nám to povedlo pod vedením trenérů Bohuše Kelera a Míry Mentela. Obrovská euforie pak v Opavě vypukla v éře kouče Karla Jaruška, kdy jsme předváděli výborný fotbal a chodilo se na nás koukat hodně lidí.

Na tribuně se třeba ve druhé lize sešlo osm tisíc lidí. V nejvyšší soutěži jsem dokonce zažil natřískaný stadion, kam dorazilo patnáct tisíc fanoušků. Někdy mi opravdu běhal mráz po zádech. Za tyhle věci jsem strašně vděčný. Samozřejmě přišly i horší chvíle, protože Opava kromě éry Kaučuku nikdy nebyla ekonomicky moc silná.

Když se prodala některá z opor, tak nastaly problémy a s tím pak souvisely sestupy.

Které momenty vám utkvěly v paměti?

Vím, že to zní jako klišé, ale domácí zápas se Spartou Praha. Tehdy jsem nastoupil v základní sestavě a zvítězili jsme 2:1, když se v poslední minutě trefil Lumír Sedláček a pak nastala strašná euforie. Touto výhrou žilo celé město. Z pozice hráče jsem si to tehdy neskutečně užíval.

Hovořilo se o vás jako o bohémovi. Co je na tom pravdy?

Jelikož jsem Opavák, tak mě lidi venku poznávali. Když jsme někam šli, tak mohli být kluci z jiných klubů celkem v klidu, ale na mě se vždycky upřela pozornost. Něco na tom pravdy bylo, ale já jsem za to zpětně rád, protože jsem si aspoň rozšířil obzory a můžu teď tyto zkušenosti předat mladším hráčům.

Kdybych byl třeba lídr mančaftu, tak se mi některé věci odpustí, ale myslím si, že všechno probíhalo v rozumných mezích. Na pivo jsme si zašli, ale nijak jsme to nehrotili.

Prý jste si hodně rozuměl se známým fotbalovým bavičem Petrem Švancarou. Máte nějakou nezapomenutelnou historku?

S Péťou Švancarou jsme toho zažili poměrně dost a stále jsme v kontaktu. Občas si napíšeme a trošku se popíchneme. On si tehdy na hřišti dělal prakticky, co chtěl, když na něj ostatní dřeli a on pak vzal balon a vstřelil rozhodující gól. My jsme mu všechno odpustili a on nám to vždycky splatil.

V dnešní době už by si asi moc nezahrál, protože fotbal se vydal atletickou cestou, když se na hřišti hlavně běhá. Jinak je to fajn kluk. Dvakrát mě dokonce přijel vyzvednout, když jsem zůstal viset před Brnem a s autem mě odtáhl. Jednou mě ale Péťa Švancara hodně naštval, protože si tady koupil starou škodovku, kterou mi půjčil.

Společně s Alešem Hellebrandem jsme odjeli na tenis do Ostravy s tím, že nám tvrdil, že je v nádrži dost benzinu. Nefungovala ručička na benzin, takže jsme mu věřili. Samozřejmě nám došla šťáva, takže jsme museli v Hlučíně tankovat. Hlučínskou pumpu ovšem potom vykradli a svědci nás označili jako pachatele. Ráno si pro nás přišli domů policajti.

Neřekli nám, co se děje a pečlivě nás vyslýchali. Tehdy jsem byl na něj naštvaný, ale potom už jsme se spolu tomu zasmáli. Pořádné drama nastalo i v době, kdy jsme zrovna slavili postup do první ligy. V opavském baru Absolut dostal číšník epileptický záchvat a já jsem se ho pak snažil oživovat. Naštěstí se nám toho chlapa povedlo zachránit.

Navíc to někdo prokecl a my jsme se pak objevili na titulní stránce deníku Sport jako největší hrdinové. V Opavě jsem ale narazil i na jiné výborné kluky. Vždy si rád pokecám třeba s Adrianem Guľou anebo Míšou Horňákem.

V době panování ukrajinských majitelů jste měl možnost odejít do Ruska. Proč to tehdy neklaplo, a cítil jste křivdu?

Odjel jsem na zkoušku do týmu Naberežnyje Čelny, s nímž jsem se připravoval tři měsíce. Nejprve jsme absolvovali soustředění v Polsku, abychom pak odletěli na měsíc do Turecka. Ze začátku to vypadalo velice nadějně, když jsme se dokonce bavili o podmínkách smlouvy, ale pak se to začalo komplikovat.

Chtěli mě získat co nejlevněji, zatímco ukrajinští majitelé opavského klubu prý požadovali docela dost peněz. Tehdy jsem byl zklamaný, protože mi nabízeli trojnásobek toho co Opava, ale s odstupem času toho nelituji.

Otevřela se mi díky tomu možnost angažmá v Holici a potom v Kravařích, kde jsem strávil krásné roky a nastartoval jsem tam trenérskou kariéru. Všechno zlé je prostě k něčemu dobré.

V Opavě došla situace tak daleko, že zde fotbal málem úplně zanikl, což už jste sledoval z pozdálí. Jak jste to vnímal a neuvažoval jste o návratu?

Tenkrát jsem byl trošku mimo dění, protože po návratu z Ruska do Opavy jsem zamířil na hostování do HFK Olomouc. S Opavou jsem nebyl v úplně úzkém kontaktu, když jsem během půlroku ztratil absolutně přehled o tom, kdo je ve vedení klubu. Přicházela tady spousta hráčů z Brazílie a Ukrajiny, takže jsem tomu moc nerozuměl.

Poprvé a zároveň naposledy se mi stalo, že se mi Opava odcizila. A když mě pak nechtěli pustit do Olomouce na přestup za nějakých 400 tisíc korun, tak jsem se na velký fotbal definitivně vykašlal. Chvilku jsem ještě působil ve Slovanu Bratislava, ale pak jsem opustil profesionální úroveň a přijal jsem nabídku Kravař.

O okamžitém návratu do Opavy jsem neuvažoval, když ani nepřišla konkrétní nabídka. Až později mě oslovil Jarda Kolínek, který tehdy trénoval juniorku, chvilku jsme seděli s panem Hadamczikem, ale k ničemu nakonec nedošlo.

V Kravařích jste našel druhý domov. Jak na tento klub vzpomínáte?

V Kravařích jsem strávil zhruba deset let. Nejprve jako hrající trenér, což už jsem potom nechtěl kombinovat, takže jsem zůstal pouze na lavičce. Měli jsme tam výborné tréninkové podmínky, když tam dělal správce hřiště Míra Bedrich. V Kravařích jsem prožil nádherné roky. Vzpomínám na vynikající kolektiv.

Dvakrát jsme dokonce bojovali o postup do MSFL, když na naše zápasy chodila pětistovka fanoušků. Vybavím si hlavně sezonu, kdy jsme se stali podzimními mistry soutěže a dlouho jsme se přetahovali s juniorkou Baníku, což pro nás byla čest. Tehdy jsme za celý podzim dostali jediný gól venku a já jsem měl takové světlé sako a lakýrky.

V rámci nahecování mužstva jsem říkal, že dokud neprohrajeme, tak se nepřevleču. Pořád jsem chodil ve stejných věcech, když jsme třeba nastupovali koncem listopadu v Šumperku a já jsem tam ve sněhu stepoval pouze v lakýrkách a sáčku. Lidi se na mě dívali a já jsem si připadal trošku jako blázen.

Proč jste se v Kravařích rozhodl přejít z pozice hrajícího trenéra pouze na lavičku?

Čtvrtá nejvyšší liga není úplně jednoduchá, takže ani v dnešní době hrajícím trenérům nezávidím. Musí jít o nadstandardní fotbalisty. Když totiž sám chybujete, tak je potom blbé kritizovat samotné hráče. Když jsem začínal trénovat, tak jsem těžil pouze z toho, co jsem sám zažil.

Byl jsem do toho hozený jako ryba do vody. Naštěstí jsem nikdy neměl problém se sociálními vztahy, takže mi to hodně usnadnili hráči. Navíc se nám dařilo, takže jsem byl v Kravařích hájený. Větší tlak jsem necítil, ale stejně jsem to potom už nechtěl kombinovat. Rozhodl jsem se, že se soustředím pouze na trénování a zakopu si jen v nižších soutěžích.

Kravaře momentálně působí pouze v I. A třídě. Není vám to trošku líto?

Když jsem z Kravař odcházel, tak se tam začalo budovat opravdu perfektní zázemí, které tomuto klubu mohou druzí pouze závidět. Z tohoto pohledu si myslím, že pro Kravaře je I. A třída hodně nízkou soutěží. Vždy ale záleží na penězích. Jinak ke Kravařím mám stále hodně blízký vztah. Dokonce jsem tam nastoupil v dresu Chlebičova.

S fotbalem jste pokračoval ve Velkých Hošticích a následně Chlebičově. Jak jste zvládal tyhle nižší soutěže a nechybí vám to? Nebyla chyba pověsit kopačky definitivně na hřebík?

Myslím si, že po fotbalové i fyzické stránce jsem neměl žádný problém, ale bohužel už to bylo strašně časově náročné. Člověk jde nejprve do práce, potom na trénink opavského béčka a pak má ještě o víkendu sám hrát. Vzhledem k tomu, že se mi narodila dcera, tak jsem ukončil hráčskou kariéru, abych se jí mohl věnovat.

Jinak na angažmá ve Velkých Hošticích a Chlebičově vzpomínám jen v dobrém. Fotbal na vesnici má své kouzlo. Našel jsem si tam spoustu přátel, s nimiž jsem stále v kontaktu. Třeba v Chlebičově jsem kopal s Jardou Kolínkem, Lumírem Sedláčkem, Martinem Prohászkou, Pavlem Devátým anebo Marcelem Klajmonem, což byla skvělá doba.

Nesetkal jste se na vesnici s nadávkami fanoušků?

Ani si nevybavuji, že by na mě fanoušci v nižších soutěžích pořvávali. Spíše si toho ke mně moc nedovolovali, protože jsem patřil k tahounům mužstva. A kdyby jo, tak bych se tomu zasmál. Ve fotbalu už jsem toho dost zažil, takže podobné věci by mě skutečně nerozhodily.

Oproti profesionální úrovni jsem navíc necítil žádný tlak ze strany vedení anebo fanoušků. V lize záleží především na výsledcích, takže lidi si na tribuně opravdu nedokážou představit, v jak složité pozici profesionální hráči jsou, protože nesmí na place chybovat. Na vesnici to v tomto směru bylo mnohem jednodušší.

Když se ohlédnete za svou kariérou, tak jste spokojený anebo jste někdy šlápl vedle?

Kolikrát jsem si říkal, kam bych se třeba mohl dostat, kdybych měl takové možnosti jako dnešní mladí kluci. Dostávají totiž spoustu informací, mají možnost individuálních tréninků a osobních pohovorů s trenéry nebo zkušenějšími kolegy, takže je tady určitě velký prostor k jejich zlepšení.

Já jsem vyrůstal v úplně jiném prostředí. Nikdo se mě na nic neptal. Po chybě jsem dostal kopanec do zadku a pořádně za uši. Na druhou stranu ale vůbec ničeho nelituji. Splnil se mi sen zahrát si první ligu a v opavském dresu jsem odehrál hodně krásných zápasů. Skončil jsem sice v osmadvaceti letech, ale hned jsem nastoupil na trenérskou cestu, která mě hodně baví.

Využívají mladí hráči dostatečně širokých možností?

Záleží na každém hráči, jak k tomu přistoupí. Rukama mi prošli kluci jako Souček a Rychlý, na nichž bylo vidět, že mají nejen talent, ale také to měli srovnané v hlavě. Nikdy se na nic neptali, pozorně naslouchali a poctivě pracovali. Šli za svým cílem a věděli, čeho chtějí docílit. Prostě žádná negace. Spousta jiných kluků má stejný talent, jenže pořád slyším nějaké výmluvy, zbytečné otázky anebo pochyby.

Mají to tedy dnešní odchovanci jednodušší?

Odchovanci to vždycky mívají těžší, ale pokud má hráč adekvátní kvalitu, tak se prosadí. Kluci jako Souček anebo Rychlý jsou dobrým příkladem. Někteří hráči na to samozřejmě hřeší, vymlouvají se, brečí, ale přitom do toho nedají všechno.

Po úspěšném působení v Kravařích jste přijal nabídku ze Slezského FC, kde jste nejprve trénoval mládež a nyní již několik let vedete divizní béčko. Jak se vám tahle práce líbí?

Oslovil mě můj bývalý spoluhráč Dan Kutty, jestli bych nešel pracovat k mládeži. Já jsem nabídku přijal, protože jsem se vracel do klubu, kde jsem strávil většinu svého fotbalového života. Nejprve jsem střídal dorosteneckou šestnáctku a sedmnáctku. Pak přišla nabídka od Romana Skuhravého, jestli bych nechtěl být blíže mužům, což mě potěšilo.

Šel jsem do toho a dodnes to považuji za správný krok. Profesionální klub by měl mít béčka. Zranění hráči z áčka tam přijdou se rozehrát a talentovaní kluci z dorostu se posunou nahoru. Tahle konfrontace s mužskou kopanou je pro ně strašně důležitá.

Dospělý fotbal je totiž směskou síly, rychlosti, chytrosti a atletičnosti. Čím dříve se mladí kluci seznámí s mužskou kopanou, tím lépe.

Jak složitý je koučing rezervního týmu?

Trenérům béčka se kolikrát ježí vlasy na hlavě. Já ten pocit nemám, i když se často ocitám ve složité situaci. Svou roli totiž hraje strašná spousta proměnných. Na poslední chvíli přijde někdo z áčka anebo se naopak někdo z mladých kluků posune nahoru, popř. musí jít hrát za dorost.

Nebo mi někdo těsně před tréninkem napíše, že mu ujel autobus. Nachystané tréninkové plány se pak bortí. Člověk ovšem postupem času získá zkušenosti a naučí se na tyhle věci reagovat. Já jsem se svou pozicí u opavské rezervy spokojený.

K profíkům vás to tedy netáhne?

Ve fotbale se pohybuji čtyřicet let, takže samozřejmě by bylo fajn, kdybych si tohle mohl vyzkoušet. Na druhou stranu se nedá říct, že bych po tom úplně toužil. Pokud by podobná nabídka přišla, tak bych se tomu nebránil, ale já jsem hlavně rád, že pracuji pro Opavu.

Je mi jedno, jestli u mužů, mládeže anebo v úplně jiné roli. Pokud člověk bydlí daleko od svého domova, tak chce dělat fotbal na nejvyšší úrovni. Když ale někdo může dojet na trénink jako já z baráku na kole, tak je to ideální situace.

V Opavě se během podzimu často měnili trenéři. Neříkal jste si ve skrytu duše, že třeba sáhnou zrovna po vás?

Možná že by mě to potěšilo, ale nechávám tomu volný průběh. Když to nepřijde, tak se nic nestane. Nemám s tím absolutně žádný problém. Kolikrát není o co stát, protože v béčku nejste pod takovým tlakem jako na profesionální úrovni.

V rezervě fotbal cítíte a můžete ho hltat plnými doušky. Když se podívám na první ligu, tak mi někdy přijde úplně šílené, jak se tam tlačí na výsledky. Připadá mi to jako závody o všechno.

FORTUNA:LIGA se zřejmě za pár dní znovu rozjede. Co si myslíte o šancích Slezského FC na záchranu a opětovném nastartování soutěže?

Kolikrát nad tím sám dumám a hltám různé novinové a internetové články. Nevím, co bych si o tom měl myslet, protože tuhle situaci nikdo nemohl předvídat a už se s ní zřejmě nikdy v životě nesetkáme. Byl bych samozřejmě rád, kdy první liga začala a Opava se zachránila. Takhle si to všichni představujeme.

Opava to bude mít hodně těžké, ale všichni v klubu dělají maximum, abychom v lize zůstali. Otázkou zůstává, jak bude vypadat realita. Chtěli jsme jet podle německého modelu, kde se ovšem při testování hned ukázalo několik nakažených hráčů. Nemám na to jednoznačný názor.
 

Kam byste se chtěl v budoucnu posunout?

Pro všechny trenéry je tohle velmi těžké období. Netušíme, kdy nám znovu odstartuje sezona. Já si hlavně přeji, abych v klubu nebyl nadbytečný. Doufám, že budu Opavě prospěšný a dokážu jí svými zkušenostmi a dovednostmi pomoct. Chtěl bych být co největším přínosem.

Dovedete si představit trénování v cizině?

Čistě hypoteticky kdyby někdo zavolal, tak bych asi neměl problém odejít. Po konzultaci s rodinou bych se rozhodl. Dokázal bych si to tedy představit. Člověk samozřejmě sní o nejvyšších metách, ale je otázka, jestli bych do toho skutečně šel. Záleželo by na mnoha okolnostech.

---

Lukáš Černín Lukáš Černín se narodil 23. listopadu v Opavě, kde rovněž nastartoval svou úspěšnou fotbalovou kariéru. V dorosteneckém věku se přesunul do sportovní akademie ve Vítkovicích a poté už následovala povinná vojenská služba v Hranicích. V dalších letech hostoval v Kralupech nad Vltavou, Bohumíně, Havířově a Vítkovicích, než se konečně usadil v základní sestavě Slezského FC.

Po vydařeném podzimu roku 1998 ovšem přišly do Opavy posily a Lukáše Černína poslal tehdejší kouč Jiří Bartl do Mladé Boleslavi. Krátce se ještě mihnul v Třinci, aby pak hlásil návrat na Městský stadion v Opavě. V období let 2000 – 2004 zažil dva postupy do nejvyšší soutěže, ale zároveň také pády do druhé ligy.

Když mu tehdejší ukrajinští majitelé klubu neumožnili přestup do ruského týmu Naberežnyje Čelny a poté do HFK Olomouc, tak s vrcholovou kopanou seknul. Nový domov našel v Kravařích, kde postupem času přešel na pozici trenéra. Se svými svěřenci bojoval o postup do MSFL, což neuniklo pozornosti představitelů Slezského FC, kteří ho zlákali k návratu do Opavy.

Zde nejprve působil u mládeže a nyní již pár sezon šéfuje z lavičky divizní rezervě Slezského FC. Ještě donedávna kopal I. A třídu v dresu Chlebičova. Lukáš Černín pracuje v Tenis centru Opava a má s přítelkyní Terezou roční dcerku Emily.