Město Bohumín

16.6.2020 - Harazim: Brácha mi zlomil nos

Zdroj: Region Opavský a Hlučínský
Ročník a číslo: 24
Strana: 21
Autor: redakce

Dvaapadesátiletý Josef Harazim patří k ikonám štěpánkovické kopané, se kterou zažil její nejslavnější časy v historii. Koncem devadesátých let minulého století se našlapaný tým probojoval do krajského přeboru, kde strávil několik úspěšných sezon. Po skončení hráčské kariéry se vydal na trenérskou dráhu, když koučoval mužské áčko a dlouhodobě vede ve Štěpánkovicích přípravku. Jeho bratrem je bývalý prvoligista Pavel Harazim a synem Štěpán Harazim ze Slezského FC.

Můžete nám ve zkratce popsat svou hráčskou kariéru?

Začínal jsem ve Štěpánkovicích, kde jsem hrál do patnácti let. Pak si nás s bratrem Pavlem vytáhl pan Sommer do Opavy. Následně jsme oba dostali nabídku do Vítkovic, kde se brácha dostal do ligy. Já odešel na vojnu, pak jsem sice dostal laso k druhému bráchovi Jindrovi do Bohumína, ale rozhodl jsem se pro Dolní Benešov. Potom už následovaly Štepankovice, z nichž jsem si později odskočil zahrát divizi za Město Albrechtice. 

Který úspěch řadíte úplně nejvýše?

Nejvíce si vážím dobré party, kterou jsme měli hlavně tady ve Štěpánkovicích, ale i v Dolním Benešově a Albrechticích. Nejvýše řadím postupy se Štěpánkovicemi a zápas, kdy jsme v Albrechticích vyhráli v českém poháru nad druholigovým Třincem.

Ve Štěpánkovicích nastala zlatá éra koncem 90. let minulého století. Jak vzpomínáte na postup do župního přeboru a následné roky?

Máte pravdu, skutečně to byla zlatá éra. Sešla se perfektní parta, která držela při sobě, ať už se dařilo nebo ne. Tehdy začal Jenda Obrubník dělat předsedu, objevil se sponzor Günter Steuer, který nám dal práci, a my jsme se postupně začali všichni vracet z okolních klubů. Na Štěpánkovicích nám vždy záleželo. Byli jsme všichni odsud, jen Honza Baránek a později Jirka Salapatek byli tzv.
cizí. Dokázali jsme se jeden druhému podřídit.

Jaké to bylo nastupovat s bratrem v jednom týmu?

Zahrál jsem si jak s bráchou Pavlem, tak s Jindrou a vždycky mě to těšilo. Spíš si ovšem pamatuji na první zápas proti Jindrovi. On hrál za Bohumín, já v Dolním Benešově a zlomil mi nos. Byli jsme takoví, na hřišti jsme si nic nedarovali, ale po zápase jsme zase byli bráchové.

Proč jste se pak dal na trenérskou dráhu? Co vás na tom lákalo?

Nelákalo, dělat jsem to nechtěl. Pak se ale narodil Štěpán a u nás když se narodí syn, rodí se s míčem u nohy. Tady trenéři skončili, tak jsem se na to dal a dělám to společně s Jirkou Bořuckým již třináct let.

Jste trenér a zároveň rodič syna, který to dotáhl do profifotbalu. Máte pro ostatní nějakou radu?

Dle mého názoru je dobře, že kluci nejsou od mala nikam tlačení. Když vzpomínám na Štěpána, pořád si udržoval vztah ke klukům z vesnice. Nebyl tak rychle opotřebován, užíval si dětství. Sdílím názor, že když děti odchází výše v brzkém věku a rodiče na ně vyvíjí velký tlak od mala, pak brzy ztrácí radost ze samotné hry.

Přibližte nám prosím jeho cestu…

Od mala byl šikovný, měl sebevědomí, ale zároveň byl pokorný. Fotbal miloval, hodně mu obětoval a nehřešil na talent. Velmi důležité bylo rodinné zázemí. Jak já s přítelkyní Leonou, tak mamka Daniela s přítelem Vlastou jsme se snažili, aby se mohl soustředit na fotbal. Pokud potřeboval poradit či si promluvit, vždy měl za kým zajít. Jak za bráchou Pavlem nebo Jindrou, bratrancem Dušanem nebo za mnou či Vlastou. Dá se říct, že se v rodině bavíme o fotbale skoro pořád. Naštěstí už si všichni zvykli.

Jaké jste měl pocity, když jste syna viděl poprvé v lize?

Hrozné a zároveň jsem byl šťastný. Byl jsem asi více nervózní než Štěpán. Bylo to pro celou rodinu i Štěpána zadostiučinění. Byl zraněný, jednu dobu to nevypadalo dobře, ale dřina, kterou podstoupil, k něčemu byla a teď je zaslouženě odměněn.

Máte ještě nějaký nesplněný fotbalový sen? A co plány do budoucna?

Možná vychovat další fotbalisty jako jsou naši kluci Štěpán s Filipem Součkem. Chtěl bych, aby nás malinko více podporovala i obec, třeba malá umělá tráva nám v obci chybí. Jinde je již několik let, ale chápu, že teď je složitější doba. Jinak jsem rád, že jsou v životě spokojené obě mé děti, jak Štěpán, tak dcera Adriana, která dělá zdravotní sestru. Na oba jsem pyšný a hrdý.



    Městský úřad