Jako první český vědec byl zvolen členem korespondentem Americké neurologické asociace. Prof. MUDr. IVAN REKTOR (71), CSc., FCMA, FANA, FEAN, je mezinárodně uznáván i díky svému neurologickému výzkumu přeživších holokaustu. Stres z této historické tragédie se totiž projevuje nejenom ve strukturách mozku lidí, kteří jej prožili, ale dokonce se přenáší i na dnešní generace. "Jsme pravděpodobně první, kdo ve větším rozsahu zkoumá i třetí generaci, to znamená generaci vnuků," podotýká neurolog a neurovědec, jenž se kromě mezigeneračního přenosu traumat věnuje i epilepsii, Parkinsonově nemoci a také mozkové činnosti v souvislosti s hudbou. 

- Co vás přivedlo k projektu věnujícímu se přenosu mezigeneračních traumat? 

V první řadě náš rodinný příběh. Moji rodiče byli za války partyzáni na Slovensku, matka tlumočila osvobozeným francouzským zajatcům, kteří se přidali k partyzánům, otec působil jako lékař, ale prarodiče z otcovy strany i část rodiny zahynuli v koncentračním táboře. Zároveň jsem si uvědomil, že je to poslední šance vyšetřit přeživší holokaustu komplexně (holokaust či šoa byla nacistická politika pronásledování především osob židovského původu; těch bylo vyvražděno kolem 6 milionů, pozn. red.) včetně toho, jak vypadá jejich mozek. A dát výsledky do souboru s druhou a třetí generací, dětmi a vnuky přeživších. 

- Existují podobné výzkumy i ve světě? 

Jsou izraelské, americké, kanadské i nejrůznější další studie, jež se dívaly na různá, hlavně psychologická data vztahující se k holokaustu. Náš výzkum je komplexní, dáváme do kontextu psychologická data a hladiny stresových hormonů se zobrazováním mozku. Provádíme vyšetření magnetickou rezonancí, kdy se díváme nejen na strukturu mozku, ale i na vzájemnou komunikaci jeho různých oblastí pomocí tzv. funkční magnetické rezonance. Vyšetřujeme dva balíky psychologických testů. Jeden více zkoumá aktuální stres a druhý posttraumatickou stresovou poruchu a posttraumatický růst, což je takové to "co tě nezabije, to tě posílí". A další částí je genetický výzkum. Bereme to hodně komplexně. Zatím jsme nabrali data asi od 380 lidí, včetně věkově vázaných kontrol. Vlastně jsme uzavřeli skupinu přeživších, protože jsou velmi staří a už moc nemáme možnost je zkoumat. Ještě jsme ale daleko od definitivních výsledků, protože stále nabíráme data zejména od třetí generace a musíme zpracovat všechny tři generace komplexně. 

- Ovšem lidé, které jste zahrnuli do vašeho výzkumu, byli v době holokaustu ve školním věku... 

Když jsme se podívali na náš soubor přeživších holokaustu, polovina z nich přežila jako děti. Vzali jsme jako limit věk 12 let v roce 1945. To byly děti, které většinou neprošly koncentračními tábory. Tam by nepřežily. Byly zhusta skrývané, vždy bez svých rodičů, ale netrpěly hladem víc než zbytek populace. Dítě si neuvědomuje bezprostřední ohrožení života jako dospělý, jejich stres možná ani nebyl vědomý. Ukázalo se však, že změny v mozku u těch, kteří byli mladší 12 let a kteří přežili holokaust jako děti, byly větší než u adolescentů a mladých dospělých. Pravděpodobně to nebyl jenom stres, jenž zažívaly během války, ale pak přišel další po válce. Všichni, kdo se vrátili domů, zjistili, že rodiče, prarodiče, sourozenci a ostatní děti byli zavražděni. To dopadlo na všechny přeživší, ať už byli vězněni, skrýváni, nebo třeba proti nacistům bojovali, a hrálo to podstatnou roli. 

- Nechal jste se inspirovat výzkumem lidí, kteří zažili obležení Leningradu od září 1941 do ledna 1944? I tam šlo o dlouhodobý stres. 

V historii máme nejrůznější velmi stresová období a leningradská blokáda, jež trvala něco málo přes dva roky, je jedním z nich (ve městě – dnešním Petrohradě – zemřelo hlady při obléhání německým 

- 

vojskem odhadem kolem jednoho milionu lidí, pozn. red.). Tam však byla udělána studie s trochu jinými parametry, zkoumalo se, nakolik jsou přeživší ohroženi kardiovaskulárními onemocněními. To neděláme, přece jenom máme ve studii devadesátileté lidi, u nichž se projevuje také vysoký věk. Ale porovnávali jsme ve spolupráci s Mendelovým centrem CEITEC naše genetické výsledky s jejich. Jednou z metod použitých ve studii lidí z leningradské blokády bylo stanovení relativní délky telomer z krve. Telomery jsou takové nárazníky na konci chromozomů, které se zkracují s věkem, ale také pod vlivem stresu. A u přeživších blokády Leningradu se prokázalo jejich zkrácení. Takže jsme se podívali na náš soubor napříč třemi generacemi, ale žádné zkrácení telomer jsme nenašli. Stejně tak se na nás obrátil Sanger Institute z Cambridge, což je významná genetická instituce (britský biochemik Frederick Sanger získal dvakrát Nobelovu cenu za chemii, pozn. red.). Zajímal je náš soubor dat, protože jim v genetické studii vychází, že stres by se měl podílet na změnách mitochondriální DNA (relativně malá, ale důležitá skupina genů se nachází mimo jadernou DNA – v mitochondriích, dědí se z matky na její potomky prostřednictvím vajíčka, pozn. red.). Ale i v tomto případě byly výsledky u našeho souboru negativní. 

- Čím si vysvětlujete, že váš soubor genetických dat se liší od výsledků ruské i anglické studie? 

- Možných vysvětlení je několik. Nejpravděpodobnější je, že zkoumáme velmi vyselektovanou skupinu lidí, jimž je až 95 let. Ti, co přežili holokaust, bezprostředně po válce velmi často trpěli těžkými depresemi a byly u nich časté sebevraždy. Námi vyšetření lidé zřejmě vše zvládli, a je to tedy mimořádně silná a odolná skupina. A všichni jsou kognitivně (myšlení a paměť, pozn. red.) normální, věku odpovídající. Předpokladem vstupu do studie totiž bylo, že nesmí jít o jedince s demencí nebo náběhem na ni. Stejně tak naši pacienti nesměli trpět těžkou depresí, protože bychom nevěděli, zda se díváme na výsledek demence, deprese, nebo toho, že přežili holokaust. 

- Ukázalo se, že dlouhodobý stres způsobuje změny v šedé kůře mozkové? 

- Ano. To je zatím hlavní výsledek, který máme zpracovaný, ale ještě nepublikovaný. Když jsme porovnali skupinu přeživších, kde je medián věku kolem 80 let, se skupinou odpovídající věkem z normální české populace bez dlouhodobé extrémní traumatizující zkušenosti, zjistili jsme významné rozdíly ve struktuře šedé hmoty mozkové. U přeživších holokaustu vidíme jasné ztenčení mozkové kůry v oblastech, jež souvisejí se stresem a částečně s emocemi. 

- Potvrdily výsledky magnetické rezonance i ty z psychologických testů? 

- Podívali jsme se na výsledky několika testů na stres, zejména těch na posttraumatickou stresovou poruchu. U těch, kdo měli pozitivní výsledky, jsme pak prozkoumali strukturu jejich mozku. A zjistili jsme, že se ztenčení mozkové kůry u nich shoduje s celou skupinou přeživších. Takže je to skutečně důsledek působení stresu. 

- Co vám ukázaly další psychologické testy? 

- Skupina přeživších holokaustu má nejenom mnohem výraznější testy na posttraumatickou stresovou poruchu, ale i na aktuální prožitky stresu. Má však také podstatně vyšší hodnoty testů na posttraumatický růst. Pak jsme udělali dotazník, kde jsme se jich zeptali, jak moc ovlivnil holokaust jejich život a jak moc jsou spokojeni se svým životem po válce. Oni v 80 až 85 procentech brali holokaust jako něco, co je hodně ovlivnilo, ale ve stejných procentech uvedli, že byli spokojeni se svým poválečným životem. A to možná odráží posttraumatický růst. Jsou to silní jedinci, kteří se s extrémním traumatem dokázali vyrovnat. 

- Jak tato zjištění souvisejí s generací jejich potomků? 

- Z druhé a třetí generace máme zatím jenom předběžné výsledky, stále nabíráme data. Můžeme ale říci, že u druhé generace v některých testech vidíme vyšší hladinu stresu, avšak ještě výraznější je to u třetí generace. U ní celkem nezáleželo na tom, zda se holokaust týkal jednoho, nebo více příbuzných. Ten přenos byl silný, i když šlo jenom o jednoho prarodiče. 

- Existuje tedy něco jako epigenetický přenos, předávání genetické informace o extrémním stresu mezi generacemi? 

- 

Nebo je to spíše důsledek například ústního předávání vzpomínek na holokaust? 

To je otázka, kterou zrovna řešíme. Buď je to sociální přenos na děti a vnuky, nebo je to dáno skutečně epigeneticky. Schováváme vzorky DNA proto, abychom se podívali na celý genom a provedli velkou epigenetickou studii. Výsledek nás velmi zajímá, ale takový výzkum je nesmírně drahý. 

- Dochází při permanentním napětí k aktivaci nějaké oblasti mozku? 

U první generace přeživších šlo o jasné změny struktury mozku. Kromě toho jsme dělali tzv. funkční magnetickou rezonanci. Ta ukazuje metabolickou aktivitu odrážející se v prokrvení mozku ve vztahu k mozkovým funkcím. V první generaci jsme nezískali statisticky významné výsledky, ale předběžně vidíme změny ve funkčních propojeních struktur souvisejících se stresem u druhé, a možná i u třetí generace. I když jsme zatím nenašli strukturní změny, nějaké tam budou. 

- Má dlouhodobý stres vliv i na fyzickou stránku těla? 

To ukázala leningradská studie, kde šlo hlavně o hlad (studie hodnotila mj. i zdravotní stav dětí narozených během hladomorů, pozn. red.). Nebo to ukázaly nizozemské studie, protože tam ke konci války byl velký nedostatek potravin a objevily se častější nemoci kardiovaskulárního systému. 

- Mohou být výsledky vaší studie přenositelné na současnost? 

My si to myslíme. Posttraumatická stresová porucha byla velmi častá u přeživších jakékoliv války. Už jsme diskutovali o tom, že bychom provedli podobnou studii u přeživších z balkánských válek. Jednali jsme hlavně s kolegy ze Srbska, protože tam je silná vědecká infrastruktura. Zatím je to ale otevřená záležitost. 

- Může se jednou stát předmětem zkoumání vědců i stres ze současné pandemické koronavirové krize? 

Zkoumat se může cokoliv, ale nemyslím, že se jednalo o extrémní stres, jaký zkoumáme v našem projektu. Určitě jsou lidé, kteří trpěli a byli vystresovaní, ale něco jiného je být zavřený doma a něco jiného v koncentračním táboře. To je těžko srovnatelné, i když v jednotlivých případech mohl být vnímán stres velmi ostře. Podle mne ta panika nemusela být tak velká. 

- Ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) v Brně se v současné době mimo jiné zaobíráte dalším zajímavým výzkumem – vlivem hudby na mozkovou činnost. Na co jste přišli? 

Probíhají dvě studie – jedna je medicínská a týká se epilepsie, druhá se věnuje aktivitě mozku při poslechu hudby. Ani jedna z nich ještě není publikovaná. 

- A jak mozek reaguje při poslechu různých druhů hudby? 

To je studie, kde porovnáváme mozkovou aktivitu profesionálů, většinou studentů JAMU nebo konzervatoře, s lidmi, kteří neumějí číst noty a na nic nehrají. Šlo o poslech hudby, již si člověk vybral, protože na něj hodně emočně působí, a muziky, kterou zvolil někdo jiný. Ukázalo se, že jsou velké rozdíly u profesionálů a menší u těch ostatních. Člověk, jenž hudbě rozumí, totiž vnímá hudbu trochu jinak než laik. U něj do toho vstupuje kognitivní stránka věci, analyzuje hudbu. Vnímá ji i levou hemisférou, kdežto ten, který hudbě nerozumí, pravou. Vidím to i u nás doma. Manželka je sice neuroložka, ale kdysi se hlásila na konzervatoř a hudbě rozumí. A když řídíme auto, já si pouštím hudbu, kterou mám rád – klasiku nebo jazz –, kdežto ona rádio s pop music, protože kvalitní hudba by ji při řízení rušila... 

- Jak dopadla druhá studie týkající se epilepsie? 

Tam jsme vycházeli z takzvaného Mozartova efektu, jenž byl popsán počátkem 90. let. Bylo zjištěno, že při poslechu Mozartovy sonáty pro dva klavíry KV.448 v D dur dochází ke zlepšení prostorových funkcí mozku. Zkoušelo se to u různých nemocí a u epilepsie se zjistilo, že dochází k úbytku epileptických výbojů v mozku. Potvrdila to i studie z Tchaj-wanu, kde půl roku pouštěli Mozartovu sonátu epileptickým dětem a byl tam úbytek záchvatů. Získaná data ale nejsou úplně jednoznačná. Využili jsme toho, že na neurologické klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny máme pacienty s epilepsií, kteří mají v rámci předoperačního vyšetření vnořené elektrody do mozku... 

- Proč mají pacienti elektrody v mozku? 

Snažíme identifikovat místo, odkud vycházejí epileptické záchvaty, aby se dalo odoperovat... 

- Zpět k vašemu výzkumu vycházejícímu ze zjištění, že klasická hudba působí na mozkovou aktivitu příznivěji než jiné druhy hudby. Jaké skladby jste pouštěli pacientům? 

Vybrali jsme dvě skladby – Mozartovu sonátu pro dva klavíry a Haydnovu symfonii č. 94 G dur "S úderem kotlů". Haydna jsme vybrali, protože působil ve stejné době a také ve Vídni jako Mozart, ale cha 

- 

rakter obou skladeb je odlišný – skladba pro dva klavíry a symfonie. Pacientům jsme je pouštěli osm minut a skutečně jsme zjistili, že Mozartova hudba tlumila epileptické výboje v EEG. Ovšem Haydnova hudba je posilovala. 

- Dá se tedy obrazně říci, že Mozart je zdravější než Haydn? 

- Ano... Když jsme se však podívali na výsledky blíže, přišli jsme na to, že Haydnova hudba také tlumila epileptické výboje v mozku, ale jen u žen. A zvýrazňovala je u mužů. Takto jsme přišli na to, že je rozdíl při zpracovávání hudebních signálů u žen a mužů. Spolu s inženýry z Fakulty elektrotechniky jsme zpracovávali akustickou charakteristiku oněch skladeb a zjistili jsme, že ve skutečnosti útlum výbojů není dán emocemi, protože většině našich pacientů s epilepsií je vcelku jedno, jestli poslouchají Mozarta, nebo Haydna, ale fyzikálními vlastnostmi hudby. Byl určitý rozdíl, jak reagovaly mozky mužů a žen... Když jsme se podívali na první studii, v níž jsme porovnávali profesionály s amatéry a analyzovali aktivaci mozku poslechem hudby u mužů a žen, zjistili jsme rozdíly i tam. Zdá se tedy, že mozek muže a ženy trochu jinak zpracovává akustické parametry hudby. Teď začínáme studii, kde porovnáváme uepileptickýchpacientůsvnořenýmielektrodami vliv různých žánrů hudby. Výsledek ovšem bude až za pár let... 

- Blíží se už lék na Parkinsonovu chorobu? 

- Testují se nové léky, ale je těžko říci, který z nich bude nakonec úspěšný. Jak je to obtížné, vidíme u Alzheimerovy nemoci. Do hledání léků na ni šlo několik miliard dolarů a v jednu dobu bylo asi padesát různých studií. Některé fungovaly na zvířecích modelech, ale u lidí ne. Teď je jedna studie s monoklonálními protilátkami (protilátky pocházejí z jediné výchozí buňky, které jsou jejím klonem, a jsou tedy identické, monoklonální, pozn. red.), jež má naději, že by mohla fungovat. Ale u neurodegenerativních onemocnění, kam patří Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc, je těžké něco predikovat. Nicméně v posledních letech bylo dosaženo významného pokroku v léčbě pokročilých stadií Parkinsonovy nemoci. Asi největší úspěchy byly dosaženy na poli neurostimulací. Pod klíční kost se voperuje generátor, elektroda se zavede do mozku a elektrická stimulace zlepšuje zejména hybné projevy pokročilé Parkinsonovy nemoci. Hluboké mozkové stimulace děláme v Brně, Praze a Olomouci a hodně to pacientům, pokud jsou správně vybraní, pomáhá. Používá se také u dalších poruch hybnosti, zejména u dystonií, ale také u epilepsie a dalších onemocnění. V této oblasti je ještě velké pole k rozvoji. Musím varovat před léčebnými metodami, jejichž účinek nebyl prokázán a můžou stát pacienta hodně peněz, například léčba kmenovými buňkami nebo různými rostlinnými produkty. Držme se léků, jež prokazatelně zmírňují příznaky nemoci. 

- Vedete časopis Neurologie pro praxi, který každoročně uděluje Cenu Arnolda Picka pro nejlepší publikované sdělení z neurologické praxe. Proč se cena jmenuje právě po Arnoldu Pickovi? 

Před lety jsme se rozhodli udělovat cenu za nejlepší článek z praxe a mě napadlo, že ji pojmenujeme po Arnoldu Pickovi. Myslím si, že je to mezinárodně nejznámější jméno neuropsychiatra od nás. Narodil se ve Velkém Meziříčí, odkud pocházejí všichni Pickové, a pak žil hlavně v Praze. Pickovu nemoc frontotemporální demenci (postihuje především čelní oblast mozku, jež má na starosti chování a některé povahové rysy člověka, pozn. red.) znají všichni neurologové a psychiatři na celém světě. To je jiný druh demence, než je Alzheimerova nemoc. Ta se projevuje ztrátou krátkodobé paměti, kdežto u Pickovy choroby jde na začátku zejména o poruchy chování (mimochodem demenci známou jako Alzheimerova nemoc poprvé popsal Pickův žák Oskar Fischer, ale protože byl v Praze a Alzheimer na slavnější univerzitě v Mnichově, Fischerův objev upadl v zapomnění; sám Fischer zahynul v ghettu v Terezíně v roce 1942, pozn. red.). 

- Věnoval jste se studiu života Arnolda Picka. Našel jste spojitost s uherským salámem značky Pick? 

Já si vždycky říkám, a samozřejmě je to nesprávná otázka, zda lidstvu přispěl více objev Pickovy nemoci, nebo Pickova uheráku. To byl prastrýc Arnolda Picka, který odsud odešel v důsledku familiánského zákona, protože v Rakousku-Uhersku se až do roku 1848 Židé nesměli ženit, jenom prvorozený syn mohl mít rodinu (takzvaný "familiánský zákon" z roku 1772 diskriminačně reguloval přirozený přírůstek židovského obyvatelstva a přesně stanovil počet 8 541 židovských rodin, které směly v Čechách pobývat, pozn. red.). Proto další synové z Čech odcházeli, jeden z nich se usídlil v Szegedu a založil tam v roce 1869 fabriku na uzeniny... Arnold Pick byl přednostou psychiatrické kliniky na německé univerzitě v Praze, ale uměl česky. 

- Vy sám prý umíte nespočet cizích jazyků... 

Já jsem taková středoevropská směska. Mateřský jazyk mého otce, který byl z Nového Bohumína, byla němčina a mluvil česky, máma byla z Levoče a mluvila se svojí matkou maďarsky, ale gymnázium měla slovenské. Takže jsem něco pochytil z maďarštiny. Já se narodil na Slovensku v Levoči (což je podle mne nejkrásnější město na světě), moje mateřština je slovenština, ale v Česku jsem už od svých patnácti let, maturoval jsem v češtině, a mateřským jazykem mých dětí je čeština. Od svých šestnácti let jsem pracoval v Cestovní kanceláři mládeže a naučil jsem se německy, rusky, francouzsky i anglicky. Angličtina je ve vědeckých kruzích jazykem denní potřeby a je i pro mě zásadní profesionální jazyk. Přestože jsem žil ve Francii a učil tam na univerzitě a zvládám i každodenní němčinu, ve Francii i Německu přednáším anglicky. Ale zase sprostě nadávat umím francouzsky, a ne anglicky... (směje se) 

"Část mé rodiny zahynula v koncentráku." "Dlouhodobý stres mění šedou kůru mozkovou." "Poslech Mozarta působí na mozek pozitivně." "Hudbu vnímají muži a ženy zcela odlišně." Prof. MUDr. IVAN REKTOR (71), CSc. Emeritní přednosta 1. neurologické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. V letech 2006–2011 byl prorektorem Masarykovy univerzity pro rozvoj, nyní působí jako neurolog na 1. neurologické klinice Lékařské fakulty Masarykovy Univerzity ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, kde se věnuje diagnostice a léčbě epilepsie, chirurgii epilepsie a také Parkinsonově nemoci a neurostimulačním technikám. Od jeho založení v roce 2011 se věnuje výzkumu ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) v Brně, byl vedoucím výzkumného Centra neurověd a je vedoucím výzkumné skupiny Multimodálního a funkčního neurozobrazování. V roce 2010 byl zvolen členem Americké neurologické asociace. Má rád historii, kulturu a kolo, na němž jezdí denně, v létě i zimě. Syn je psychiatrem v Praze, dcera studuje medicínu v Brně. Jeho manželka profesorka Irena Rektorová je neuroložkou. 

"Přednáším anglicky, klít umím francouzsky." 

Foto: Anna Vavríková / MAFRA 
Foto: Profimedia.cz, ČTK