Ve třicátých letech dvacátého století se v Německu dostala k moci nacistická strana a Německo začalo rozsáhle zbrojit a připravovat se na zvětšení svého "Lebensraumu". Sousední mnohem menší Československo na to reagovalo rozsáhlou modernizací armády a výstavbou pohraničního opevnění.

To mělo zpomalit vpád nepřítele do vnitrozemí až do smluvně dohodnuté pomoci spojenecké Francie, která měla v případě napadení Československa zaútočit na Německo od západu. Nejsilnější opevnění bylo budováno na východě Čech a na severu Moravy, kde jsme hraničili s Německem až po Bohumín. Mělo se tím zabránit vpádu wehrmachtu od severu a obklíčení československé armády v Čechách.

Po mnichovské konferenci v září 1938 a o půl roku pozdější okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se veškeré pevnostní objekty dostaly do rukou německé okupační správy. Němci tak získali bez boje cennou kořist.

A nešlo jen o zbraně. Z pevnostních objektů začali těžit pancéřové zvony a kopule, ocelové střílny a pancéřové plynotěsné dveře. Vše bylo pomocí náloží vytrháno a odvezeno. I z interiérů objektů bylo odstraněno vše kovové. Po válce se o zbytek postaralo místní obyvatelstvo, které si odváželo cihly z pobořených příček nebo zbylé dveřní zárubně. Z objektů jednoho z nejmodernějších evropských pevnostních pásem zbyla jen torza.

NADŠENCI PROTI DEVASTACI

V roce 1986 se v Náchodě sešla parta lidí, kteří se o opevnění zajímali. Založili Kroužek vojenské historie pod patronací Svazarmu. Tehdy o opevnění nebyly prakticky žádné informace a poničené objekty, stále v majetku armády, byly vyzdobeny nápisy "vstup zakázán". Členové spolku začali shánět předválečné fotografie pevnostních objektů a přes zákaz prolézali zdevastované pěchotní sruby v okolí, kreslili jejich plány a podle různých příchytek na stěnách a sporých úlomků původního zařízení zjišťovali, k čemu co sloužilo a jak byly objekty původně vybaveny.

Po roce 1989 se "kroužek" vymanil z područí Svazarmu a byl přejmenován na Klub vojenské historie. V té době taky vznikl nápad, že se KVH pokusí jeden ze srubů zpřístupnit pro veřejnost. Volba padla na objekt N-S 82 Březinka na stráni nad Náchodem. Byl sice poničený jako všechny ostatní, ale alespoň nebyl zarostlý uprostřed lesů a byl relativně dobře dostupný.

Od armády se získala smlouva o bezplatném pronájmu. Prvotní záměr byl, že se z interiéru vyklidí sutiny betonu a cihel, na schodišti se obnoví zábradlí a vnitřek se nasvítí petrolejkami, aby se návštěvníci mohli ve srubu bezpečně pohybovat. Ovšem s jídlem roste chuť a tak se v rekonstrukci pokračovalo dál.

Podařilo se zprovoznit šedesátimetrový vrt studny, i když se z něj pak voda musela čerpat ručně vrátkem. Z cihel z bouraček se obnovily zděné příčky mezi místnostmi, vybraly se zasypané diamantové příkopy před střílnami a začaly se shánět různé exponáty, které by prohlídku zpestřily.

Přesto byla zpočátku prohlídka dost chudá a záleželo na provázejícím členu klubu, jak návštěvníky zaujme. V současné době by turisté s takovým málem asi nebyli spokojeni. Ale i pro ně se tehdy jednalo o novinku a spíš romantickou výpravu, takže jim ke štěstí stačilo povídání, co kde ve srubu bylo, a pár exponátů. Jednalo se nejprve o několik znehodnocených dělostřeleckých granátů, nástěnky s fotografiemi srubů a o velkou mapu okolí Náchoda, na které byla svítícími diodami označena poloha pevnostních objektů a průběh linie.

V těch počátečních dobách se za vstup do srubu neplatilo a dobrovolné příspěvky od návštěvníků stačily na petrolej do svítilen a sem tam na pár pytlů cementu pro rekonstrukci. Veškerou práci prováděli členové KVH pochopitelně zdarma. Vstupenky se začaly prodávat až o mnoho let později, kdy už byl objekt ve značně pokročilé fázi oprav a další práce na jeho vylepšení si žádaly sumy, na které dobrovolné příspěvky zdaleka nedostačovaly.

ABY PEVNOST NEKŘIČELA

Zajímavou akcí bylo obnovení vnějších barevných omítek. Místo původního nahazování barevným štukem se použily fasádní barvy. Bohužel se tento postup opakoval třikrát, protože barvy vybrané podle zbytků původních omítek se nakonec v ploše jevily jako příliš křiklavé. Až na třetí pokus se podařilo najít firmu, která dovedla namíchat správné matné odstíny.

Z armádních skladů se postupně koupila původní kulometná výzbroj a podařilo se získat i pevnostní lafety. Také další vnitřní vybavení objektu se začalo postupně obnovovat, opatřil se dobový nábytek, zavedly se vnitřní elektrické rozvody a k objektu se přivedla 750 metrů dlouhá elektrická přípojka z veřejné sítě. Vadu na kráse pak tvořily jen postranní části srubu, rozbité při trhání zvonů.

Proto byly postupně tyto části znovu obnoveny a místo pancéřových zvonů osazeny věrohodně vyhlížející makety z plechu a železobetonu. Nechat si odlít a osadit ocelové repliky dvacetitunových pancéřových částí by představovalo mnohamilionovou investici. Do srubu byly také namontovány věrné funkční repliky technického vybavení, které se v originálu nikde nenašlo a od kterého se zachovala jen archivní výkresová dokumentace. Obnovily se i rozvody vzduchotechniky, vody a další detaily.

HLEDALO SE VYBAVENÍ

Kupodivu se díky píli členů a mnohdy i veliké náhodě a štěstí podařilo během času sehnat i unikátní kusy vnitřního zařízení. Jedním z prvních bylo pevnostní hloubkové čerpadlo na vodu, které se nalezlo v sutinách v jednom ze srubů, který byl za okupace podroben zkušebnímu ostřelování.

Vnitřní zařízení pancéřového zvonu se našlo na německém objektu na území dnešního Polska. Němci totiž pro svá opevnění používali materiál získaný z československých objektů. V Praze se v přestavovaném protileteckém krytu zase našla unikátní a zcela funkční pevnostní filtrovna vzduchu. Opatřil se i dieselagregát na výrobu elektrického proudu do strojovny.

Nejprve byl osazen dobový jednoválcový motor značky Slavia s generátorem. Později se sehnal sice novější, ale dvouválcový motor, který vzhledově odpovídal původnímu stroji. K němu byla zhotovena podle dobových fotografií věrná funkční replika rozvaděče proudu.

V rušené továrně Tesla se podařilo zachránit původní pevnostní telefonní ústřednu. Díky přispění armády a muzea v Darkovičkách se získala střílna pro dvojče těžkých kulometů a dva díly třídílné střílny pro pevnostní kanon. Třetí díl se nechal podle archivní dokumentace vyrobit.

Pak už scházelo "jen" sehnat kanon. Československé pevnostní zbraně ale za války nacisté odvezli na výstavbu vlastního opevnění, takže skončily na Západním nebo Atlantickém valu. Po válce byla většina z nich sešrotována. Jenže zapracovala náhoda. Jeden z členů KVH v roce 2000 navštívil vojenské muzeum v Norsku a tam takovou zbraň uviděl.

Po válce bývalé německé pobřežní opevnění využívala ještě dlouho norská armáda a až v sedmdesátých letech byly československé pevnostní kanony vz. 36 vyřazeny z výzbroje a tři z nich převezeny do muzea. Při jednání s norským muzeem se zjistilo, že jeden z jejich kanonů má výrobní číslo 173.

V podnikovém archivu Škody Plzeň, kde se tyto zbraně ve třicátých letech vyráběly, se zase zjistilo, že kanon tohoto čísla byl v květnu 1938 namontován právě na Březince. Po tomto odhalení Norové svolili, že nám zbraň vrátí. Jako protihodnotu chtěli několik věcí, které se u nás daly celkem lehce sehnat.

Nakonec po dvouleté administrativní bitvě s různými ministerstvy se zbraň dopravila na Březinku. Byla sice rezatá, místy přetřená popraskanou khaki barvou, ale to se během jedné zimy vše opravilo a Březinka tak má nyní kompletní originální výzbroj.

ARMÁDA TO VZDALA

Během let Březinku do majetku KVH armáda bezúplatně převedla a přidala k tomu i několik srubů v sousedství. KVH pak postupně i dva další z nich přebudoval na vojenská muzea. Na srubu N-S 81 Lom je rozsáhlá expozice, pojednávající o výstavbě opevnění, ve které je vystaveno množství dobových artefaktů a fotografií a promítá se krátký film o výstavbě a osudech československého opevnění.

Interiér srubu N-S 84 Voda přímo v Náchodě je zase využíván jako muzeum o historii armády první republiky. Ve vitrínách je tu vystaveno množství historického vojenského vybavení, zbraní a uniforem od československých legií až po odboj za druhé světové války. Nechybí ani dioramata a videoprojekce dokumentu o československé armádě.

Návštěvník, který se zajímá o vojenskou historii, tak má možnost v těchto muzeích strávit příjemný den. ** Ing. Petr Charvát předseda KVH Náchod, z.s. Foto: Ing. Stanislav Zajíček

STAVĚL TO MŮJ OTEC

Je všeobecně známo, že technická úroveň československého opevnění je vysoce hodnocena českou a slovenskou veřejností a to nejen technickou. Přesto jsme byli příjemně překvapeni, když v anketě veřejnosti pořádané v roce 2018 ČKAIT a ČSSI, pod názvem "České a slovenské stavby století", která hodnotila stavby postavené na území České a Slovenské republiky v létech 1918–2018, se umístilo československé pohraniční opevnění na 4. místě ze všech staveb na území bývalé Československé republiky a na území České republiky dokonce na místě 3.

Dovolím si čtenáře odborného časopisu STAVITEL krátce seznámit s náročnou technologií výstavby betonových konstrukcí. Betonáž stěn byla prováděna do bednění, tloušťka stěn byla standardně 20 cm plus 10 cm izolační betonové vrstvy. Zvenčí se hotová stěna obkládala fošnami nebo betonovými deskami tl. 5 cm, pak se prostor za stěnou pečlivě vyskládal kamenem.

Na závěr se profil ostění dokončil betonáží klenby, bedněné jen zdola, shora se klenba vytvarovala do stříšky, zaizolovala a prostor nad klenbou se pečlivě zaplnil lomovým kamenem. Posledním krokem byla betonáž podlahy. Hlavním tajemstvím kvalitních betonových konstrukcí bylo pečlivé dodržování receptury stanovené odborníky z ČVUT Praha pod vedením prof. Ing. Stanislava Bechyně, používání kvalitních surovin a důsledná kontrola ze strany Ředitelství opevňovacích prací.

Příprava na betonáž začínala postavením provizorních stříšek nad bedněním (aby se čerstvá betonová směs chránila před deštěm – betonáž trvala nepřetržitě několik dní, u největšího objektu, dělostřeleckého srubu S 39, to znamenalo 7 dní u prvního a 11 dní u druhého dilatačního úseku. Byly vystaveny pracovní plošiny pro vodorovnou dopravu betonu dvojkolovými japonkami na nejvyšší kótě bednění (až 9 m nad terénem).

Nahoru na pracovní plošinu dopravovaly beton šikmé výtahy od každé z míchaček, tam se beton přesypal do japonky. Míchačky byly poháněné elektrickým nebo benzínovým motorem s bubny s obsahem 250 až 600 l. Nutné bylo užívání příložných vibrátorů a pěchů pro hutnění velmi hustého betonu.

Betonová směs se míchala z 250 l štěrku zrnitosti 20–40 mm, 500 l hrubšího štěrku zrnitosti 40–60 mm, 325 l písku, 400 kg speciálního vojenského "A" cementu a takového množství vody, aby vznikla pouze tzv. zavlhlá směs. Na základě výzkumu, který pro vojenskou správu prováděl, jak jsem již uvedl, prof. Ing. Stanislav Bechyně, došlo k vyvinutí portlandského cementu specifické receptury, který byl následně označován jako speciální "A" cement.

Svými vlastnostmi se podobal cementu s vysokou počáteční pevností, zároveň však prodlužoval počátek doby tuhnutí betonové směsi oproti běžně používaným portlandským cementům až na čtyři hodiny. To bylo potřebné pro zajištění přilnavosti jednotlivých vrstev betonové směsi povrchových objektů, kdy její rozmístění po celém půdorysu objektu, zhutnění a položení vrstvy vodorovné výztuže vyžadovalo značné množství času.

Dalším kritériem, které bylo vojenskou správou požadováno, byla absolutní objemová stálost cementu. Díky složení "A" cementu se také podařilo výrazně snížit množství hydratačního tepla, produkovaného při zrání betonu, které bylo díky kubaturám pevnostních staveb značné.

K výrobě speciálního "A" cementu bylo oprávněno pouze několik cementáren v tehdejším Československu. Např. cement pro stavbu tvrze Dobrošov dodávala cementárna z Králova Dvora u Berouna, další byly v Brně-Maloměřicích, Štramberku na Moravě, v Ladcích a Horném Srniem na Slovensku.

To spolu s kvalitou cementu a kameniva i malým množstvím písku mělo pozitivní vliv na pevnost výsledného betonu. Písek a štěrk se do bubnu míchačky odměřoval v dřevěných kolečkách, voda se dávkovala z cisterny nad míchačkou. Po namíchání se obsah bubnu vysypal do koše výtahu, ten beton dopravil na úroveň pracovní plošiny, po které ho dělníci japonkami dováželi k jednotlivým sypákům.

To byly plechové roury průměru 250–300 mm, délkou sahající z úrovně pracovní plošiny až k právě betonované vrstvě, směs padající sypákem nenarážela na armaturu a zůstávala homogenní. U ústí sypáku dole pracovali betonáři, rozhrnovali beton po ploše a pěchovali ho pěchy.

Potřebu dalšího betonu signalizovali betonáři nahoru na plošinu jednoduchým plechovým "semaforem" – dělník s japonkou uviděl znamení a vysypal do sypáku dávku betonu.

Celkově jedna míchačka, výtah, dělníci s japonkami a několik sypáků tvořilo linku. Míchaček pracovalo např. při betonáži S 41 (vstupní objekt) až osm najednou. I tak probíhala nepřetržitá betonáž největšího z objektů dlouhých 13 dní, což však znamená průměrné tempo betonáže 15 m3 za hodinu.

Po odbednění se povrch betonu opatřil cementovou omítkou, kterou můžeme na srubech vidět dodnes. K provádění opevňovacích prací mám opravdu osobní vztah. K nemnoha civilním zaměstnancům Ředitelství opevňovacích prací v Praze patři i můj otec František Zídek.