Město Bohumín

27.1.2021 - Penzisti už nemusí, ale mohou

Zdroj: Jihočeský týdeník
Ročník a číslo: 4
Strana: 10
Autor: Jana Zuziaková

Jitka Radimská působí na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jako profesorka v oboru teorie a dějiny francouzské literatury.

ČR - Důležitou roli v životě Jitky Radimské hrál rodný Bohumín se školními lety, Brno, v němž při studiu zažila krásné "šedesátky", Telč se svatbou na zámku, Český Krumlov, kde 20 let učila na gymnáziu češtinu a francouzštinu, Stupná u Křemže a Kájov, kde žila s rodinou. A rovněž České Budějovice, ve kterých na Jihočeské univerzitě založila romanistiku. Přestože by už několik roků mohla trávit penzi v klidu v Kájově, nadále vyučuje. A nejen to. Vydává publikace, dál se věnuje výzkumu v oblasti frankofonní literatury.

Proč si v důchodu nehodila nohy na stůl? "To prostě nešlo! Když jste celý život mezi lidmi a pořád něco vymýšlíte, řešíte, organizujete, budujete, tak to se nedá najednou zastavit. Navíc když vás ještě berou a potřebují. A pak ta spousta rozdělaných projektů a lidí, kteří do toho šli s vámi a někdy ještě nejsou připraveni zvládnout to sami!" A že to bylo dobré rozhodnutí, dokládá vloni získané celosvětově uznávané ocenění Mezinárodní federace učitelů živých jazyků, udělované těm, kteří se zásadním způsobem zasloužili o rozvoj a zkvalitňování výuky cizích jazyků a šíření cizojazyčné kultury ve své zemi. O nominaci neměla tušení, takže ji čekalo obrovské překvapení. "Je to taková světová Ámoska a jako ocenění je pro mě nejcennější," říká profesorka Radimská.

DŮLEŽITÉ JE ZÁZEMÍ

Za tím, co ve svém bohatém životě Jitka Radimská dokázala, stálo dobré rodinné zázemí a manžel Miloslav. "Syna jsme vedli k samostatnosti, a tak neměl problém poradit si, i když byl už od 14 let na internátě. Manžel jistil materiální stránku, včetně vaření, a vařit naučil i syna. Však taky dostal ke dvacátému výročí naší svatby Řád zlaté vařečky. Měli jsme i spoustu společných zájmů – hudbu, knížky, tanec společenské hry, zahradu, přírodu, hory, pejska."

Manžel byl velkou oporou, skvělým přítelem. "Říkával:,Když jsi učila na gymplu, tak to šlo, pak ti ve čtyřiceti vypadla z ruky vařečka, v padesáti jehla, v šedesáti koště – všechno zastanu, ale až ti vypadne z ruky tužka, tak francouzsky psát nebudu, s tím nepočítej!‘ On byl první čtenář všeho, co jsem napsala česky, a to velmi kritický. Na jeho první dojem jsem vždycky dala," vzpomíná Jitka na Miloslava, který odešel v listopadu.

Byť před deseti dny oslavila 73. narozeniny, které bere jako 37., žije dál naplno. Dřív ráda pletla, šila, pracovala na zahradě, lyžovala, cestovala, chodila po horách. "Teď se věnuji spíš tomu, na co mám fyzičku. Hraju na klavír, to od sedmi let, chodím na procházky s dvouletou kníračkou Traviatou s italskými předky, učím se italsky. K italštině mě přivedlo studium knížek ze 17. století, které četla vévodkyně z Krumlova Marie Ernestina z Eggenbergu a jsou na zámku v její osobní knihovně. Také jsem se přihlásila do kurzu Senioři píší Wikipedii." Díky ní si už můžeme přečíst např. o osudu prachatického rodáka Oskara Güntera či o železniční vlečce Kájov-Větřní. Píše články a věnuje se vydávání obecního časopisu Mozaika s podtitulem Toulky časem a krajinou Kájovska. "Každá nová výzva je pro mě dobrodružstvím – objevovat nepoznané. A ráda se učím od jiných, studentů, kolegů, přátel, lidí, kteří žijí kolem nás."

Chystá se na inventuru všeho, co dělá, pak toho, co by chtěla nebo mohla dělat. "Potom si musím vybrat, co ještě stihnu udělat v čase, který je mi vymezen. Nenudím se, spíš mám problém, abych se neuštvala. Takže chci zvolnit a dělat věci pro radost, ne z povinnosti. A to je svoboda rozhodování, ne tíha volby – penzisti totiž už nemusí, ale mohou…" "Učím už padesát let a stále mě to naplňuje, protože mezi studenty není možné zestárnout. Jsou stále stejní, ale jiní," rekapituluje příjemná pedagožka. Ráda má příběhy s otevřeným koncem a ví, že nejtěžší v životě je vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka...



    Městský úřad