Město Bohumín

26.3.2021 - Komik je královská profese

Zdroj: Lidové noviny
Ročník a číslo: 12
Strana: 6
Autor: Alena Plavcová

Herec ŠTĚPÁN KOZUB o mantinelech humoru, omdlévající fanynce a taky o spěchu, ke kterému ho pohání otcova smrt.

Rozhovory přes webové aplikace mají plno nevýhod. Na druhou stranu, asi bych jinak nemohla dělat rozhovor s hercem ležícím v Ostravě v modrém županu na kanapi, občas si popotahujícím deku na břiše, jako se mi to přihodilo jednoho sobotního odpoledne se Štěpánem Kozubem. Byl čas poobědové siesty.

Popularita uměleckého šéfa ostravského Divadla Mír Štěpána Kozuba teď raketově stoupá, je miláčkem YouTube (video Pražskej týpek ve vostravským džymu má bezmála tři miliony zhlédnutí).

O tomhle drobném pětadvacetiletém klukovi, který vypadá o deset let starší a taky se jako o dost starší chová, komentáře na sociálních sítích tvrdí: "Konečně jsme se dočkali nového Menšíka!" Při vší úctě k mistrovi humoru totalitních časů si však myslím, že Kozubův herecký rejstřík je širší – taky už byl v roce 2018 na festivalu nezávislých filmů v Las Vegas oceněn jako nejlepší hororový herec.

Co tomu říkáte, když o vás někdo napíše, že jste"nový Menšík"?

Přiznám se, že žádné komentáře od určité doby nečtu, protože občas vás tam někdo chce prostě jen urazit. "Druhý Menšík", tak to bych si o sobě v životě netroufl tvrdit. A taky to rozhodně není nějaký můj cíl, že bych chtěl hrát jako někdo. Já se snažím dělat svou práci poctivě, jak nejlíp umím.

A že to takhle někdo srovnává, je pro mě samozřejmě ctí a lichotí mi to, protože pan Menšík byl herec, kterého obdivuju. Ale zároveň jsem nohama na zemi. Vím, že druhý Menšík už tady nikdy nebude.

Kdosi vtipně poznamenal, že kdybyste byl zůstal na svých sto dvaceti kilech, která jste měl na konzervatoři, mohli by o vás lidi psát i jako o"novém Libíčkovi". Mimochodem, proč pořád nosíte ta plandavá trika, jako kdybyste těch sto dvacet kilo ještě měl?

Nevím. Asi ze zvyku. I když už nevážím sto dvacet kilo, je mi pohodlně ve volném oblečení. Mám rád ve svém životě i ve svém povolání svobodu. A mám ji rád i v tom, co nosím.

Herci teď mají těžké období. Vy ale vlastně lockdownu vděčíte za růst popularity. Jako jedno z prvních divadel začalo ostravské Divadlo Mír streamovat, stalo se internetovým hitem, teď má dokonce už i vlastní streamovací kanál. Stýská se vám vůbec po předcovidových časech?

Velmi, velmi. My jsme do internetu, do videotvorby šli s Divadlem Mír hlavně proto, že jsme nemohli hrát. Ale zrovna nedávno jsme si říkali s kolegy Čubou a Robinem Ferrem, že bychom klidně vyměnili ten v uvozovkách raketový vzestup za možnost hrát divadlo. A klidně bychom si na tu v uvozovkách popularitu ještě počkali.

Videa Divadla Mír mají vysokou sledovanost. Nezkoušeli jste se nabídnout do televize?

Pár internetových skečů od nás koupila internetová televize Seznam. A zkoušeli jsme skutečně už před časem jednat i s Českou televizí. Tam jsme se ale obě strany shodly na tom, že by bylo nutné nás cenzurovat – no a to by už nebylo ono. Protože náš humor je právě postavený na nekorektnosti.

Takže ta nejschůdnější cesta, jak být svobodní, nezávislí, jak dál tvořit, co nás baví, vede přes YouTube – a teď už taky přes naši vlastní internetovou televizi MirPlay.

Nedávno jste na ní uvedli i celovečerní tragikomedii vlastní produkce Volným pádem, jejíž jste scenáristou i režisérem. Je to příběh pokladního Michala, který má velký problém začlenit se do společnosti. Inspiroval jste se vlastními zážitky?

Ano. Ale taky příběhy mých přátel a známých. V hlavní roli Robin Ferro. Já to vlastně ale nechci moc prozrazovat. Kdo chce, ať se podívá na MirPlay.cz.

Mě váš humor, například improvizované skeče Tři tygři, hodně baví. Jen si člověk musí zvyknout na slova, která se zrovna do salonu nehodí. Nevyčítají vám diváci vulgarity?

Důležité je říct, že Tři tygři, tedy improvizované skeče, existují už pět let. Vlastně než přišla pandemie, než se zavřela divadla, tak jsme Tři tygry hráli každý měsíc před živým publikem. Takže už existovala nějaká základna lidí, kteří nás tady na Ostravsku znali, ale museli jsme si je nejdřív trochu vychovat.

A já bych řekl, že na tom živém představení diváky nejvíc baví to, že se na tom večeru sami podílejí. Každý má na stolečku papír a tužku, tam se píšou témata, o čem by se mohlo hrát – a lidi můžou napsat cokoli. My to pak losujeme a ten večer to před jejich očima hrajeme. Takže diváci vidí, že to vzniká tady a teď a že do určité míry oni jsou spoluscenáristy toho večera.

Takže jsou za všechno taky spoluodpovědní?

Ano. Je to taková dohoda mezi jevištěm a hledištěm. A co se týče těch skečů, které jsme točili na internet, nesetkal jsem se s tím, že by je někdo odsoudil. Na druhou stranu úplně chápu, že někomu může náš humor připadat hloupý a ty vulgarity zbytečné. Ale já myslím, že úkolem komiků je právě brát si na paškál téměř cokoli. Je to královská profese.

Někdejší satirický pořad Česká soda, který nerespektoval prakticky žádná tabu, by dnes už patrně nikomu neprošel. Humor nejde dohromady s korektností. U vás mám ale pocit, že zkoušíte právě posouvat tu hranici korektnosti, kam až to jde...

Je to tak. Snažíme se opravdu dělat humor hraničně, zkoušet, co všechno ještě můžeme – a co už ne. A občas o tom v divadle mluvíme, co je vlastně pro nás ještě přijatelné. Je důležité taky říct, že každý z nás čtyř, kteří ty skeče děláme, má tu hranici trochu jinde. Takže vlastně to, co nakonec vyleze ven, co natočíme a co je zveřejněno, je kompromisem nás čtyř.

Samozřejmě jsou témata velmi citlivá, třeba smrt nebo nemoc. Ale ono je to vlastně podobné, jako když jsou na jedné straně židovské vtipy – a pak jsou vtipy o Židech. Mezi tím je obrovský rozdíl.

A já se takhle dívám třeba i na morbidní humor. Je humor, který se vysmívá smrti, shazuje ji, ale je taky humor, který říká smrti do očí: "Jsi součástí života, a já si z tebe přece můžu dělat trochu legraci."

Berete vůbec herectví jako vážnou profesi, nebo hlavně jako zábavu?

Pro zábavu bych herectví určitě nedělal. Mě hraní vlastně ani moc nebaví. Ale baví mě, když moje hraní baví diváky. Já taky nejsem žádný moc impulzivní typ. Většinou dlouho přemýšlím, než něco udělám. Takže všechny ty figury, které mají takový ohlas u diváků, ať už je to Pražák, nebo Votrubek, jsou hodně promyšlené, nosím si je v sobě dlouho, vlastně je nechávám v sobě uzrát, až pak s nimi jdu před diváky.

To je právě ten paradox: aby to mohlo působit tak lehce, tak suverénně, tak spontánně, musí za tím být velký kus práce. Vzpomínáte si na komika Felixe Holzmanna? Jeho kolegové říkali, že ty slavné skeče, ty scénky, které vypadají jako čirá improvizace, spontánní a tak lehká, byly ve skutečnosti propracované do poslední tečky.

Jak vás berou kolegové herci z kamenných divadel? Neopovrhují vámi trochu, že jste zkrátka jen baviči?

To vlastně ani moc nevím. Protože jak jsou teď divadla zavřená, tím pádem i divadelní kluby, kde se herci z různých ostravských divadel potkávali, jsem se se spoustou lidí už dlouho neviděl.

Ale odhaduju to tak padesát na padesát. Část kolegů tím opovrhuje, jiné to baví, píšou mi přes internet, že jsou rádi, že něco takového vzniká. No a pak jsou pochopitelně takoví, kteří mlčí. Což je přece úplně v pořádku.

Vaši internetoví diváci vám můžou posílat dobrovolné"vkukné" přes QR kód do virtuálního "kloboučku". Jsou štědří?

Musím říct, že rok 2020 byl pro mě rokem velkých překvapení. A jedno z největších bylo právě to, jak nás diváci oceňovali prostřednictvím finančních příspěvků. Taky když mi kolega Čuba poprvé řekl, kolik se na těch live streamech vydělalo za první měsíc, nechtěl jsem tomu vůbec věřit.

Kolik to bylo?

Já teď nevím konkrétní číslo, to bych nechtěl lhát, ale bylo to v řádu statisíců. Samozřejmě ale jenom to divadlo, ta budova jako taková, pohltí strašně moc peněz prostě jen na to, abychom tam mohli zkoušet, tvořit, trávit tam čas. Ale kdybych to měl shrnout: diváci tím, jak nám finančně přispívali, zachránili existenci Divadla Mír.

My jsme od nich dostali takové peníze, abychom mohli nějakým způsobem fungovat, i když to samozřejmě zdaleka není to, co bychom vydělali během normální divadelní sezony. Byli jsme nadšení. A já jsem vlastně doteď až dojatý z toho, že jsou lidi takoví. Vůbec jsem to nečekal.

I když se říká, že internet je svobodné médium, úplně pravda to není. Už vám YouTube něco zablokoval?

No jéjda! Většinu, většinu nám zablokoval. Algoritmus YouTubu to prostě vyhodnotil jako závadný obsah. A závadné je to například nejenom všude, kde se objeví jakýkoli opakovaný vulgarismus, ale spadají do toho třeba i veškeré narážky na sexualitu nebo na rasu...

Uvedu příklad: ve chvíli, kdy si v jednom skeči Robin Ferro sundal tričko a byl od pasu nahoru nahý – a byl to muž a je to muž –, tak to algoritmus vyhodnotil jako "explicitní nahotu ženského těla". Podle algoritmu jsme explicitně odhalovali ženské tělo, takže nám to video zkrátka jako video s nevhodným obsahem zablokoval – tedy video tam sice může zůstat, ale už nemůže být zpoplatněno.

Dá se s tím něco dělat?

Nedá. Leda bychom slevili z toho, co je pro nás vtipné. Čili abychom na tom mohli vydělávat peníze, museli bychom začít být korektní. Ale my se YouTubu nepřizpůsobujeme, nepodrobujeme. Vlastně už do toho jdeme s tím, že nám to zřejmě zablokují. Ale jedeme dál pořád to svoje.

Překvapilo mě, že jste v jednom rozhovoru řekl, že jste v osobním životě introvert. A že úplně nejradši jste sám. To jako fakt?

Ano, takhle to opravdu mám. Troufl bych si říct, že v kruhu svých nejbližších, což znamená moje maminka, moje žena a moje dcera, jsem spíše takový tišší týpek, který se nepotřebuje vyjadřovat ke všemu a pořád.

Doma humor moc nedělám. Možná právě proto, že mám možnost se absolutně vyřádit ve své profesi. Takže potom doma už na to energii a vlastně ani chuť nemám. Taky kdybych takhle blbnul i doma, kdo by se mnou pak chtěl žít, že?

Kde se ve vás vlastně vzal herec, když nikdo z rodiny s uměním nic společného neměl?

Pravda je, že v mé rodině nebyl nikdo, kdo by byl nějak umělecky založen. Ale můj tatínek byl amatérský muzikant, uměl hrát na kytaru, tahací i foukací harmoniku, zpíval – a s tím jsem byl konfrontován celé dětství. Já pocházím z velké rodiny, tatínek měl čtyři sourozence a každý z nich má dvě nebo tři děti, takže když jsme se sešli všichni, bývalo nás najednou třeba pětadvacet.

Bylo úplně běžné, že když byla nějaká oslava, tatínek vzal kytaru, hrál a zpíval, opékaly se buřty a maso... A řekl bych, že v mé rodině byla spousta nevědomých, nechtěných komiků – a já jako dítě jsem u toho byl, když vyprávěli.

A já byl zvídavé dítě. Zažíval jsem neuvěřitelně komické situace se svými strýci, s dědečkem, tam někde jsem tu komiku zřejmě načuchal už jako malý. No a potom jsem na základní škole zjistil, že jsem schopen něco odvyprávět ostatním tak, aby je to bavilo. Pak jsem zkusil recitovat – a ono to začalo fungovat.

Chodil jsem na základní uměleckou školu, jezdil na recitační soutěže, byl v dramatickém kroužku a pořád mě to bavilo moc. Já jsem se totiž neučil moc dobře ani jsem nedělal dobře žádný sport, čili jsem byl takový nezařaditelný. Až ta recitace bylo něco, co mi začalo jít. A konzervatoř byla pak pro mě vlastně ta nejpřirozenější volba.

Je vám pětadvacet, a už jste uměleckým šéfem Divadla Mír, koupil jste dům, předloni se oženil a loni se vám narodila dcera. Dokonce se vám dělají kouty, jako by vám bylo o dost víc. Nezdá se vám, že máte všechno nějak rychlejší než vaši vrstevníci? Vy se bojíte, že něco nestihnete?

Asi to tak je. Víte, můj tatínek zemřel v 46 letech. Mně bylo tehdy dvacet. A musím říct, že jsem tu jeho smrt vlastně doteď úplně nepřijal. Je přirozené, že lidé umírají. Ale šok pro mě byl, že jsem viděl, jak člověk, který byl v mých očích nesmrtelný, ten můj obr, ten polobůh, můj táta, najednou něco nezvládá, jak ho něco bolí.

Do té doby se to nikdy nestalo. No a to ve mně vyvolalo pocit, že pokud se to stalo někomu, jako je on, tak se to může stát kdykoli i mně. Vlastně jsem si tehdy asi poprvé uvědomil, že jsem smrtelný.

A řekl si, že odteď budu dělat všechno naplno a nejlíp, jak umím. Že kdyby se to stalo, musím tu něco zanechat. Taky můj životní rytmus je teď mnohem rychlejší. A některé věci jsem přesunul na druhou kolej.

Například které?

Například takovou tu zábavu úplně, vlastně takové to užívání si mládí. Mám dneska krásnou dceru a jsem moc rád, že ji mám. Teď to řeknu velmi hloupě, ale kdyby se mi nedejbůh něco stalo a nedejbůh v tak brzkém věku jako mému tátovi, tak aspoň vím, že tady po mně zůstal kus práce a kus mě – a to je moje Anežka. Mám teď zkrátka v sobě takové to: "abych to všechno měl a stihl".

Myslíte si teď o smrti něco jiného než dřív?

Myslím si teď hlavně něco jiného o životě než dřív. Některé věci, které jsem do té doby měl za podstatné, najednou podstatné nejsou. Ale i smrt jsem začal vnímat jinak.

Najednou jako bych se jí přestal bát, už pro mě není tabu. Je to víc můj parťák než nepřítel. Není mi nepříjemné o ní mluvit, je to stejně přirozené jako mluvit o narození dítěte. Je to prostě kruh, ze kterého se nikdo z nás nevytrhne. Jen někdo má kratší a někdo delší scénář. Můj táta měl život sice krátký, ale plný.

On opravdu žil, uměl naplno žít. Žil pro rodinu, pro mě a pro moji maminku, pro svoji práci. A byl to poctivý chlap. Smutné bylo, že jsme si paradoxně začali nejvíc rozumět, až když odcházel. Byl jsem poslední člověk, který s ním mluvil. V tu chvíli už jsme nebyli otec a syn, ale prostě přátelé.

Zažil ještě tatínek váš herecký úspěch?

No to právě bylo smutné, že jsem se jako herec začal trošičku dostávat do povědomí právě v době, kdy už na tom byl velmi špatně, měl před sebou pár týdnů života. Ale stihl mě ještě vidět hrát v profesionálním divadle.

Když jsem měl svoji první premiéru, svoji první hlavní roli v Shakespearově Něco za něco, tatínka pustili z nemocnice, aby se na to představení mohl podívat. Dokonce mě ještě viděl na televizní obrazovce v Případech 1. oddělení.

Je pravda, že teď taky malujete?

Malování přišlo do mého života úplně náhodou. Já jsem pořád neměl žádného koníčka, na rozdíl od mých kolegů. Mám kolegu, který miluje auta a volný čas tráví s auty.

Někteří mají rádi počítačové hry, to mi nic neříká. No a já pořád nic. Až jednou jsem si na internetu pročítal nějaké články o divadle a narazil na jakéhosi malíře, už ani nevím jeho jméno.

Ty obrazy se mi líbily. A já si vzpomněl: vždyť já jsem přece jako kluk taky maloval a bavilo mě to. No tak jsem si koupil nějaká plátna, barvy, vyklidil jsem kus garáže a začal malovat.

Ale nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, co budu malovat. Jsou to spíš jen nějaké abstraktní výjevy, pocity. Zkrátka moje záliba, můj čas, který trávím jen sám se sebou a poslouchám u toho nějakou fajn muziku.

Už jste něco vystavoval?

Já ty obrazy nikde neprezentuju, nemám žádnou takovou ambici. I když se to například mé ženě nebo mým kamarádům líbí.

Člověk nemusí být školený malíř, aby byl úspěšný. Důležité je slavné jméno, viz Karel Gott...

No a tomu se právě chci vyhnout. Nechci žádný kalkul. Já chci mít malování jen pro sebe.

Vaše popularita strmě roste. Ještě pořád si ji užíváte, nebo už vás obtěžuje?

No... já vlastně nevím. Mě to určitě neobtěžuje. S tím se prostě musí počítat, když děláte herectví vrcholově, když to tak řeknu. Někdy je to ale trochu složité, když někam jdu a cestou potkám spoustu lidí, kteří si chtějí povídat, pořvávají na mě různé hlášky. Musel jsem se s tím naučit žít, přijmout zkrátka jako součást profese i to setkávání se s lidmi na ulici, v obchodech, ve vlaku. Stávají se věci...

Nedávno jsem šel po Masarykově náměstí tady v Ostravě a najednou za mnou běží asi osmiletá holčička a křičí: "Štěpáne! Štěpáne!" Přiběhla ke mně a objala mě, vší silou. "Já se nechci fotit ani nic jinýho. Já tě chtěla jenom obejmout," řekla. Tak to se přiznám, že jsem byl docela dojatý.

Mimochodem, ta historka, jak se s vámi fanynka chtěla vyfotit a z rozrušení omdlela, je pravdivá?

Ano, to je čistá pravda. Stalo se to v nákupním centru, kde pracuje moje maminka, já jsem jí zrovna nesl do práce oběd. Před tím centrem stála skupinka asi osmi dívek, tak patnáctiletých.

Už zdálky mi bylo jasné, že se budou chtít vyfotit nebo si popovídat. A taky jo. Přiběhly ke mně a jedna z nich vytahovala telefon, že se teda vyfotíme. Ale byla tak nervózní, celá se klepala, nebyla schopná ten telefon ani odemknout, až mi jí bylo líto.

A najednou se prostě vyvrátila – omdlela. Já se začal smát, protože jsem nejdřív myslel, že je to legrace. No, nebyla.

---

ŠTĚPÁN KOZUB (25) Narodil se v Bohumíně, dětství prožil v Javorníku. Herectví vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Už během studia hostoval v Národním divadle moravskoslezském a v Komorní scéně Aréna. Od roku 2018 působí v Divadle Mír, dnes je tu uměleckým šéfem. Získal Cenu divadelní kritiky Talent roku 2015.

V roce 2018 byl za film Ruchoth Raoth na festivalu nezávislých filmů v Las Vegas oceněn jako nejlepší hororový herec. Loni vydal s hudebníkem Jiřím Krhutem album Prásknu bičem a zahrál si taky v internetovém seriálu sKORO NA mizině, vystupuje i v improvizační show Tři tygři.

Hrál v řadě filmů, například Zahradnictví, Všechno bude, Dukla 61, Přes prsty, ale i v televizních seriálech, třeba Případy 1. oddělení, Policie Modrava, Rédl, Místo zločinu Ostrava či Stockholmský syndrom. Napsal a režíroval svůj první film Volným pádem (2021). Žije v Ostravě, v roce 2019 se oženil s Barborou Drulákovou, loni se jim narodila dcera Anežka.

Myslím si teď hlavně něco jiného o životě než dřív. Některé věci, které jsem do té doby měl za podstatné, najednou podstatné nejsou. Ale i smrt jsem začal vnímat jinak. Najednou jako bych se jí přestal bát, už pro mě není tabu. Je to víc můj parťák než nepřítel.



    Městský úřad