ČR - Senzační svědectví českého rodáka – nyní už starého muže – se objevilo v průběhu šedesátých let 20. století v různých tuzemských periodikách. Například ve Světě v obrazech z roku 1964. Stanislav Englert, jenž původně sloužil jako vlakový stevard v jídelním voze druhé třídy na trati Bohumín–Vídeň, se údajně dostal k práci na největším zaoceánském parníku své doby díky dopisu, který mu poslal bratr z Hamburku. "Přijeď okamžitě," četl Englert rozechvěle. "Hledají se dobří číšníci pro britské, španělské, francouzské a americké lodě. Je to vynikající příležitost!" Mezi těmi, kdo vitálního seniora stačili vyzpovídat, byl i Slavomír Pejčoch, novinář a v osmašedesátém roce tiskový tajemník reformního ministra Oty Šika.

Autor, jenž zemřel vloni v březnu, působil v posledních letech jako poradce prezidenta Miloše Zemana. Roku 2000 vydal knížku Zapomenuté osudy, v níž své dávné interview s "Čechem z Titaniku" připomíná. "Byla to velká chvíle, když jsme poprvé zdvihli kotvy Titaniku," cituje Englertova slova. "Nebyla to první loď, na které jsem pracoval, ale s Titanikem se nemohla měřit žádná jiná." Poté, co lodní kolos v noci ze 14. na 15. dubna 1912 najel uprostřed Atlantského oceánu na ledovec, měl si Englerta a další dva české stewardy zavolat nadřízený důstojník, aby jim sdělil: "Potopíme se. Kapitán odhaduje, že zůstaneme nad hladinou sotva déle než dvě a půl hodiny. Pumpy nestačí odčerpávat vodu, která se valí proraženou přídí. Máme prý dost času, abychom se všichni mohli přepravit na nedalekou loď Californii, ale já vám, hoši, radím, abyste se snažili zachránit vlastními silami."

JAK TO BYLO S KAPELOU

Je to všechno jistě velmi zajímavé a působivé, až na jednu maličkost: jméno Stanislava Englerta v soupise lidí sloužících na Titaniku chybí. On sám tvrdil: "Kapela, v níž byli převážně čeští muzikanti, hrála dál a loď se nepozorovatelně začala potápět s námi všemi." Ale v záznamech o osmi hudebnících,

- - -

které společnost White Star Line najala, aby pod taktovkou kapelníka Wallace Hartleyho zvala pasažéry na taneční parket, jednoduše žádný Englert není. A neobjevuje neobje se tam ani jiný Čech Karel vuje Stanke, jenž měl být podle článku ve Večerním Českém slově z roku 1942 rovněž členem lodního orchestru. Tvrdilo se, že katastrofu přežil a do dvou let v Praze zemřel na následky psychického otřesu. Svět o něm však nic neví.

Zato ví o číšnících Josefu Kielbasovi a Josefu Koszciukovi, strojníkovi Janu Kabátovi a černém pasažérovi Viktoru Halvovi, původem z Brna. Pak je tu stevard Rudolf Linhart z Rokycan, jenž roku 1952 v rozhlase popisoval, jak na Titaniku obsluhoval milionáře Johna Jacoba Astora. Tragédii přežili i dva malí bratři, jeden tříletý a druhý čtyřletý. Na fotografii otištěné v novinách je poznala jejich matka, příjmením Navrátilová. Šlo o Italku provdanou za Slováka ze Seredě. Starší z chlapců, Michel, zemřel ve Francii jako poslední přeživší muž z Titaniku ve věku devadesáti let.

Stanislav Englert nemohl předložit jediný důkaz, že by byl neštěstí přítomen. Přesto dál vykládal svou verzi příběhu, jež se nápadně podobala ději německého filmu o Titaniku, promítaného u nás za války. "Shodili jsme přes zábradlí záchranné pásy a já jsem vzal s sebou i malou holčičku, která bezradně pobíhala davem," chlubil se. "Bylo nás ve vodě dohromady devět. Aby nás moře neroztrhalo, svázali jsme se pruhy plátna natrhaného ze zástěr a plavali jsme rychle od místa katastrofy."

"Bylo to zrovna 15 minut před půlnocí, když se loď prudce otřásla," vzpomínal před více než půl stoletím bývalý steward Stanislav Englert na zkázu legendární lodi Titanic. "Na parketu se v té chvíli tančilo, já roznášel na podnosu skleničky likérů. Jen převrácené poháry a rozbité sklo dalo tušit, co nás čeká v nejbližších minutách. Na moment nastala panika, ale tu přišli námořní důstojníci a vysvětlili, že jde jen o malou srážku s ledovcem, a zábava nerušeně pokračovala. Jen personál, který viděl přebíhat námořníky po palubě, vycítil, že se stalo něco opravdu vážného."