24.8.2021 - Jsem hrdý na to.že fungujeme už šedesát let

BOHUMÍN - Ladislav Cieslar, Ladislav Macura, Mečislav Wzientek, Josef Galoč. Čtyři jména, která v létě 1961 stála u zrodu dnešního FK Slovan Záblatí. Oslav šedesátého výročí se však může účastnit pouze prvně jmenovaný, který je posledním žijícím z tohoto kvarteta. Tehdejší generace budovala nový klub na základech SK Záblatí, jenž existoval za první republiky i v úvodních letech druhé světové války. "Hřiště tu ale ještě nebylo, hrávalo se na Spartě v Rychvaldu," vzpomíná Ladislav Cieslar. Řadu hráčů klub získal z končící Lokomotivy Bohumín. "Nejtěžší ale bylo získat zázemí, protože jsme nic neměli. Kvůli pozemku jsme psali i prezidentu republiky," vybavuje si Cieslar, od pátku 6. srpna čerstvě pětaosmdesátiletý bývalý brankář a funkcionář.

Pozemek jste brzy vyřešili, ovšem nebyl to jediný problém…

A víte co? Možná ještě o kus horší bylo, když se při měření zjistilo, že jde o značně nevyrovnaný povrch. Jeden z nás dělal ve fabrice předsedu drážního oddělení, kde jezdil jeden Prajzok na teplárně s buldozerem. Sice to byla strastiplná cesta, než se tu s tím dostal, ale povedlo se a srovnal nám to. Pak se udělala drenáž, zasypalo se to a bylo škvárové hřiště. Ale to nebylo vše.

Jaké bylo v roce 1961 zakládat v Československu fotbalový klub?

Zajímavé, ale musím říct, že po těch divokých padesátých letech se to tu pomalu začalo uvolňovat. Novotného (prezident republiky) už pomalu likvidovali a velkým impulzem bylo, že národní tým hrál zápas na Fáji. My se toho chytli a šli do toho, zvlášť, když nám na ruku šel i předseda národního výboru pan Volf. Záblatí bylo samostatná obec a on budoval cesty, elektřinu a podobně. My za ním tedy zašli, že bychom postavili ke hřišti zázemí, protože jsme se převlékali ve sklepě pod Sokolovnou.
"Jo, synci, běžte do toho," řekl nám. Tak jsme do toho šli.

Pomohl vám?

Měl zedníka, který se starým Wzientkem vše vyzdili a my jim pomáhali. Třeba u kabin bylo nutné vybrat peníze do konce roku, takže když byla pak zima, topilo se koksáky a oni obkládali. Takže dost partyzánské podmínky. A navíc ta střecha…

Co s ní bylo?

Bylo třeba ji samozřejmě udělat, naštěstí ve fabrice ještě existovala rourovna, kde byly takzvané nepovedené trubky. Volf to pak zařídil, chlapi to uvnitř areálu svařili a tajně přes zadní vrátnici vyvezli ven. Jak to platili, to ale nevím. Tak jsme to udělali, do toho jsme ale pořád měli na starost sokolovnu, protože Tělovýchovná jednota se musela zařídit celkově, nikoli jen fotbal. I když my to zakládali kvůli fotbalu. (usmívá se) Zajímavé bylo, že správce moc fotbalu nefandil. Přesto jsme vyměnili okna, střechu, předělali celé přísálí. Nakonec se to povedlo a vypadalo to pěkně. Sice to nějaký pátek trvalo, ale vyplatilo se. Za stavbu já dostal peněženku a na okresním svazu mi dali plaketu.

Klub tvořilo jen mužstvo?

Ano, mládež nebyla. To přišlo až později, kdy Pepa Galoč začal s žáky, které jsme měli dlouho. Vlastně až do chvíle, kdy odcházeli do dorostu, ten se ale těžko dával dohromady, jelikož víte, jak to je. Kvůli škole řada kluků skončila. Potom žáky dělal dlouho Hajder a po něm Uherek.

Kde vlastně přišla idea vlastního klubu?

My jsme si tady hrávali na tom malém hřišťátku u sokolovny, kde jsme se scházeli prakticky každý den. Správce sokolovny to ale neměl moc rád, tak nás vyháněl. A když nám balon přeletěl vedle k Šindlerům do zahrady, tak jsme mu říkali, že je zloděj, protože nám ho nechtěl vrátit. Z toho byl vždy velký kravál. (směje se) Tak jsme si řekli, že musíme něco udělat, protože Záblatí je poměrně velká dědina a musí se to dát dohromady. Tak jsme začali. A to i přesto, že staří sokolové byli proti tomu. Prý si zkomplikujeme život. Komplikovali, ale moc jsme to chtěli.

Kolik jste toho odehrál za Slovan?

Já právě moc ne. Jen pár zápasů. Já byl hlavně organizačním pracovníkem, takže jsem běhal okolo fotbalu. Spolu s bývalými hráči z první éry z meziválečného období. Kluci ho hráli. Celkově jsem v klubu byl asi třináct let.

V roce 1974 jste tedy skončil?

Ano. Děti mi totiž začaly chodit do školy, tak jsem se odstěhoval do Bohumína, kde jsem dostal byt. Já totiž dělal vedoucího investiční účtárny, jenže přišel rok 1968, tak mě soudruzi vyhodili. Nevěděl jsem, co budu dělat. Absolvoval jsem počítačový kurz, v čemž jsem chvíli pracoval, až přišel starý Nerostek, který se mě ptal, co tu dělám. Řekl mi, že mě zaměstná a začal jsem dělat v zásobování, jezdil jsem jako nákupčí po republice, takže na fotbal nebyl čas. A ani nikdy poté jsem se už tu v podstatě neangažoval.

Co říkáte na to, kde je klub dnes?

Jsem příjemně překvapený, jakých výsledků se dosahuje. Alespoň pasivně to sleduji, přece jen zdraví mi úplně neslouží, takže já tu byl naposledy ještě před covidem. Ale jsem rád za to, jak to Jenda Gříbek takovou dobu dělal, a kde to vytáhl. Teď doufám, že to mladý Dušan Socha povede v podobných šlépějích. Je vidět, že jsme tomu dali nějaký základ a jsem hrdý na to, že klub šedesát let funguje.

"Jsem příjemně překvapený, jakých výsledků se dosahuje. Alespoň pasivně to sleduji, přece jen zdraví mi úplně neslouží, takže já tu byl naposledy ještě před covidem." Ladislav Cieslar