BOHUMÍN - Českým právem otřásá spor o to, jestli se může žalobce s vrahem na doživotí prostě dohodnout bez soudního procesu. Konkrétně se týká žhářského útoku v Bohumíně.

Představa, že vraha do vězení nepošle soud rozsudkem "jménem republiky" po provedení všech důkazů, ale prostě se na trestu dohodnou žalobce, vrah a soudce, byla dlouho absolutně nemyslitelná. Nedávno se objevila v českém trestním řádu možnost takzvané "dohody o trestu a vině". Tu samozřejmě musí také posvětit soud, ale na rozdíl od hlavního líčení je to rychlovka. Podobných dohod si dlouho nikdo moc nevšímal, jenže předminulý týden se najednou stalo, že podobnou dohodu státní zástupce uzavřel s panem Zdeňkem Konopkou, žhářem, který loni v srpnu v Bohumíně zabil jedenáct lidí, když jim vlil do bytu hořlavinu a zapálil ji. Dohodu obou stran v případu Bohumín musí rovněž schválit soud. Ten by tak měl učinit zhruba do dvou měsíců.

Soud nejen pro pozůstalé

Pan žhář by souhlasil s doživotím a všichni včetně soudce by si ušetřili několik týdnů, které by jinak museli strávit v jednací síni a vyslýchat obžalovaného, svědky, znalce a číst listiny. Vypadá to lákavě, že se jakoby uleví zavalenému soudnictví, které by beztak těžko mohlo Zdeňkovi Konopkovi udělit "jen" třeba dvacet let vězení. Jenže když se o dohodě začalo mluvit, vypukl spor mezi právníky o samu podstatu jejich profese.

Na jedné straně stojí třeba advokát Tomáš Sokol, který lakonicky poznamenal: "Jak se zdá, pachatel se doznal, akceptoval nejvyšší trest, a co by tak ještě víc veřejnost mohla chtít?". Na druhé straně je tu jedna z pozůstalých, která soud chce a v MF DNES v článku, který vyšel na straně 1, sdělila: "Měl by se před soudce postavit, přišla jsem tam o dceru, a i když je to pro mě strašné, já bych tam šla a řekla mu do očí, že je zrůda." Konečně i vedoucí katedry trestního práva UK Jiří Jelínek to shrnul slovy, že projednání věci je pro oběti satisfakce. Soudní procesy se pochopitelně nekonají jen kvůli té možnosti, aby mohli pozůstalí vrahovi na chodbě plivnout do tváře, až ho kolem povede eskorta, ale nekonají se zase jen tak pro nic za nic.

Jak vás nikdy nenapínám, tak i tentokrát rovnou napíšu, že se přikláním k Jelínkovi a všem těm, kteří říkají, že dohoda nestačí a soud by měl pořádně soudit. Proč? Tak především je tu samozřejmě otázka, jestli by to bývalo nedopadlo jinak? Co když by se v průběhu procesu ukázalo, že vrah je nepříčetný a měl by jít spíš do blázince? Mimo to platí železná zásada, že soud jedná veřejně kvůli veřejné kontrole. A to je samozřejmě hlubší záležitost, než jen to, že v první řadě lavic pro veřejnost budou sedět bulvární novináři a postupně napíší o tom, co vrah vypověděl, jak ho vidí znalec z oboru psychologie a kdo se v jednačce rozzlobil a kdo tam brečel. Prostě důkazy mají být předvedeny a přetaveny v písemný rozsudek, který pak bude mít několik desítek stran a každý si ho bude moci zpětně přečíst, aby nebyla pochybnost. A v neposlední řadě, soudní proces má i cosi jako "výchovný efekt". Jde i o určitou prevenci. Někdy proto soudci říkají: "trestem pro něj bylo už samotné veřejné projednání skutku", i když uznávám, že to by samozřejmě neplatilo zrovna o vraždách.

Zdeněk Konopka není první. V dubnu přijal na začátku hlavního líčení dohodu o trestu a vině takzvaný "vrah z Českého ráje" Karel Šťovíček, který tím zaskočil i svého obhájce. Ten na něj marně volal, jestli fakt souhlasí "i s tím doživotím". Šťovíček byl souzen za vraždu dvou žen, a i když i on byl horkým adeptem na doživotí, lze si teoreticky představit, že by mu soud dal třeba "jen" třicet let. Máme dvojnásobné vrahy, kteří si odpykávají lehčí trest než doživotí. Třeba by soud přece jen našel nějakou polehčující okolnost. Ale polehčující okolnosti neměly možnost se vyjevit. Celý proces se nekonal.

Musíme si také uvědomit, že dohoda o vině a trestu obvykle také znamená nižší trest (to doživotí fakt není dobrý příklad), protože když na ni zločinec přistupuje a vzdává se možnosti obhajoby u soudu, logicky čeká vstřícnost z druhé strany. A musíme se také smířit s tím, že je to trochu hra, jak si kdo odhaduje svoje šance. Sebevědomý obviněný, který tuší, že důkazy jsou chabé, nemá důvod na nějaký pakt přistupovat. Tipuji, že kdyby žalobce nabídl takovou dohodu typově Ivo Rittigovi, souzenému za tunelování pražského dopravního podniku, tak by mu Rittig asi vzkázal, že se zbláznil. Ten tvrdil, že nic neudělal, a dosáhl zproštění, i když to v určitou dobu skutečně vypadalo, že nezákonně čerpá "17 haléřů z každé jízdenky".

Samozřejmě jsou případy, kdy se dohoda o vině a trestu (nebo jí podobné podmínečné zastavení ) hodí. Jak říká jeden můj kamarád státní zástupce, jsou to typově složité hospodářské kauzy, kdy je ve spise třeba několik desítek obviněných, takže proces s nimi by se táhl roky a oni nechtějí být "vláčeni po soudech". Tak raději uznají vinu. Ale i tenhle můj kamarád dodává, že velké mediální kauzy s dopadem na celou společnost, jako je třeba právě Bohumín, by se naplno soudit měly. Než jsem chtěl na závěr zaklapnout notebook, uvědomil jsem si ještě jeden argument – tradici. Které jiné prostředí je víc konzervativní než justice se svými taláry a vstáváním v jednací síni? Už proto by soud měl závažné a sledované případy, jako je vražda, plnohodnotně soudit.

Platí železná zásada, že soud jedná veřejně kvůli veřejné kontrole.