29.11.2021 - Loučení rodin zachmuří celé ARO

PRAHA/ZLÍN-  Být "normální" doba, v rámci svých armádních povinností se teď zdokonaluje v pozici střelce obrněného vozidla. Jenže zuří pandemie koronaviru, a proto desátník Jan Rábel aktuálně vypomáhá v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně, kam se jako dobrovolník přihlásil. Práci sester a lékařů obdivuje. "A nejhorší na tom je, že znovu přijdou o Vánoce," líčí v rozhovoru pro LN.

- LN Jaké je vaše zařazení v rámci armády?

Jsem desátník z mechanizované roty 73. tankového praporu. Konkrétně jsem střelec operátor pro vozidla bojové pěchoty.

- LN Pomáhal jste v nemocnici i při předchozích covidových vlnách?

Ano, byl jsem nasazen v nemocnicích v Bohumíně a v Novém Jičíně.

- LN Pociťujete nějakou změnu oproti prvnímu "angažmá"?

Přijde mi to pořád stejné, pořád stejně náročné. Velký rozdíl v tom nevidím.

- LN Vaši nadřízení na vás ukázali sami, nebo jste se na pomoc v nemocnici přihlásil?

Řekl jsem si o to sám. Když jsme zjistili, že budeme nasazení do nemocnic, mohli jsme se hlásit jako dobrovolníci. Všichni čtyři, co jsme tu teď ve Zlíně nasazení spolu, jsme tak učinili. Z předchozích zkušeností jsme věděli, jak moc to je potřeba, že teď při pandemii je to pro sestřičky a lékaře strašně náročná práce. Tak jsme neváhali a hned vyrazili.

- LN Zdá se, že předchozí zkušenosti ve vás zanechaly dojem.

To rozhodně. Zjistil jsem, že můžeme skutečně pomoc. A to je lepší než nic nedělat, zvlášť když nám to armáda umožní.

- LN Na jakém oddělení nyní pomáháte?

Jsem na ARIM II, což je covidové ARO, oddělení s nejtěžšími případy. Takže převážně lidé v umělém spánku a na ventilátorech.

- LN Takové pacienty je nutné denně obracet, to se ryzí chlapská síla zdravotním sestrám nejspíš zvlášť hodí, nepletu se?

Určitě, ostatně i proto jsme přijeli, na tu těžkou práci. Přebírat věci, tahat je po oddělení, přepravovat pacienty na různá vyšetření a podobně. I díky tomu se sestřičky mohou ještě víc věnovat nemocným. Sestry i sanitářky obdivuji, jak všechno zvládají, nemají to vůbec jednoduché.

- LN Jaká je náplň vaší práce?

Většinou to začíná ranní hygienou pacientů, jejich polohováním, chystáním stravy. Pak následují příjmy a převozy infikovaných, provádím různé pomocné úklidové práce a snažím se být sestřičkám k ruce, jak jen to jde. Zkrátka se snažíme nahradit práci zejména sanitářů, protože na práci sester nemáme vzdělání.

- LN Jak se s ostatními třemi kolegy na směnách střídáte?

Jsme rozdělení na 12hodinové noční a denní směny, vždy je tam nejméně jeden z nás.

- LN Zdravotníci jedou na plné obrátky, predikce pandemie naznačují, že si hned tak neoddechnou. Je na nich patrná únava?

To jednoznačně, je znát, že jsou obrovsky vyčerpaní. A také je na nich patrná bezmoc z toho, že se lidé nechodí očkovat a nevidí, jak to skutečně vypadá přímo v nemocnici. A nejhorší je, že stejně jako před rokem přijdou o Vánoce.

- LN Když už jste to sám zmínil – pozorujete na zdravotnících nějakou frustraci z toho, když u nich v nemocnici skončí neočkovaný člověk?

To ani ne. Spíš jsou opravdu unavení, pro své pacienty dělají maximum. Ale nikdo nemůže říct, jak dlouho to ještě vydrží.

- LN Jaký je na ARO podíl mezi očkovanými a neočkovaným?

Převážně jsou tu neočkovaní.

- LN Co považujete za nejsilnější moment, který jste vy či vaši kolegové ve Zlíně zažili?

Vždycky jsou to ty emocionální zážitky. Třeba když se přijde rodina rozloučit s někým blízkým, je to těžký a chmurný moment pro celé oddělení. Obdivuji místní personál, že se rodinám snaží poskytnout podporu a vysvětlit jim to.

- LN Máte čas si při práci alespoň trochu odpočinout?

Ano, takové časové proluky jsou. Ale nyní je situace taková, že se práce prostě nemůže na oddělení ani na chvíli zastavit, takže i na obědové pauzy se střídáme. Je tu však dobrý kolektiv lidí, kteří si situaci dokážou odlehčit humorem.

- LN Udivilo vás, že zdravotníkům zbývá nálada na vtipkování?

Víte, to je skoro až nutnost v těchto chvílích. Musí si udržet nadhled, nic jiného jim nezbývá.

- LN K epidemii bohužel patří i úmrtí pacientů, o které pečujete. Jak se s tím vyrovnáváte?

Svoji první zkušenost se smrtí jsem nabral až tady v nemocnici. Je na každém z nás, aby se s tím nějak popral. Je to práce, kvůli které jsme sem přijeli. My vojáci jsme však dostatečně vycvičení na to, abychom se s tím popasovali. Armáda nám nabízí psychology, kdybychom to chtěli s někým probrat. Je o nás perfektně postaráno.

- LN Takže armádní drily vám při plnění úkolů v nemocnici přišly vhod?

Stoprocentně, určitě pomohly mojí psychické odolnosti. Myslím si, že jsme způsobilí zvládat tyto smutné situace lépe než běžná civilní osoba. Na směnu přijdu s tím, že plníme úkoly, které dostaneme od vrchních sester. Hroutit se tu nemůžeme. Kdybychom měli problém, můžeme se obrátit na naše velení, se kterým jsme v každodenním kontaktu.

- LN Už jste vy či vaši parťáci využili psychologickou pomoc?

Nevyužili. Náš malý kolektiv funguje tak, že si o tom promluvíme večer a ráno jdeme do práce s čistou hlavou. Ale kdyby se problém přesto objevil, jakožto velitel naší skupiny bych tomu člověku vše zařídil. S psychologem si tak jako tak promluvíme, až se odtud vrátíme k posádce v Přáslavicích. Bude se nás doptávat, jaké dojmy z naší práce v nemocnici máme.

- LN Skutečně se ve volném čase vracíte k dění na oddělení?

To v každém případě. Když to jde, snažíme se sejít nebo kolegům zavolám. Zeptám se, jestli jsou psychicky a zdravotně v pohodě. Řekneme si, co se dělo v práci, a když je někomu něco nejasného, předáme si své poznatky. I tím se staráme o to, abychom byli co nejvíce užiteční.