18.2.2022 - Putování za krásou podzemí

Klub Orcus z Bohumína už půlstoletí zkoumá jeskyně nejen v Beskydech. Speleologický spolek vede Josef Wagner.

BOHUMÍN - Tma, chlad, bahno, voda i stísněnost. Do takových podmínek by člověk nejen psa nevyhnal, jenže sedmdesátiletý Josef Wagner tam od svých sedmnácti let vstupuje často a dobrovolně. Jak předseda speleologického spolku Orcus Bohumín, který se zabývá výzkumem jeskyní, říká, do podzemí ho žene touha po poznání a bádání.

Klubem za padesát let činnosti prošlo 128 lidí, nyní základnu tvoří 25 členů. Orcus v Beskydech objevil a zadokumentoval téměř padesát jeskyní, v Evropě a v Rusku pak ještě o desítku více.

Nadto na zhruba padesáti místech v Beskydech, Jeseníkách i jinde v kraji sčítají bohumínští speleologové zimující netopýry. "Podzemní svět je sice nebezpečný, ale současně velmi krásný. Je neskutečné, co příroda vytvořila," popisuje Wagner.

Proč zrovna jeskyně a lezení dolů? Opačným směrem po horách to je také krásné...

Jistě, hory jsou moc pěkné, ale už od začátku jsem chtěl bádat, objevovat. A co bychom si povídali, novou horu už asi neobjevíte, kdežto neobjevených jeskyní bylo a stále zůstává dost.

A důvody založení spolku?

Jako kluci jsme milovali trampování, samozřejmě nejčastěji jsme jezdili do Beskyd. A tam občas přespali v různých starých štolách a jeskyních. Takže když jsme potkali kluky z Ostravy, kteří už měli takový klub, přidali jsme se. Ale nebylo to úplně ono. My chtěli hlavně bádat a objevovat, tak jsme s Honzou Šimčíkem a Vládou Šimečkem založili vlastní klub.

Začátky vašeho působení jako jeskyňářů určitě směřovaly do Beskyd.

Jistě, jsou to úžasné a přitom nejbližší hory, je tam spousta jeskyní. Mnohé jsme objevili my. Ale jistě zůstává dost neprobádaných. Jenže zrovna v Beskydech se nám nyní moc nedaří.

Jak to myslíte?

V posledních deseti letech se na polské straně Beskyd podařily velké objevy. Mají tam tisícimetrové štoly, a my takové prkotiny, dvacet nebo padesát metrů.

Vraťme se k založení klubu. To na začátku 70. let asi nebylo úplně jednoduché...

Šlo to jen buď pod Svazarmem (Svaz pro spolupráci s armádou – pozn. red.), nebo SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.). My se rozhodli pro druhou možnost a nelitovali jsme. Dokonce jsme si mohli i přivydělávat, dělali jsme výškové práce, třeba natírání komínů, takže peněz na klub bylo dost.

A proč název Orcus?

To je jednoduché. Ten ostravský oddíl, co už neexistuje, se jmenoval Hádes, tedy podle mytologického starořeckého boha podsvětí a podzemí. No a Orcus byl starořímským vládcem podsvětí a podzemí.

Jaké jste měli vybavení? Asi dost odlišné od toho dnešního.

To se nedá srovnávat. Byli jsme rádi, když se podařila sehnat kvalitnější lana, kdepak třeba nějaké sedačky. Přilby jsme měli klasické hornické, co jsme posháněli na šachtách. Dělal jsem mistra na učilišti ŽDB Bohumín, kde se učili třeba i soustružníci nebo zámečníci, takže později jsme podle fotek v západních časopisech jeskyňářů vyráběli různé prototypy pomůcek a postupně je vylepšovali.

Snad ještě větším problémem bylo tehdy vyjíždět do zahraničí, zvláště na takzvaný Západ. Výjezdní doložky, devizové přísliby, víza...

No to mi povídejte. Když jsme začali v 80. letech jezdit na Západ, tak jsme nocovali před mnoha velvyslanectvími kvůli vízům. Pro povolení bylo zapotřebí i pozvání od zahraničních jeskyňářů, že se postarají o organizaci a finanční zajištění. Naštěstí byli skvělí a pozvání ověřené notářem vždy poslali. Ale platili jsme si to sami. Později už jsme podobně jako horolezci na některých zahraničních expedicích Československo reprezentovali.

Ještě předtím jste už lezli do jeskyní na Krymu. Jak jste se tam dostali?

To byla obrovská náhoda. V nějakém časopise o Sovětském svazu jsem viděl článek o krymských jeskyňářích. A bylo tam uvedeno jméno vedoucího a kde pracuje. Tak jsem na tu adresu napsal dopis a po asi měsíci a půl přišla odpověď. Pak samozřejmě byly takové ty výzvy na telefon, ať jsme v pátek ve třináct hodin na poště, bude propojen zahraniční hovor. Dnešní mladí by nechápali...

Kde všude jste prolézal jeskyně?

Těch zemí by byla spousta. Kromě zmiňovaného Krymu nejvíce v Norsku a v Itálii, byli jsme však i na Kubě nebo v Brazílii.

A máte ještě nějaký nesplněný speleologický sen?

Těch by ještě bylo dost. Třeba jedna jeskyně v Novém Mexiku v USA, kde jsou podobné unikáty jako na Krymu. Ale nevím, jestli se povede.

Co všechno musí podle vás adept na jeskyňářství splňovat?

Rozhodně by neměl trpět klaustrofobií. Také se nesmí obávat pořádně se zašpinit, protože se plazíme i v bahně. Musí mít chuť se učit. A velmi důležitá je psychika, protože v podzemí musíte zvládat mnoho nečekaných situací.

Je dobré být předtím horolezcem?

Dobrý horolezec automaticky neznamená dobrý jeskyňář. Zvládá techniku lezení, ale ve tmě lézt neumí, je tam těsno, je z toho nesvůj.

Čeho si v klubu nejvíce ceníte?

Určitě kamarádství. Musíte mít k tomu druhému úplnou důvěru, vědět, že když to budete potřebovat, tak neselže.

Čím jsou pro vás jeskyně?

Absolutní relax a odpočinek. Tam dole zapomenu na všechny starosti. Někdy se seberu, vyjdu na nějaký kopec, chodím křížem krážem, jestli tam není nějaká díra, kterou bych mohl prozkoumat.

---

Když jsme začali v 80. letech jezdit na Západ, tak jsme nocovali před mnoha velvyslanectvími kvůli vízům.

Josef Wagner * Narodil se před sedmdesáti lety, celý život žije v Bohumíně. * Od sedmnácti let se věnuje jeskyňaření, v roce 1971 společně s dalšími dvěma kamarády založili spolek Orcus. * Pracoval jako mistr učňovského praktického výcviku. * Mezi záliby řadí vše, co souvisí s výzkumem jeskyní, například fotografování nebo mineralogie. * Ženatý, dvě děti, čtyři vnoučata.