17.3.2022 - Dobrovolnice neváhala ani vteřinu, z pomoci má dobrý pocit

BOHUMÍN - Desítky dobrovolníků pomáhají dnem i nocí na bohumínském železničním nádraží, které je první zastávkou, kde tisíce uprchlíků z Ukrajiny poprvé vstupují na českou půdu. Na nádraží se tak sešli lidé různých profesí, kteří se dříve ani neznali. Jednou z nich je například Iveta Skálová.

Mladá žena je jednou z těch, kteří pomoci uprchlíkům věnují veškerý volný čas. "Jakmile skončím v práci, přiběhnu a snažím se pomáhat se vším, co je potřeba. Pak jdu nad ránem domů, abych se aspoň na dvě hodiny vyspala, a jdu zase do práce," říká Iveta, která pracuje v bohumínském středisku Salome, jež se zabývá pomocí handicapovaným dětem.

První uprchlíci začali přes bohumínské vlakové nádraží projíždět před dvěma týdny a jejich proud dosud neustává. Jako dobrovolníci zde pomáhají ve svém volném čase bez nároku na odměnu i strážníci, zdravotníci nebo třeba dobrovolní hasiči.

Největší frmol je zde o půl druhé v noci, kdy přijíždí rychlík z Varšavy. "Někdy přicestují třeba jen desítky lidí, ale pak zase přijede vlak, který je úplně plný a najednou tady máme několik stovek lidí, o které je třeba se postarat," říká Iveta. "Dobrovolníci je navigují na další spoje, nosí jim zavazadla a také děti. Přijíždějí třeba i invalidé, které je třeba přepravit ze čtvrtého nástupiště až sem do čekárny. Další lidé rozdávají občerstvení, práce je tady stále dost. Ti lidé čekají na další spoje i několik hodin a je třeba se o ně postarat," dodává.

Na devadesát procent uprchlíků tvoří ženy a děti, zbytek jsou muži zejména seniorského věku."Mají za sebou cestu dlouhou třeba i čtyři nebo pět dní. Ženy jsou otřeseny, často celou dobu v přeplněném vlaku stojí a drží své děti v náručí, takže jsou opravdu fyzicky i psychicky velmi vyčerpané," sděluje Iveta.

Na konci uplynulého týdne zde dokonce dvě děti zkolabovaly, musely být převezeny do bohumínské nemocnice. Uprchlíci jsou za pomoc nesmírně vděčni a často i pláčou dojetím, že jim někdo pomůže. A že dobrovolníci za desítky a stovky hodin nedostanou žádnou odměnu? Nad tím Iveta jen mávne rukou. "Podívejte se kolem na ty lidi, jak jsou za tu pomoc vděční. Někteří za to děkují se slzami v očích, jedna paní tady před námi málem klečela za to, že dostala teplý čaj. Prostě máme dobrý pocit z toho, co děláme, a to stačí," říká.