29.3.2022 - Dobrovolníci se neptají, co za to

BOHUMÍN - Mohli by být doma s dětmi či blízkými, dívat se na televizi, číst si, o víkendu zajít někam na výlet. Všechny běžné lidské radosti ale vyměnili mnohdy za celodenní směny na bohumínském vlakovém nádraží, jehož část slouží už přes tři týdny jako ohřívárna, toaleta, odpočívárna a jídelna, prostě útočiště lidí, kteří před válkou na Ukrajině prchají přes Polsko dále do Evropy – směrem na Vídeň, Prahu nebo ještě dále do Německa či jinam.

Dobrovolníci. Muži, kteří pomáhají cestujícím s těžkými zavazadly, směřují je k vlakům, kterými cestují dále. Ženy, které unaveným válečným uprchlíkům nabídnou čaj, kávu, teplou polévku, nějakou sladkost, vodu, ovoce, ale také třeba teplé oblečení, nepoškozenou obuv, pro mimino kočárek, malým dětem nějakou hračku. "Zrovna hraček teď máme dost, ale pokud by někdo chtěl, plyšové hračky dětem vždycky udělají radost," říká Iveta Skálová, které tu nikdo neřekne jinak než Ivka. Loni v létě několik měsíců pomáhala jako dobrovolnice v tornádem postižených oblastech na jižní Moravě, a když propukla válka na Ukrajina, neváhala ani minutu. "Protože se s lidmi z dobrovolnické organizace Železnice pomáhá, která organizuje humanitární vlaky na Ukrajinu, a tady působí, jsem tu i já. Už od 26. února. Teď už několik dní jen po večerech," říká Ivka, která koordinuje pomoc těm, kdo ji na nádraží potřebují.

Přiznává, že po třech týdnech prakticky non stop fungování s minimem spánku už to na sobě cítí. "Nad ránem se chodím domů na chvilku prospat, a pak jdu do práce. V posledních dnech spím tak dvě hodiny denně," přiznává. "Někteří se mě ptají, na čem tady jedu, že ještě funguju," usměje se a dodá, že žádné podpůrné látky rozhodně neužívá. Vůbec prý neřeší, že by si mohla třeba užívat jara a po práci odpočívat. "Když vidím, že někdo potřebuje pomoc, nedá mi to. Když si tu situaci představím obráceně, že bych já byla v takové situaci, taky budu ráda, když mi někdo pomůže," vysvětluje.

Stojíme v prostoru bývalé nádražní restaurace, ze která je teď improvizovaný bufet, jídelna, odpočívárna a herna pro děti v jednom. Venku v čekárně jsou narovnány v jednom koutě hygienické potřeby, vedle boty a oblečení pro děti, hračky. Na lavičkách jsou deky, aby čekající seděli na teplém, deky jsou tu i na přikrytí. Další věci jako karimatky, spacáky a deky jsou ještě vedle ve skladu. Nechybí ani dětské kočárky, které jsou sice potřeba výjimečně, ale nazmar nepřijdou: humanitární vlak je odveze spolu s dalšími věcmi na Ukrajinu.

V zásobách jídla nechybí balená voda, sušenky, oplatky, paštiky, ovoce a ovocné přesnídávky. Na další cestu zdejší dobrovolnice z bohumínského spolku Alma Mater připravují balíčky s jídlem. Mají tu chleba, pečivo, salám , šunku, sýr…

Vše, co může nasytit lidi cestující už mnoho dní z velké dálky, pochází buď z darů, nebo potravinové banky. Oldřich Glebec, ředitel karvinské pobočky Českého červeného kříže, který tady na nádraží také tráví poslední dny prakticky non stop, říká, že pokud chce někdo přinést nějaké jídlo, klidně může. "Nejlepší je ale domluvit se předem buď přes telefon, který je na stránkách ČČK Karviná, nebo přijít sem, a my jim řekneme, co je právě nejvíc potřeba. Situace se průběžně mění, jednou dochází to, jindy zase ono. Každopádně neodmítáme ovoce, – jablka, banány, mandarinky. Dětem hodně nabízíme ovocné přesnídávky, tzv. jupíky nebo cucky, jak tomu tady říkáme. Z hygienických potřeba se vždy hodí vlhčené kapesníky, deodoranty, sprchové gely," vypočítává Oldřich Glebec.

Vedle těch, kdo se starají o to, aby bylo co jíst a pít, jsou tu k dispozici zdravotníci, kteří přiznávají, že jsou dny, kdy mají plné ruce práce. "Některé děti přijedou nastydlé, starší lidé jsou zase dehydratovaní a unavení, Dokonce nám tu jeden pán zkolaboval a skončil v nemocnici," říká pracovnice ČČK, jinak zdravotní sestra. Mezi těmi, kdo tady pomáhají, nechybějí třeba dobrovolní hasiči z Kopytova. Armádu dobrovolníků doplňují také strážníci, pracovníci českých drah, organizaci ADRA a Železnice pomáhá a také ochranné služby. Řada z nich ještě doluje z paměti ruská slovíčka, ale přesto se tady zejména při příjezdu frekventovaných spojů hodí překladatelé z ukrajinštiny.

Těch se tady střídá zhruba osm. Někteří ve městě už roky žijí a pracují, například dvacetiletý Ivan Polovka na bohumínské nádraží dojíždí z Ostravy, kde studuje architekturu. Pochází ze Zakarpatí a že by tady mohl být užitečný se dozvěděl od známého, který se podílel na organizaci jízd humanitárních vlaků na Ukrajinu. Pak mi řekl, že tady potřebují překladatele, tak jsme se nabídl. "Jsem tady asi popáté. Jezdím sem po škole a po práci, k nočním vlakům. Zatím se držím, únava není tak hrozná. Asi proto, že jsme mladý," říká Ivan s úsměvem.